XII.

Neviditelní skřítci

A tak se stalo, že si skřítci začali po domluvě s Aničkou a Hubertem všímat víceméně cestujících, místo přednosty Artura s manželkou Alžbětou. A že to bylo pro ně také zajímavé. Nepozorní cestující si totiž na peróně odkládali vedle nohou svá zavazadla, ale pak se s někým zapovídali, popošli kapánek vedle a kufřík nebo taška se náhle ocitly bez dozoru. A to byla příležitost pro Perónka s červenou čepicí, který na peróně udržuje pořádek. Co tam přebývá anebo nepatří, tak to sebere a odnese paní v kanceláři Ztrát a nálezů. Paní se jenom diví, jak to, že se jí pod okénkem každý den objevují různé ztracené věci. Skřítka totiž nevidí a Perónek jí věci tajně podsouvá po okénkem. No a jednou se na peróně před nádražím stala taková zapeklitá příhoda. Jeden nerudný pán, čekající na příjezd vlaku si na chvíli položil k nohám svojí tašku a ta mu znenadání zmizla. Stejně tak se vedle stojící paní ztratila peněženka i s cestovním lístkem. No to bylo najednou na nástupišti před nádražím povyku. „Teď tu stála!, rozkřičel se nerudný pán na vedle stojící paní. Ta nic netušíc se hrozně lekla a pánovi odvětila: „Já tu ale pořád stojím a čekám na zpožděný vlak.“ Nerudný pán se na ní obořil: „Vás jsem nemyslel. Stála mi tu taška a jen jsem se ohlédl, tak mi ji někdo vzal.“ Paní mu vážně odvětila: „Asi jste si jí měl lépe hlídat. Kdo ví, co se tu potuluje za podivíny. Já mám třeba peněženku s lístky bezpečně uloženou tady v kapse kabátu.“ Najednou se ale paní začala ošívat, protože si šáhla do kapsy a peněženku nenahmatala. „A kruci!“, vyděšeně zvolala: „I mně se tu něco ztratilo. Peněženka s lístkem na vlak a doklady!“ A začala šílet. Chytila se za hlavu a jako zběsilá začala běhat po nástupišti. Nerudný pán ji udiveně sledoval, a když probíhala kolem něho, chytil ji za ruku a chlácholivě jí domlouval: „Proboha paní, neblázněte tak, vždyť za chvilku vám jede vlak.

Počkejte tady a já vám dojdu pro kávu, abyste se uklidila.“ Paní se ještě klepala, ale pána poslechla a konečně zůstala stát na jednom místě. „Už se to nese, už se to nese!“, povzbudivě volal pán, když k ní přicházel po nástupišti. Když k ní ale došel, stala se naprosto nečekaná událost. Parní lokomotiva, která byla bez strojvůdce odstavená na kolejích, najednou vypustila zpod kol páru pánovi pod nohy a mocně zatroubila na parní houkačku. Pán se tak lekl, že zavrávoral a právě přinesenou kávu vylil paní na šaty. Paní nadskočila a zběsile začala opět poskakovat po nástupišti. Zoufale se snažila vylitou kávu z šatů setřít. „To jste tomu dal, vy nemehlo!“, vztekle křičela na zdrceného pána. Podívejte, jak vypadám!“ Pak se otočila a naskočila do otevřeného vagónu do prázdného kupé. A to ještě vůbec netušila, že za touto událostí byl malý skřítek s oranžovou čepičkou, jmenující se Fírek, který nepozorovaně vlezl do mašinky a v pravý okamžik zahoukal a vypustil z mašinky páru.  Pán se chtěl z celého srdce paní omluvit a tak za ní také nastoupil. Ale to se už vláček rozjel a než mohl pán spustit omluvnou řeč, vjel do tunelu. A tady se teprve událo peklo. Z otevřeného okna se v naprosté tmě ozvalo výhružné: „Bububu!“ a někdo i paní šáhnul na ruku. Ona na to hned otevřela připravený deštník a začala s ním kolem sebe máchat, až pána vyhnala z kupé. Vlak uprostřed tunelu zastavil a tak pán po schůdkách seskočil a pelášil z tunelu ven za světlem na konci tunelu. Celou dobu měl pocit, že mu nad hlavou máchají křídly netopýři. To ho ale hnala rozčilená paní a mlátila ho deštníkem po hlavě. Když vyběhli z tunelu na světlo, tak se pán konečně paní polité kávou, omluvil. Kajícně prohlásil: „Moc toho lituji, a jestli byste chtěla, půjdeme spolu vybrat nové šaty a já je zaplatím.“ S vidinou nových šatů se paní konečně uklidnila. Po úspěšném nákupu se paní převlékla a už spokojená nasedla spolu s pánem na další vlak. To ale neměli dělat. Jenom to prodloužilo jejich strasti.  Paní chtěla jet někam ke Mělníku a pán se nabídl, že jí doprovodí. Vláček vyjel za město, ale najednou tak mocně zabrzdil, až se paní, sedící po směru jízdy proti pánovi, mu nedobrovolně ocitla na klíně. „No co si to dovolujete!“, rozkřičela se na celé kupé a od pána odskočila k oknu. Překvapený pán se nezmohl na slovo a tak se jen provinile pozoroval paní u okénka. Ta, když se za chvíli podívala na hodinky, tak zneklidněla. „Stojíme tu už jakou dobu. To zase bude zpoždění. V Mělníce na mě na nádraží čekají známí. Co když přijedu pozdě?“  Samozřejmě nevěděla, že za zabrzdění vlaku může skřítek v zelené čepičce, který záměrně zatočil rukojetí vlakové brzdy tak, aby vláček zůstal zapomenutý stát uprostřed polí. Když se vláček po drahné době opět rozjel, paní si s ulehčením vydechla. Alespoň na chvilku. Protože před každým silničním přejezdem přes koleje, i přes mohutné troubení parní houkačky, musel vláček zastavit. „Proč?“, protože závory, zabraňující přejezdu aut přes přejezd, když jede vlak, byly kupodivu zvedlé. A za to mohl další potměšilý železniční skřítek. Tentokrát v tom měl prsty Šraňka s modrou čepičkou, který záměrně zvedal a spouštěl závory, aby měl vláček s nerudným pánem a protivnou paní co nejvíce nečekaných zastávek. „No tady už končí všechna legrace!“, opět se vztekle rozčílila paní: „Kdoví kdy, takovýmito přískoky do Mělníka dojedu?“ To ale ještě nevěděla všechno. U příští výhybky totiž čekal skřítek se žlutou čepicí, který se jmenuje Hradlík. A ten radostně přehazuje výhybky, jak se mu zachce. A tak před vláčkem vezoucím nerudného pána s protivnou paní přehodil výhybku tak, že se vláček zase vrátil velkým obloukem zpátky do Litoměřic. Na nádraží u tunelu, odkud před pár hodinami vyjížděl. No to bylo překvapení, když vystoupil pán paní z vlaku. „To se mi snad jenom zdá!“, protírá si překvapená paní oči. Příště pojedu raději škodovkou nebo na mopedu.  

Ale to už se k nim blíží servírka z kavárny a na podnosu nese dvě čerstvé, skvěle vonící kávy, jako omluvu za příkoří, způsobená této dvojici na železniční trati. A navíc se před ně postaví přednosta Artur a slavnostním hlasem k nim praví: „A navíc vám v zastoupení vedení našich drah předávám doživotní lístek zdarma na všechny železniční trati.“ Místo poděkování lapá nevrlá paní po dechu: „No to se toho snad raději ani nedožiju!“, a v tu ránu omdlí. Naštěstí padne do náručí nerudnému pánovi, který překvapivě všechny na nástupišti dojme svou řečí: „Moc vám všem děkuji za váš přístup k našim trablům. Vím, že ani za jeden jsme my ani vy nemohli. Vše se událo tak nějak náhodou. Od vylití kávy na peróně, přes vystrašení v tunelu, dlouhé zastavení vláčku v polích, stavění u každých závor až po nečekaný příjezd sem, odkud jsme vyjeli. Jsem vám vděčný za setkání s touto paní, se kterou jsem se rozhodl projet svou další cestu životem. Vše se stalo díky nečekaným náhodám.“ Přednosta Artur trochu znejistěl, protože se domníval, že ho nerudný cestující zahltí spoustou výtek na události, co se jemu a rozčilené paní při jízdě vlakem z jeho nádraží přihodily. Někde v skrytu duše tušil, že se pod tím mohli podepsat jistí železniční skřítci, o kterých mu občas vyprávějí Anička s Hubertem, ale na které on přece vůbec nevěří. Tak jen rozpačitě pokrčil rameny a teď už dozajista milému pánovi se slavnostním výrazem ve tváři předal dva doživotní železniční lístky zdarma. Mezitím se pánovi v náručí probrala i omdlelá paní a zdálo se, že na všechna příkoří v mdlobách zapomněla. Na všechny se usmívala a libovala si, jak si s pánem vyjedou vláčkem na svatební cestu po kolejích kolem celé České republiky. Všechno toto dění na nástupišti sledoval skrytý za zdí kapličky vrchní Ajznbón a velice se zastyděl za své skřítky, co prováděli těmto milým lidem. „To jim dneska večer vyčiním!“, broukal si pro sebe a těšil se, že snad už konečně, a to jednou pro vždy, ukončí intriky rošťáckých skřítků. „Možná!!!?“