Divadelní představení

 1989

Hledání radosti, svobody a pohody

aneb

výsledky nových bádání po Vodkinovi

v průřezu českými dějinami

 

Obsah a obsazení :

I.Dějství : Kterak sny a realita zmatek v duše vkrádati se hotoví

                  Obsazení : 1. a 2. badatel v noční košili a noční čepici

                                   1. a 2. snová víla v záclonách a krajkách s křídly

                                   básník a básnířka v úvodní scéně

 

II.Dějství : Kterak v mlhavých dějinách lid pravěký si pohody a radosti svérázně dopřával

                 Obsazení : prachlap Vuk s kyjem, prachlap Meandr

                                  1. a 2. pravěká žena , Věstonická Venuše, mamut, černá díra

III.Dějství : Kterak po výstupu na horu Říp praotec Čech budoucnost zřel

                 Obsazení : praotec Čech, Lech, Hlen, Rákoska, Libuše, děti s baťůžkama

                                  strdí, ryba, medvěd, kráva Milka

 

IV.Dějství  :Kterak císař Karel velkou novinu světu zanechal

                Obsazení : Karel  IV., Bušek z Velhartic, Královna Eliška

 

V.Dějství : Kterak husité na Zikmunda lišku ryšavou rozumně a spravedlivě vyzráli

                 Obsazení : Jan Žižka, Jan Hus, Zikmund       

                                  Křižák,  Majdalenka, Jadviga

VI.Dějství : Kterak zmeškaná bitva na Bílé hoře pošramotila dění v českých zemích

                 Obsazení : Fridrich Falcký, hostinský, poražený český pán

                                  Světluška

VII.Dějství : Kterak se národ vzchopil v dobách Národního obrození

                   Obsazení : hostinský Mácha, Dobrovský, Josef Kajetán Tyl, Němcová

                                     babička a děti

VIII.Dějství : Kterak dobrý voják Švejk k poznání o žízni došel

                    Obsazení : dobrý voják Švejk, major Zeman, malý Bobeš

                                      Velkopopovický kozel

 

IX.   Dějství : Kterak zatmění slunce přinese světlo do duší

                     Obsazení : 1. a 2. badatel, všichni účinkující

 

X.    Závěr

I.  Dějství

Kterak sny a realita zmatek v duše vkrádati se hotoví

Obsazení : 2 badatelé a jejich dvě 2 snové víly (budou nás provázet celým příběhem) básník z lidu a básnířka

Scéna :  2 postele, stolek, zrcadlo na židli zakryté prostěradlem, noviny, magnetofon s nahrávkou, kytara

Úvodník : ze zákulisí začíná hrát píseň (dle možností živě nebo z nahrávky) o Vodkinovi:“Jdu  s děravou patou“    

Přicházejí dva badatelé, volně diskutujíc : (jakási drobná rekapitulačka)

 

1.badatel : "Tak mi člověče pořád zní v uších ta písnička, co jsme jí onehdá zpívali na předloňským slunovratu."

2. badatel : "Jo, to bylo tehdá, když jsme rozjížděli tu akci TOP 2.000. Do konce roku 2.000 vylézt na nejvyšší kopec každého evropského státu. Si představ, že jsem i já na pár těch kopcích byl."

1. badatel : Nepovídej, a co tě tam potkalo ?

2. badatel : "To né mě ! Ale já jsem měl něco potkat. Měl jsem se tam někde v kopcích setkat s Vodkinem, maskotem akce a symbolem svobody, pohody a radosti."

1. badatel : "Tak mě už nenapínej. Povedlo se ti to?"

2. badatel : "Já nevím. Na Rysech mi při setkání s medvědem ztuhly rysy, na Olympu mě zatkli, že jsem rozšlápl krabičku od Hery, z Dánska mě vyhostili, že jsem si si spletl jejich nejvyšší horu s krtinou, v Rakousku se mi Yetti představil jako R. Messner.  A protože jablečné pyré nejím, vyhnul jsem se Pyrenejím.  A na Sněžce, na Sněžce tam jsem se potkal s tebou."

1. badatel :" No jo, žádná sláva. To jsem potkal vlastně i já tebe."

2. badatel : "atd.  blablabla" ………  (improvizace – nejlépe v básních) ……………………

 

Téma :  Přivítání …. na třetím výstupu na Sněžku

Rekapitulace akce TOP 2.000

Hledání svobody, radosti a pohody       

Něco o kamínkách

Vítáme vás, kdo jste pěšky, sešli sem k  nám z  hory  Sněžky. V kočárku anebo s holí, nohy vás teď jistě bolí. Sedněte si sem k nám všici, chceme vám jen něco říci. O horách, jak to v nich chodí, kde se z běžce chodec rodí. O to jak jsme od kina, vyšli hledat Vodkina. Symbol krásy, pohody, k  tomu dlouhé pochody. Po kopcích tam někam vzhůru, udělat si pěknou túru.  Nebo jen tak vyjít schody, třeba tam k  nám do hospody. A pak někde v klínu hor, zapomenout každý spor. Co tě v domě v noci budí, mráz na zádech, když tě studí.

A tak tedy v našem TOPU, vylezli jsme kopců kopu. Ve složení čistě pánském, projeli jsme se tak Dánskem. Nemají tam žádné hory a tak se vedou dlouhé spory. O tom jestli tahle hrouda, co je kopec, není bouda. Pak hledali jsme trochu něhy, v Norsku když padaly sněhy. Brodíce se v bílém hávu, sdělit mohli jsme tu zprávu. Že na kopec norské země, vyšplhalo české plémě. Nebo taky u němčourů, vyvolali jsme tam vzpouru. Na hrot jejich mocné hory, né lanovkou, a tak sorry. Koukali se na nás spatra, co tam dělá česká chátra. Tak jsme dali jedno pivo, ještě teď je nám z něj blivo. A pak někdy na Blanku, dát si  pivo, tatranku. Bylo tehdy celkem príma, že nebyla velká zima.  A by nás někdo nehaněl, vyjeli jsme do Španěl. Jak španělský ptáček jen, zdolali jsme Mulhacén. V Andoře pak Pyreneje, poznali jsme, chlapci zle je. Hora ční až do mraků, a je tam plno šutráků. V Gibraltaru u děla, opice nám seděla. Za krkem jak jen je libo, ještě teď nám z toho šibo. V Portugalsku na vrchu, mělo auto poruchu. Nepojede že prý dál, tak na vršku z nás každý stál. A pak taky v Monaku, vršek mizí v oblaku. Kouře z auta výfuku, nemáme my záruku. Zdali vrch je tady hola, dole u lodního mola. A pak ještě letem světem do Anglie za záletem. Někam tam kde žijou skoti, ještě teď se čelo potí. V sukních že tam choděj chlapi, turisty tam značně trápí.   Atd. …………

 Setkání na vrcholu Sněžky : vlajka, odznáčky, seznam, zpravodaje, průkazky, trika (asi šampáňo …)

 Povídání na vrcholu Sněžky : (vše ve verších) …… Karel, Dála, Hudec + … kdokoliv z davu

-          3. ročník akce TOP 2.000

-          jsme na  Sněžce, nejvyšší hoře Čech

-          jaké kopce jsou vylezené 

-          hledání pohody, svobody a radosti

-          kamínky – zdroj  energie (kopec z kamenů)

-          má to význam pro večerní představení

-          pozvání na večer

 

I. vstup :

 báseň symbolizující touhu člověka po poznání

 kulisa : hudba – moře, voda, dudy --- postupně přechází v chorál

Hledali jsme VODKINA po horách celého světa,  hledali jsme VODKINA v knihách,

hledáme VODKINA v životě svém i  v životech vašich,  a nacházíme ho ................... VŠUDE

 

 Básník a básnířka : přicházejí a usedají na postel, ze zákulisí zní hudba a oni střídavě přednášejí báseň :

 

Zmatený půlnoční pozdrav Františku Villonovi.

Kdes´ hledal život, našels´ řád a kněze                               (básník)

kdes´ hledal štěstí, tam líný, nafouklý byl břich

kdes´ hledal ducha, změtˇ lumpů do řiti si leze

a najdi upřímnost, kde za zády je smích.

Tak bloudils´ pouští maten přeludy a touhou svou           (básnířka)

a osud, ten dobrý obchodník, ti drobné mince nevrací

když z měšce víry v přátelství jsi splatil pravdu nahořklou

vždy nakonec pak duše tvá svůj pohled v sebe obrací.

Nacházíš přebohatý život, paletu pestrých barev dobra    (básník)

když kloužeš po povrchu věcí, pravd a tváří,

však běda, spadla rouška a odkryl se ti obraz

jehož hrůzy zbavit se ti nikdy nezdaří.

Pak diví se tvůj druh, když zmizí úsměv, zmlkne vtip a není do zpěvu     (básnířka)

proč přítel, druhdy bodrý brach, svůj smutek z tváře neztrácí

v kolotoči nádhery a zábav tepe tě nuda a v prázdnotu zve k sobě do hávu

vždy nakonec pak duše tvá svůj pohled v sebe obrací.

Kol nic, než panoptikum zrcadel a pouští                     (básník)

prázdnoty slepých uliček a marných hledání

proč přesto zoufalství se o mne nepokouší

či smrt, když v lécích na smutek dím jistě není nad ni.

Však zatím věřím, žiji, lásce podléhám                         (básnířka)

zlu vyhýbám se, prchám tam, kde se z očí vytratí

plnými doušky dobré víno piji, špatné vylévám

než duše má, ta potvora, svůj pohled v sebe obrátí.

Pak budu sám a šťasten ve svém klidu                         (básník)

a možná moudřejší a stále nad věcí

však budu sám, i když za přítelem přijdu

když duše má, duše má svůj pohled v sebe obrací.

 

Svoboda to je moje vlastní myšlenka    (básnířka)

Svoboda je říkat co si myslím                   (básník)

Svoboda je právo dávat lásku                (básnířka)

Svoboda je právo nedávat nic                   (básník)

 

Duše má je poutník v proudu dějin.

Duše má se zmítá v proudu myšlenek

Již oslovil mne Napoleon, Marx i Lenin

Jsem starcem, který patří do plenek.

 

Nevím, zdali někdy dospěji

Netrápím se tím však víc.

Žiji a  snad později

Než rub snad poznám žití líc.

 

Teď dals´ mi kámen do dlaní

ještě pálí teplem jarních dnů

a v duši mé teď vyzvání

zvonkohra citů a probuzených snů

 

Strhnu plentu z očí,  jež zakrývá mi nebe

A letím žití děním, jak medvídek pů 

A svět se se mnou točí, až mě z toho zebe

A oči zjihlé mám, jak Tornádo Lú

 

Ptám se sklenné desky, mám-li ještě šanci                                    

Vidět sebe sama v tom šíleném tanci                                             

Co nabízí mi život v nastaveném zrcadle                                     

Kde sám v sobě mizím, jak v bezedném propadle.                      

 

Divadlo začíná, život běží                           

bavte se vy, kdož chcete být baveni

bavte vy, kdož vládnete slovem

… představení začíná (b) + (k) sborem

 

II. vstup :

(badatelé uléhají na postele,noční košile na těle a noční čepičky na hlavě, peřina,  berou si noviny a listují v nich, při každém obrácení listu se ozve znělka, střelba, křik, výbuch atd. z magnetofonu)

improvizace

II. Dějství

Rozprava badatelů a improvizace

1.badatel : "Máš v těch novinách to samý co já ? Ukaž. No jó, samá katastrofa a neštěstí. A to jsme si ještě nepustili televizi a nepodívali se z okna."

2.badatel : "Nepřipadá ti, že je ten svět nějaký zkažený. Koukni se kolem. Všude …."

(bylo by dobré pustit nahrávku s katastrofickými zvuky   … kde ji vzít?)

1.badatel : "V horách zase prý trochu sprchlo. To abych si nafouknul člun, než k nám doběhne povodňová vlna."

2.badatel : "Nebo tady. Někde v Americe prý bydlel v podkroví nějakej  starej Richtr. A tomu se prý se často klepala půda pod nohama. A on si z toho udělal živnost. Otřesy prý skládal do nějaké svojí Richterovy stupnice. A když chtěl zkusit stupeň šest, zbořila se prý půlka New Yorku."

1.badatel : "No to teda nechápu. Na Sahaře, v tom obrovským horku si stěžují, že řádí zimnice. To jako kdyby v Antarktidě si stěžovali na horečku."

2.badatel : "Ten svět se furt za něčím žene. Třeba zrovna ten Guinness. Furt nějaký rekordy a řekni mi k čemu. K čemu nám je , že někdo vypije tuplák piva za tři a půl vteřiny. Teda já bych si dal pivo."

1.badatel : "Máme jenom dobrou vodu. To je pech. Že prý dobrá voda, ale tak jako na pivu si na ní nepochutnáš."

2.badatel : "A furt ta politika. Vždyť je to pořád o tom samým. Dřív bejvávalo rozhodně líp. "

…….. a tak dále …. rozvíjí se diskuse o tom, že dřív bylo líp.

 

1.badatel : "Kam se to řítíme ? Nepřipadá ti, že je svět nějaký zkažený. Lidi na lidi jsou  jak saně, no podívejte se na ně, musíte se smát." … (soubor písní s neveselou tematikou – badatelé pobrukují, ze zákulisí doprovod kytárka)

2.badatel : "Nebo … černý nebožtíku, máš to ale kliku, za chvíli do černý hlíny budeš zakopán …."

1.badatel : "Snad jsem to zavinil já, zkus zapomenout na všechno, co je ti pouhou tou tmou, obarvenou na černo."

2.badatel :  "My čekali jaro a zatím přišel mráz. Tak strašlivou zimu nezažil nikdo z nás …"

1.badatel : "Kolik je smutného, když mraky černé jdou,  lidem nad hlavou, smutnou dálavou …"

2.badatel : "Až někdo ti hochu o Islandu řekne …"

1.badatel : "Jako suchej starej strom, jako všeničící hrom …"

Improvizace ………………

1.badatel : "Ty hele, řekni mi, to bylo takhle na levačku jako je to teďka i dřív ? Myslíš si, že i naši předkové byli takhle otrávený jako my ? To by přece bylo divný. To by přece hrozně poznamenalo vývoj celých generací. I nás."

2.badatel : "Máš pravdu. Mluvíš mi z duše. Ani  mě nic netěší. Hledám něco a ani nevím co. Fakt by mě zajímalo, jak to bylo dřív. Vždyť naši předkové toho moc neměli a zdaleka toho neznali tolik co my. Neznali elektřinu, bydleli kdovíkde, baštili co našli …"

 Improvizace ………………

 

 Úvodní píseň

VODKINBLUES

Já ptám se, kdo jsou ti dva divní mrzouti, co nevěděj kudy se dát.

Prej Vodkin je láká, tak hledaj tuláka,  co světem kdys´ měl se prý brát.

Než Vodkina najdem, snad stokrát si zajdem a kdekoho budem se ptát,

V čem smysl má žití, zda k pohodě pití, je třeba si do hlavy rvát.

R.: My vlastně si jen trochu hráli, Sněžka, Elbrus, Zugspitze, Říp

      A na spoustě kopců jsme stáli, za krátkou chvíli bude nám líp.

Tak nevěšte hlavu, já taky v tom plavu a často nevím kudy kam.

Snad než usnu v hrobě, já najdu ho v sobě, až zjistím, že Vodkin jsem sám.

Jen makat a flákat a občas se scákat a směr průměr poslušně plout,

Máš děti a ženy a nádherný meny ti nabízí života proud.  …. Refrén

Až najdem ho všichni, tak honem mě štípni, ať věřím, že nesním a bdím.

Pak přestanem šílet a života výlet se stane víc snesitelným. …. Refrén

II.  Dějství                                                                                                   

Kterak v mlhavých dějinách lid pravěký si pohody a radosti svérázně dopřával

Obsazení : pračlověk Vuk a pračlověk Meandr (odvozenina od dr. Meana) a jejich dva úlovky

                  Věstonická Venuše, mamut, černá hluboká díra, kyje, kamenná sekyrka, bubínky

Obraz : pravěké jeskynní kresby na rozvěšeném prostěradle, rodinná procházka, přikládání do ohně (baterka)

Scéna : Na scénu přichází dva pračlověci s kyjema přes rameno a táhnou po zemi za vlasy dvě ženy. Usednou v jeskyni, odloží ženy a diskutují

 

Vuk : "Ty Meandře, už to pračlověče není co to bývalo.To tenkrát, to se žilo mnohem líp. Neznali ještě oheň, tak neměli takovou pakárnu s jeho rozděláváním." Pokouší se marně křesáním kamenů rozdělat oheň

Meandr: "Máš pravdu Vuku. I ty mamuti byli chutnější a v době ledový se nekazilo tolik maso. Mohli si klidně zabitýho mamuta dát k ledu a nemuseli se přežírat jako my."

Vuk : "Nebo s babama. Stačilo se projít Věstonicema, uhrabat si větví na kebuli pěšinku, vápennou hlínou přizdobit melír, borovicovým kmínkem přizdobit příčešek, okousat nehty na nohou a hned se jich na tebe nalepilo nejmíň tucet. Teď už jsou všechny ty kyprých tvarů a co byly jakž takž k světu rozebraný a ty aby ses s kyjáčiskem hnal až někam ke Kyjovu, kde bys  nějakou ulovil. A stejně na tebe zbydou jen takovýhle nedochudlý vižlata, jaký jsme si sem k nám do jeskyně přivlekli."

Meandr: "A ani není pořádně co najít k snědku. Naši předkové prý byli sběrači. Co našli, to snědli a nemuseli se lopotit s kopáním děr na mamuty nebo lozit jak veverky po stromech a vybírat stračí hnízda. A co my ? Táhneme se za babama až někam k Mikulovu a jediný co jsme po cestě našli bylo pár kyselých bobulí někde mezi Strážnicí a Prušánkama." 

Vuk : "No a to místní obyvatelstvo tam kolem Petrova je taky nějaké zabedněné. Představ si, že si vchody do jeskyní, kde bydlí, zabedňují kamením, potírají vápennou žmolkou a uhlíkama na ně malují podivné tvary kytiček a bobulí. To není jako ta naše krásná prehistorická výzdoba. A z těch jejich děr se furt ozývá nějaký pomatený zpěv a když někdo z nich vyleze z díry se vyčurat, tak se legračně motá." 

Meandr : "No pár těch nechutných bobulí jsem přines s sebou. Trochu se mi ale v kožichu rozmačkaly, a tak jsem je nandal tady do té bandasky, co se válela tam u Hodonína. Dej to někam do kouta jeskyně, ať to nevidím. Ještě teď se mi kroutí pysky, když si vzpomenu, jak je to kyselé."

1. baba : "Jé, to bych jedla. A jakto, že není rozdělaný oheň. Hej ty, vytáhneš mě z doupěte, že prý na rekreaci a přitom tu není ani slunečník. A to jsem si v tom fofr nevzala s sebou ani opalovací sádlo a bikiny z medvěda."

2. baba : "No to je úroveň. Slibovali nám pláže, div že jsem neomdlela, jakou měli ránu a teď tu vidím dva umouněný prachlapy, ani medvídek mýval by nestačil na jejich opucování."

1.baba : "No podívej, oni nás snad ignorujou. Tamten čučí do butilky jako husa do flašky a ten druhý si plácá na písku nějaký bábovičky. Teda prachlapi, copak jsme vosk?"

1.badatel : "Teda pánové, nechceme se vám hrabat do vašich mezi homo sapienských vztahů, ale mohli byste nám říci, jakou  vy vlastně tady v pravěku máte pohodu. Pořád si jenom na něco stěžujete. Krafete, že to není jako bývalo. Nemyslíte, že byste si na tom vašem životě nemohli najít něco hezkýho, co by z vaší generace vychovalo do budoucna samé krásné, milé, pozitivně myslící a radostné potomky?"

2.badatel : "Víte, že máte vůči budoucím generacím obrovskou odpovědnost ? Že tak jak se chováte nyní vy, tak se budeme za tisíce let chovat i my?"

Vuk : "A co vy dva jste vlastně zač ? Kde máte chlupy vy holobrádkové a už jste někdy vy chytráci viděli, jak se loví mamut ? Tak sledujte ! To se nejdřív vykope černá díra (symbolizují ji dva statisti v černém oblečení)a čeká se na mamuta. (prochází statista v bundě mamut a je lapen do černé díry). No a pak se ten mamut naporcuje a sežere, až v té díře nezbyde nic. No a teď nám v klidu řekněte, jak jste se sem dostali."

1.badatel : "Tož představte si vesmír, oblohu a hvězdy. A pak takovou černou díru, jakou jste si tu vykopali. A ta pohltí vše a přemístí kamkoliv. No a my s přítelem jsme si snili sen o moudru našich předků a chtěli jsme přijít na kloub zákonitostem majících kořeny v minulosti, které by vedly k tvorbě pozitivních vztahů mezi lidmi i u nás na přelomu druhého a třetího tisíciletí."

2.badatel : "No a potom nás uchopili naši snoví andělé a přenesli nás ve snu sem k vám do pravěku, abychom pochopili, kde se nalézají kořeny svobody, pohody a radosti." (tanec)

Meandr : "No to jste se teda trefili. Vždyť my nemáme žádnou pohodu. Pořád si jen stěžujeme. Jen se podívejte na ty baby a bude vám to jasný. A pak ty kyselý bobule a navíc nemůžeme rozdělat oheň."

1.badatel : "Ale to nic. Vždyť vy si pohodu děláte, aniž si to uvědomujete. No opravdu. No třeba ty Vuku, ochutnej z butilky trochu těch rozmačkaných bobulí, rozpoznáš ! Vuk si přihne z lahve vína, zamlaská „Hu buéno in vino vero“. Vždyť je to víno !  a začne se motat a pobrukovat si. A ty Meandře, co to tam plácáš z hlíny No ukaž. To je přece nádhera. No není to symbol krásy ? To není jako ta dvě vyžlata, co vás kritizují támhle z koutu jeskyně. To je přímo Venuše. A protože jsme ve Věstonicích, pojmenujme ji Věstonická Venuše."

Meandr : "No jo, vždyť je to ale jenom z hlíny. A navíc tamhlety dvě otrapy vzadu se nám nalepily na kožich."

2.badatel : "Tak zavři oči a zkus si něco moc, moc přát. A musíš tomu hodně věřit.". Chvíle ticha, gong a objeví se ...

Věstonická Venuše : "Vy moji kluci. Ukažte co máte k pití. Roztáhne paže, obejme oba prachlapy a motavým krokem s nimi odchází z jeskyně před užaslými pohledy pražen. Pojďte hošši, ukážu vám ráj." (tanec)

 

III.  Dějství

Kterak po výstupu na horu Říp praotec Čech budoucnost zřel

Obsazení : praotec Čech, moudrý Lech, dobrý brach Hlen, stará Rákoska, děti Zoubek a Blombik, Libuše                                

                  kráva Milka, strdí, zvěř

Obraz : hora Říp s kapličkou na vrcholu, turistická směrovka

Scéna : Družina praotce Čecha přichází volně diskutujíc a po postelích a židlích zdolává Říp. Říp je symbolizovaný stolem zakrytým prostěradlem. Malé děti mají na zádech batůžky a v nich plechovkové Radegasty, staří v prostěradlech přepásaných provazy a pásky, vlasy a vousy z koudele, v rukách valašku a cepín, přes rameno lano, v rukách čutorky, plechovku značkovací barvy se štětcem, Lech na hlavě přilbu

  

Praotec Čech : "Tož moji věrní, sám už upadám v beznaději. Kodrcáme sa tu blátem, bažiniskem i ostrými křoviskami v tejto nepohostinej zemi už druhý mesác a  nělza nalézt kůštěk lůčky, kdě by sa dálo hlavy složáť. To by moj otěc, prapraotěc Čech sa v hrobe račéj tri razy otočál, než by ma vyhnál hledať zem strdím oplývajůcu."

Lech: "Nevešaj hlavu múdrý praotěc.To že sme v Polabí stratili modrů značku je chyba všech, nején mňa, starého Lecha. Keby starý Hlen nerozdělával oheň našů jedinů mapů Českého stredohoria, mohli sme byť na méstě."

Hlen : "Čo furt trepetě. Všeci stě chceli tam u Lutomeřic, aby som vam zohrál ulapenů veverku k večeri, tož na to padol i posledný trúbel urobený z tej vašej mapy. A jak stě sa oblizováli a pro Žernosecké víno dětěj posílali." 

Čech : "No dóbre. Vinný po víně aj bez něho zme všeci. Tož teraz v tom našom lopotění byzme mali jak ten Jenýček s Marušků vylézti na akúsi vrchovinů a porozhlédnuť sa krajom."

Lech : "A to zase polezeme horem kopcom ? Ja sa na to vybodněm. Doma v kutloche se sa jako starý Slovan mohol z boka na bok prevalováť a tunaj sa handrkůjem ani stěhování národov by som vzorom mal byť."

Hlen : "Nebuť hrubý tuná k praotcovi, zajisti sa tu v tomto zvolenom základnom Base campu za vzrostlý dub a múdro popůšťaj lano. My zatial na dve lanové délky týmto žlabom hore polezeme."

Rákoska : "No to snad nechcetě po starej zaslůžilej Rákoske, matěri Vášho rodu, aby sa hore skalinami trepála."

Čech : "No tož ty něhorekůj tu odrazujůc mých chlapcov a vydaj sa tu po pešungu po modré a hore obednáj pív."

Dav : "Tož aj my pojdeme spolem po pešině, němósime sraziť vaz pre rozpoloženie praotcovo."

Čech : (na vrcholu ) "Tak zme tu. Nikde žiadna hospoda jako u nás doma. Jen jakási kapla či rotunda bedná tu mésto zaberá. Sú žíznivý jako starý  Čech. Čo s tým porobíme. Som velmi nasratý na túto zem."

Lech : "A nič vidět něje. Je to všetko na Peruna. Už ma to nebávi chodiť s Čechom po krajině, kde domov můj."

1.badatel : (se snovými vílami) "Ahoj pánové.  Taky na procházce? A co to máte s sebou za starou rákosku?"

Čech : "Dobrého dne mladíci. Kde jste se tu vzali ? A odkud znáte naší starů matěrů, Rákosku?"

2.badatel : "My jí vlastně neznáme. Jenom nám někoho připomněla. A objevili jsme se tu jen tak ve snu, víte ? Procházíme totiž ve svých snech slavnou historií našeho národa a hledáme stopy Vodkina, symbolu svobody, pohody a radosti, které utvářely dějiny a budoucnost naší  atomové a počítačové generace."

Lech : "Co jste to říkali ? Vy jste fantomové ? Praotče, dále od nich. Ať se nenakazíš tím jejich generátem." 

Čech : "Počkej starý brachu Lechu. To nejni jen tak, že sa tu objeváli. Veď tu ještě ani hospůdka na vrchu něje. Čo také že  vlastně hladáte. Vodkina ? My iděme ze starej Rusi a tam o něm vela rozprávali aj sa při tom motáli."

1.badatel : "Inu v kořenech české historie bádáme po smyslu bytí a konání a jak pohoda a svoboda utváří ducha."

Čech : "No tož sa na nás podivájtě. Akú že my to móžeme miť pohodu. Kodrcáme sa po krajinách, spotený sme jako vrata od chliva a žíznivý ani …"

2. badatel : "A cožpak jste zapomněli na své bohy, kteří vás na cestě ve všem dobrém i zlém provázejí a což nemáte s sebou vaše motlitební bysty, které by vám útěchy při vaší strastiplné pouti přinesly."

Čech : "Tož pravdu máš mladíče. Zoubku a Plombíku sáhněte do batožiny a vyndajte naše bůžky." Děti sahaj do batůžků a vyndavají Pechyho dřevěné sošky. To né. Peruna, Nezamysla a Hornovila nechte v bágle. Vyndajtě Radegasta, boha žízně a radosti generací vašich otců. Děti vyndavají plechovkové Radegasty.

Hlen : "Tož si všeci připijme na budoucnost našeho národa. Ať nám slouží." Cvak ! dlouhý přípitek.

Čech : (otře si ústa a zamyšleně pohlédne do dálky) "Vidím zemi, jejíž sláva hvězd se dotýkati bude."

Libuše : (odvedle z kopce) "Co to povídáš starý dědku. To mám říkat až já Libuše za nějakých pár století."

Čech : "Ó pardon. To bych přeběhl dobu. Vidím …" (přeběhne strdí a medvěd s pikslou medu) zemi medem a strdím oplývající. Mlékem a  zvěří bohatou, ptáky a rybami oplývající. Bory šumí po skalinách , řeky hučí po lučinách, domov můj. Tady zůsatňmež. (popásá se fialová milka a přeletí pták) ….. zatahuje se opona, družina odchází, zůstávají po ní na zemi prázdné plechovky, plechovka se značkovací barvou

1.badatel : "Tak to vidíš. Našli si svou pohodu. Dali pivko, rozhlédli se po krajině, uviděli její krásu, svalili se pod kopec a usnuli s tím, že tu už zůstanou. To je docela dobrý základ pro budoucí českou generaci. No ne?"

2.badatel : "Máš pravdu. Můžeme být hrdí na naše předky. Vždyť nebýt jich, nebyli bychom takoví, jací jsme."

Libuše : "Vidím město, v jehož hospůdkách se budou vytvářet dějiny, jejichž sláva hvězd se dotýkati bude."

1.badatel : "Tak to bychom měli. Tedy smysl svého putování nakonec praotec Čech a jeho družina nalezli. Začalo se jim v Čechách natolik líbit, že svůj poznatek z vnímání krás země prostřednictvím boha Radegasta rozšířili po celé zemi a založili velké množství pivovarů, kterým nyní kraluje a to právem historicky – Radegast."

  

IV.  Dějství

Kterak císař Karel velkou novinu světu zanechal

Obsazení : namyšlený král Karel IV, nametený Bušek z Velhartic, Muscle fitness královna Eliška

Obraz : Karlštejn

Scéna : Král Karel sedí s Buškem z Velhartic u vína na Karlštejně a diskutují

            Rekvizity : dva poháry, džbánek s vínem, pivo, královská koruna

 

Karel : "Tož Bušku, nalej to své tajemství, které jsi až z Žernosek sem do zdí mého hradu Karlštejna vézti hodlal."

Bušek : "Nebudeš chápat králi, až ochutnáš tento královský mok. Toto víno jen tak někdo nepil. Pravé archivní."

Karel : "Tak už nemelduj a rozlévej. Vidíš, že můj pohár žízní stejně tak jako já. Ještě chvíli a zajdu si pro vodu. Tuto žízeň jako já neměli ani mí  řemeslníci, když do malty na Karlovo mostě ládovali vajíčka natvrdo vařená."

Bušek : "Dočkej času králi, jako husa klasu. S vínem musíš pomaličku. Podívej, jakou má krásnou barvu. Jako tvá zlatá bula. Nebo jako by se jiskřily oči tvé poslední ženy Elišky, když se vracíš ze šenku v podhradí. A ta vůně. Jako by si ovoněl zlaté obilí našich luhů a hájů. A ta chuť. Jen mlaskneš a lahoda se rozleje po tvém hrdle."

Karel : "Hrome, kyselé jak šťovík. Tos mi to podal octa, či co ? A podívej ! Je to samá pěna. Budeš o hrdlo kratší ty podvodníku. Anebo ne. Za trest  tě pošlu studovat na univerzitu, aby ses naučil, co je to víno. No teda. Jak si jenom po té hrůze spravit chuť. Ani ženy tu na hradě žádné nejsou, protože jsem jim sám zde zakázal přebývat. Od té doby jak jsem nedopatřením pověstné rčení pravil : „Kam nemůže čert, tam pošle ženu“. A já tu na hradě chráním svaté ostatky.   Co z toho života mám. Jenom vládnout a Českou zemi obhospodařovat. Že prý je samá krev a mlíko. Ale co tady z kobek hradu uvidím?"

Bušek : "Netrucuj králi. Vždyť to není tak špatné pití. Ale máš pravdu. Víno to není. To nám asi při naší zastávce v Krušovicích tamní lumpové zaměnili soudek."

Karel : "Ajajaj. Jaký já jsem smutný. A navíc se do mě dostává tanec svatého Víta." (a  začne směšně poskakovat) "Bušku, Bušku, tys tomu dal korunu. A to mi za chvilku končí vycházka, kterou jsem dostal od své ženy Elišky. Budu se muset zase vrátit do Prahy, nic jsem nepopil a stejně dostanu vynadáno."

1.badatel : "I co smutníš králi. Zanech svoje hoře a rozhlédni se kolem. Svět je přece krásný."

Karel : "No né. Sním nebo bdím. Neleze mi to věčné modlení už na mozek. Vidím tady najednou dva krásné anděly. A co ty mladíče, ty k nim taky patříš?"

1.badatel : "I kdepak pane králi. Oni mě jenom doprovází. Hledáme v kořenech českých dějin střípky svobody, radosti a pohody, které ovlivnily dění celých generací a k nám, kteří žijeme na přelomu tisíciletí promlouvají jasnou láskou všeobjímající řečí."

Karel : "Ale to jste si spletli dobu. Tady nic nenajdete. Všechno je na draka. K pití nic nemáme, čím bychom vás pohostili. Jen takovou žlutou bryndu, co se do mě pokoušel nalít proradný Bušek. A ani žádnou dámskou obsluhu. Uf, to jsem se leknul. A kdo jsi ty?"

2.badatel : "Já jsem druhý badatel po dějinách českých. A myslím, že to tu nemáte až tak špatný. No pohleď na ten nápoj. Vždyť je to pivo! Pravá nefalšovaná Krušovická dvanáctka. Za nějakých šestset let bys na něm vydělal dost korun."

Karel : "Korun říkáte? Mám zatím korunu Českou a římskou. Že bych za tento blátivý mok získal více korun? To jako že bych jím vytrávil celé národy?"

1.badatel : "Ale né. Já myslel, že se po něm všichni utlučou."

Karel : "Takže ne otrávit. Oni se sami vytlučou, aby to nemuseli pít?"

2.badatel : "Ježkovy oči. To nemá cenu vysvětlovat. Měl bys králi nejenom stavět ale i občas navštívit tu tvoji slavnou univerzitu, abys taky něco pochopil. A nejenom na počest tvé taneční nemoci stavět chrám svatého Víta."

Karel : "Aha, už chápu. Bušku vstávej. Objevil jsem pivo. No to je něco. Dej mi ještě napít. No to je pohoda. Teď jste pánové svědky toho, jak se umí král těšit." (opět zatancuje tanec svatého vína). Pak ale posmutní: "Ještě mi k úplnýmu štěstí chybí baby. Mohli byste to andělé nějak zařídit?"

1. badatel : "Zavři oči a hrozně moc chtěj. Co chceš, to se může splnit. Pohoda je v tobě, v tom co si přeješ."  chvíle

Eliška : (rozrazí se dveře komnaty až andělé s hrůzou uletí)  "Tady jsi ty můj králíčku. Pojď, odnesu tě do Prahy." (popadne Karla do náručí a vynese ho z jeviště)

Bušek : (se zrovna probere) "Hrome, to se mi zdál hrozný sen, že si pro Karla přišla ta jeho stíhačka. Ještě že jsme na Karlštejně, kam žádný ženský nesmí." (a zase na stole usne)

V.  Dějství

Kterak husité na Zikmunda lišku ryšavou rozumně a spravedlivě vyzráli

Obsazení : zbožný mistr Jan Hus, udatný Jan Žižka,liška ryšavá  Zikmund, Majdalenka, křižák, Jadviga

Obraz : vývěsní štít Hospoda u lišky

Scéna : Žižka a Hus spolu diskutují v hospodě. Výčepní Zikmund jim roznáší pivo.

            Rekvizity : páska přes oko, palcát, brnění , prostěradlo s křížem, kápě, pivo, Fernet, Becherovka, váleček

 

Hus : "No to je doba. Ledva jsem měl párkrát plamennou řeč v Betlémské kapli o přijímání podobojí,  už mě tu v Čechách pálí půda po nohama. A můžou za to hlavně ti zaprodanci boží, německá šlechta v českých městech."

Žižka : "Ba, ba, pravdu díš bratře. Vidím to stejně jako ty. Vlastně jenom jednorozměrně. Zatracená vidlička při obědě na Kalichu. Kdo s těmi nástroji má umět jíst. A to zrovna byly volský oka, co mi tolik chutnají. Jo, jo, na jedno oko toho už tolik vidět není, ale stačí to na to, abych se už začal zlobit na ty německý přivandrovalce."

Hus : "Jo, jo, bratře Žižko. Udělal sis u mě oko, že se mnou tak vroucně souhlasíš. Ale jak máme žít v klidu, když já kolem sebe vidím jen samý němčoury."

Žižka : "Celý jenom vztekem hoříš. Cítím, jaký máš na ně dopal. Pojď, uhasíme žízeň dobrým režným pivem. Hej, hospodo, dvě dobrá světlá piva na zapití smutku mého přítele."

Zikmund : "Pro vás mám jenom černý pivo. Jste od prvního pohledu husiti a ti mají odzvoněno. Už teď  do Čech míří obrovské množství křižáků ve svatém tažení a ti vám ty vaše řeči o podobojí vytlučou z hlav."

Žižka : (zvedá se mávaje palcátem) "A ty jsi kdo, zrzavče, že se opovažuješ tu takto s námi promlouvat? Vymlátím ti ty tvoje kudrlinky z makovice. Nepřipomínáš-li ty mi někoho? Nemáš příbuzné na Hradě?"

Zikmund : "Narazil jsi hřebíček na hlavičku, sveřepý Žižko. Jsem Zikmund, zatím jen hospodský, ale brzy král vaší země. K tomu černému pivu vám přidám ještě dva černé fernety na váš smutek, tatíci."

Hus : "Tak ty jsi ta liška ryšavá, proti které my husité vedeme svatý boj ? No to je vše ztraceno. Jestli všichni vypadáte jako vy, pozdrav pánbu."

1.badatel : "Dobrý den  pánové. Mohu přisednout?"L

Žižka : "Uf, to jsem se lekl. Kde se tu bereš? Zdali jsi ty také jedním z těch německých přivandrovalců?"

1.badatel : "I ne, braši. Pojďte, dáme kostky anebo jak tak na tebe Žižko koukám, dáme oko. Hospodský, karty!"  

Hus : "Ejhle čerte, kde si se tu vzal? Vždyť ty sem k nám do této doby nepatříš. A smrdíš spáleninou."

1.badatel : "Ale, putuji ve svém snovém rozjímání v české historii. Pohlédněte: (prolétne snová víla), abych našel smysl a kořeny svobody a radosti u nás o mnoho století dále symbolizované Vodkinem. A tak tu jsem s vámi."

Žižka : Ale my tu v temné historii žádnou pohodu nemáme. Němci všude kolem nás, dokonce i tady v hospodě. Je nám z toho smutno  a nevidíme žádné východisko, protože křižáci už ťukají na okno.

Křižák : ťuk, ťuk, ťuk  "Jsem tu správně v hospodě U lišky, blízko které se má odehrát rozhodující dějinná bitva?"

Hus : "Tak to vidíte. Už nám lezou až domů. No tak si bratři aspoň zazpíváme." (a všichni opile  zapějí „Ktož sú“)

Křižák : "A hrome! Pověstný husitský chorál. No teda. Honem pryč. Zachraň se kdo můžeš."

(při útěku potká malou Majdalenku a ta  si také pobrukuje „Ktož sú“) "Už i malé děti? V Čechách mě už neuvidí."

Žižka : "No vida, tak tuhle bitvu u Soběslavi jsme zcela nezáměrně vyhráli. Asi se musíme na svět dívat očima tady toho bracha, který nás nabádá k životu plnému pohody a radosti."

Hus : "A hele, Zikmund. A nese nám světlý pivo a Becherovku. To už něco znamená. Hej, lišáku, přisedni k nám."

Zikmund : "S vámi je tu chlapi docela fajn. Nehlučíte v hospodě jako ti mí uřvaní Němci a taky se neukazujete, co máte prachů. Máte na zaplacení ? Docela bych si nechal udělat váš český pas."  

Žižka : (sundavá svůj pásek s mečem a připásává ho k pasu Zikmunda) "Tak, ještě tě přejedem drátěným kartáčem, odrezavíme a přetřeme základovkou a budeš jako jeden z nás."

2.badatel : "Nazdar pánové. Bavíte se dobře? Šel jsem zrovna  kolem a všiml jsem si, že je další bitva vyhraná.? 

Hus : "No a to ani nevíme jak. Dali jsme si pár piv a zazpívali jsme si a je po bitvě."

2.badatel : "Ale přáli jste si to, že?"

Žižka : "No to je pravda. Přáli jsme si, aby byli křižáci vhnáni od nás ze země."

2. badatel: "Co by vám ještě stačilo ke štěstí. Opravdu stačí si to jen přát a strašlivě moc chtít."

(všichni se zhluboka napijí a dlouze se  zamyslí)

Jadviga (Zikmundovo manželka) rozrazí dveře hospody a s rukama v bok hartusí : "Zikmunde, ty liško prašivá. Chlastáš tu s neznabohy, místo aby sis hleděl domácnosti. Pomyje nejsou vynešený a kdo má za tebe prát onuce. Hybaj domů. Co si o sobě vůbec myslíš. Snad jsi jim nenakukal, že budeš český král. To by teda bylo."

Zikmund : "Omlouvám se pánové. Musím už jít. Povinnosti volají. Uvidíme se doufám u Lipan."

1.badatel : "Můžu se vás chlapi zeptat, co jste si to všichni tak zarputile přáli, že se to Zikmundovi splnilo?"

Žižka : "No, přáli jsme si, aby se měl Zikmund stejně tak dobře, jako se máme my."

2.badatel : "A z toho plyne poučení : přej svým bližním stejně tak, jak by sis přál sobě a radost, pohoda s voboda budou slavit úspěch na této zemi."

VI.  Dějství

Kterak zmeškaná bitva na Bílé hoře pošramotila dění v českých zemích

Obsazení : vítězný císař Ferdinand II., hostinský, ospalý Fridrich Falcký (2 hodiny bitva), třicetiletá válka

Obraz : bitva pod Bílou horou

Scéna : v dáli stůl zakrytý prostěradlem symbolizující Bílou horu

            Rekvizity : hospoda, pivo, fernet, čelovka, blikačka

 

Hostinský : "Haló pane, vstávejte. Večer jste říkal, že hned brzo ráno máte nějaký jednání a už je jedenáct a vy spíte jak zabitej. No tak. Včera jste se vytahoval, jak to těm cizákům natřete a teď chrápete."

Fridrich : "Co, cože? To už je ráno? Proboha kolik je hodin? Kristepane, to už bude po bitvě. Měla pod mým vedením začít v osm. A já jsem jí zaspal. Pane hostinský, neslyšel jste v posledních hodinách nějaký rachot?"

Hostinský : "I ba ne. Já vždycky ráno meju nádobí a tak s ním třískám, že stará si kolikrát myslí, že se v kuchyni mlátí dvě armády husarů. A co že vás zajímá nějaká bitva. Tady u nás pod Bílou horou byl vždycky klid a mír."

Fridrich : "Jsem Fridrich Falcký a všemu tady velím. Měl jsem vésti do boje šiky českých pánů a přitom se tu válím jako nějaký simulant. Au má hlava. Co jsem to vlastně včera pil?"

Poražený český pán : (unavený, potrhaný vstupuje do hospody) "Tak nám dali na triko. Hostinský, dones černý pivo a zhasni, čeká nás doba temna."

Fridrich : "Pane, vy jste byl v bitvě? Mohu si přisednout? Povídejte, jak bylo?"

Český pán : "Ále, jsem sedmnáctý český pán, kterému se podařilo z bitvy zdrhnout. Stejně to stálo za starou bačkoru. Víte, vůbec nám nefungovalo velení. Přesně v osm hodin jsme nastoupili na bitevní pole a čekali jsme až náš hlavní velitel mávne rukou, jako že už do toho máme jít. A jak jsme tak všichni měli hlavy otočené k východu, kde měl na kraji lesíka stát náš pán Fridrich, nepřítel nás napadnul od západu. Tak jsem se dal na jih."

Hostinský : "No jo, když váš velitel se včera ožral jak doga a ráno měl zatemnělej mozek."

Český pán : "Hm. To za náma křičel ten nepřátelský císař Ferdinand, že nám to Čechům ještě pěkně vytmaví."

Fridrich : "To nás teda nečeká žádná světlá budoucnost. Abych si radši sbalil kufry a odstěhoval se někam do Svitav nebo do Světlé nad Sázavou, kde by se mě ta chystaná doba temna nedotkla." (balí kufry a odchází)

Český pán : (ještě za ním křičí) "A taky bacha na zatmění měsíce a černý barony."

Hostinský : "Tak abych to taky radši zabalil. Do hospody mi teď moc lidí asi nepřijde, leda tak pár cikánů."

1.a 2.badatel : (vchází bujaře do hospody) "Hej hospodo, dvě světlý piva a rozsviť, není vidět na krok."

Poražený český pán : "Proboha potichu. To nevíte, že nastává doba Temna?"

2. badatel : "No a co ? Copak to nejde si i na takové době najít něco hezkého. Něco, co vás rozveselí a přinese vám pohodu, svobodu a radost do vašich šedých dní?"

1.badatel : "Víte, my hledáme zrnka radosti i v takových dobách našich dějin, abychom si tam u nás v daleké budoucnosti dokázali uvědomit, že s humorem se dá vše těžké překonat."

Hostinský : "Kdo by se smál? Když teď to bude u nás samá černota."

2.badatel : "Zkuste se tak trochu zasnít, tak jako jsme to udělali my. Představte si vaše snové anděly a zkuste si přát něco hodně hezkého a uvidíte, že se vám to splní."   (chvíle snění)

(náhle --- proběhne kolem světluška … na čele čelovku, na zadku blikací svítilnu na kolo)

1.badatel : "Můžu se vás pánové zeptat, co jste si přáli?"

Všichni sborem : "Budiž světlo!!!"

Píseň zpívaná sborem o svítání : „V dáli někde svítá, na polštáři ….“

VI.  Dějství

Kterak se národ vzchopil v dobách Národního obrození

Obsazení : výčepní Mácha, babička s dětmi, kněžna,  E. Holub, zakladatel nové češtiny a slavistiky Dobrovský

                  Kajetán Tyl, B. Němcová

Obraz : kolébka, základy novodobé kultury, rozklad feudalismu, nástup kapitalismu

Scéna : hospoda u Máchy

            Rekvizity : prací prášek, prostěradlo, frťan, půllitry, knihy

Dobrovský : "Národe a  národové. Vzchopmež  se a žijmež. Probuď se friško k životu. Predlhá byla doba Temna, teď bude budíček. Pějmež písní a básněmež. Obroďme se. Nechť smíme  slavit Národní obrození. A ty Kajetáne, taky vstávej hore hlavou. Chrápeš tu na palisádném stole každý večer po soumraku, jako bys ani neměl domov."

Tyl : (probouzí se na stole, mžourá očima a zpívá) "Kde domov můj, kde domov můj …."

Výčepní  Mácha : "Už zase zpívá. Kdo to má furt poslouchat tu jeho fidlovačku. Ať s tím jde někam. Třeba k Vltavě, kde si ta pochybná parta kočovných herců stlouká z prken nějakou boudu pro svá divadelní vystoupení. A vy pane Dobrovský nechte už taky toho vašeho snění o obrodě národa. A radši ty vaše jazykové zkomoleniny honem rychle zapomeňte, abyste nebyl náhodou v budoucnu slavný jako przníř slovanské řeči.!

Dobrovský : "Co vy o tom víte Mácho. V tom vašem dílku, myslím že se to jmenovalo Máj, jste se taky zrovna nevycajchnoval. Nedivím se, že vás z Litoměřic vyhnali sem do Prahy. Viléme, Hynku, Jarmilo, je první máj, lásky čas. To je přece neslýchaná hloupost. Jaký lásky čas ! Na prvního máje se má chodit do průvodu a slavit svátek práce.  A ne zneužívat veřejné shromáždění k lásky času."

Tyl : "Houbeles tomu pane Dobrovský rozumíte. On to Mácha původně psal jako detektivku o tom jak syn zabil svýho tátu. Ale protože se v tu dobu motal kolem Mácháče a každou chvíli lezl na Bezděz, tak se tak uřítil, že mu to začalo lézt na mozek a začal plácat páté přes deváté. Taky jsem slyšel, že se vám rukopis ztratil při hašení požáru, který jste prý sám založil a že jste to všechno dopisoval v cele na Pankráci, na malém vršíčku."

Mácha : "To se teda mýlíte pane Tyl. Uvidíte, že se o mně bude ještě hodně mluvit jako o nedoceněném básníkovi Národního obrození., který hasil, co mohl.  Á paní domácí. Kde máte svého manžela pana Němce."

Němcová : !Ále. Je u svojí matky. Baba jedna. Komu jsem co udělala, že mám takovou tchýni. Naštěstí bydlí  daleko od nás. Až na Starém bělidle. Manžel k ní jezdí prát prádlo. Prý úplně bez prášku a je tak bílé, tak bílé."

Dobrovský : "Hele Němcová, dejte si frťana a zklidněte se. Vždyť vypadáte jak divá Bára. Ještě vám to zůstane. My tady zrovna polemizujeme o obrodě a slávě české řeči, tak s náma pojďte potlachat."

Němcová : "Kdybych uměla číst a psát, tak bych o tom snad i napsala nejednu knížku. Takhle je to ale na nic. Ani žádnou můzu nemůžu chytit, jenom slinu." přiletí snová víla a políbí Němcovou na čelo a odněkud se vynoří :

1.badatel : "Ale, vidím jakýsi diskusní kroužek ze samých slavných umělců."

Mácha : "Jací slavní umělci? Ožralové jsou to. A navíc mi kritizují moje dílo. Pakáž jedna."

2.badatel : "Ale nebuďte k sobě takoví. Vždyť vy jste naši historicky nejslavnější obroditelé a my jsme k vám ve snu přišli pro moudrosti, které čiší z vašich knih a děl a dávají inspiraci budoucím generacím k nalezení pohody, svobody a radosti. Jde o jakousi  postavu Vodkina, symbolizující naději ve hledání."

Dobrovský : "Říkáte postava od kina? To by mohl být uvaděč Lojza Šesták. Ten je furt nametený a pořád v pohodě. To by mohl být zrovna on. Ale nemám na něho adresu. Musíte zajít večer na promítání."

1.badatel : "Ale ne, to jste mě špatně pochopil, pane Dobrovský. Říkám Vodkina né od kina. A navíc si myslím, že kino bylo vymyšleno pár desítek let po vás. Takže nepředbíhejte dobu. Od toho jsme tady my a snoví andělé." 

Tyl : "No a jakou teda podle vás máme mít pohodu? Mohli byste nám nějak poradit, když jste tak chytrý."

2.badatel : "V tom se vám nedá radit. Na to si musí přijít každý sám. Zkuste se každý zvlášť zamyslet třeba nad tím, jaká osobnost z vás nebo vašeho okolí osloví budoucí generace svojí moudrostí." (všichni zavřou oči a po chvíli se rozhrne opona a vejde babička s dětmi a psy a drží v ruce krabici pracího prášku Azur atp.)  

Babička : ….. nějaký projev o pracím prášku z televizní reklamy

Zpěv sborem : „Peru si to ani nevím jak, vždyť nemám mýdlo ani prak

                         Mám jen ruce plný minerálů …"

VIII.  Dějství

Kterak dobrý voják Švejk po setkání s malým Bobšem k poznání došel jak žízeň hasiti

Obsazení : dobrý voják Švejk, major Zeman, malý Bobeš, velkopopovický kozel

Obraz : fronta 1. sv. války, na pozadí hospoda

Scéna : Švejk s fajfkou a v plné polní usedá na palandu a přichází major Zeman

            Rekvizity : káča, malá polní, čutorka, velkopopovický kozel, půllitr

 

Švejk : "No vida. Tak se mi zdá, že se mi někde nedopatřením potratil můj batalion. Vypadá to, že ani marškumpačka není na dohled. Radši se skrčím, abych nebyl moc na ráně.  Nenapadá mě nic lepšího, než  si nacpat  fajfku a vydat se někam k Vodňanům. Tam mají, jak jsem slyšel moc dobré pivo. A ani ten potrhlý nadporučík Lukáš mě tam rozhodně  hledat nebude."

Major Zeman : "Vojáku! Jakto, že mě nezdravíte? Copak nevidíte moji hodnost? A jak to stojíte? To je podle vás pozor? Jsem major Zeman a řeším tu svůj třicátý první případ a vy jste se mi  připletl do cesty. A nedělejte tu ze sebe Švejka. Já vás naučím. A heleďte se, nejste vy mi nějakej povědomej?"

Švejk : (Bručí si pod nos) "To mi byl čert dlužen todle setkání. Že jsem radši nezůstal v zákopu.  Ale né. Já vás vůbec neznám pane obrlajtnant. Víte, to my sme v kumpačce měli taky jednoho takovýho, kterej si každýho upamatovával. A jak tak chodil a každýho zdravil, tak jednoho krásnýho dne přišel před výlohu, kde bylo veliké zrcadlo. A protože mu ten člověk v zrcadle byl nějak povědomej, tak ho pozdravil. A protože ho ten voják v zrcadle pozdravil také, ale nepředpisově levou rukou, tak ho ten milý lajtnant seřval jak malýho kluka a snažil se ho naučit zdravit předpisově a tak se z toho uzdravil."

Zeman : "Proboha chlape, co mi to tu vykládáte?" Copak si myslíte, že všichni lampasáci jsou blbci? A vy si to myslíte! Já vám to poznám na očích. Řekněte, že si to myslíte!"

Švejk : "Jó pane velitel. To my sme měli v zákopu taky takového jednoho frajtra, kterej takhle jednou myslel. A jak tak myslel, vymyslel, že by se vojáci mohli v zákopu otočit k nepříteli zády, aby si jako nepřítel myslel, že už je za našima zákopama a že by se teda nemusel vracet a mohl by pokračovat dál v útoku. Ale na druhou stranu. Do svého týlu."

Zeman : "A jak to dopadlo?"

Švejk : "No vlezli nám na záda a bylo po bitvě."

Zeman : !Hrome chlape, že já vás poslouchám. Já nejsem na to vaše povídání vůbec zvědavej. Já tu mám řešit svůj případ a nerad bych se tím případem stál sám. A kam vlastně máte vojáčku namířeno. Nejste zběh?"

Švejk : "I kdepak, táhnu na Bělehrad. Ten je v kurzu. A po cestě se chci stavit ve Vodňanech. To se potom uvidí."

(Zeman rozčileně odchází a málem se přerazí přes malého Bobše) "Uhni kluku jeden! Se tu motáš s káčou."

Švejk : "Ahoj prcku, jak ti říkaj?"   

Bobeš : "Malý Bobeš."

Švejk : "Co tady děláš v polích tak sám? Vždyť kolem je válka a ty si tu honíš káču po strništi."

Bobeš : "Hlídám tady u potoka našeho Velkého  kozla a někde se mi zakutálel. Táta mě přetrhne. Ten kozel byl až od Velkých Popovic."

Švejk : "No to máš zlý. To já jsem znal jednoho  takového, který pásl kozy …." (objeví se snové víly a badatelé)

1.badatel : "Ahoj kluci, to jsme rádi, že jsme potkali zrovna vás. Lítáme totiž naším snovým povětřím a hledáme pohodu, radost a svobodu. A zdá se nám, vždyť je to sen, že vy si asi pohodičku dokážete udělat úplně sami."

Švejk : "I to ba jo. Před chvílí tu byl nějaký lajtnant, že prý magor a tak se tu přede mnou nakrúcal, že jsem ho svými příběhy odrovnal tak, že by  neměl najít odvahu objevit se už v žádným dílu. Akorát, že do Vodňan je daleko a já mám zrovna takovou velkou zaslouženou žízeň."

Bobeš : "Ale to je snadná pomoc. Stačí, když mi pomůžete najít soudek Velkopopovického kozla a bude po žízni."

2.badatel : "Tak si myslím, že jsme našli konečně někoho, kdo si pohodu a radost přináší neustále s sebou a kdo by měl být vzorem i pro naší generaci."

Bobeš : "A kdo to teda je. Já se ptám jenom abych to řekl svému panu řidícímu Plevovi, ať si to napíše do knihy."

Švejk : "Taky by mě to zajímalo, třeba bych se nemusel štrachat za pohodou až do těch zatracených Vodňan." 

1.badatel : "Tak zavřete oči a zasněte se o tom, co by to mohlo být. Co by vám přineslo pohodu a radost."

(chvíle ticha a objeví se na scéně velkopopovický kozel)

IX.    Dějství

Kterak zatmnění slunce přinese světlo do duší

 

Obsazení : oba badatelé se pomalu probouzejí na postelích,  všichni účinkující postupně nastupují do davu

Obraz :

Scéna : objevuje se opět zrcadlo na židli přehozené prostěradlem

 

1.badatel : "Ááááá!" (protahuje se)."To jsem si nějak klimbnul. Se mi zdálo, jako bych byl někde v minulosti. Si představ, že jsem se potkal s pár zajímavejma lidma z naší historie."

2.badatel : "Ty hele, něco podobnýho se zdálo i mně. A taky jsem tě tam potkal a chodili jsme spolu dějinami a hledali kořeny radosti, svobody a pohody."

1.badatel : "Ty hele, a byl to sen nebo skutečnost ? Mám to nějak zamotaný."

2.badatel : "No přece sen. Copak bysme se mohli setkat třeba se Žižkou nebo Boženou Němcovou?"

1.badatel : "No jo, to máš pravdu. Ty hele, něco mě to tlačí pod polštářem. Co to je? Ty, koukej, není to snad palcát? A co dělá kniha Babička u mě pod polštářem?"     ……… chvilka nechápání ……

1.snová víla : "Fííí, fíí ... Byl to sen, jak vánek v duši, usni jen a zacpi uši … fíí, fíí ..."

2.badatel : "Tak ti nevím, sním či bdím. Krásnou děvu náhle zřím. Celá v bílém, jako sníh, něhy kousek na mě dých. Kde se vzala? Je to sen? Nebo noc se mění v den?"

2.snová víla : "Fíí, fíí ...Hola hochu, sníš či bdíš, ve snech pravdu uvidíš. O tom, co se kdysi stalo, co tě nikdy nepotkalo ... ale přesto tě to vzalo .... o tom pravdu pochopíš ... fíí, fíí ...."

1.badatel: "Uf, to jsem se ale lek, pod dekou mám věneček. Kde se sakra tady vzal, ledva jsem si přiustlal. O dívce sen se mi zdál, co větřík vlasy jí z čela svál. Přijala mě v náruč měkkou .... co dělá věnec pod mou dekou? "

1.snová víla : "Trochu jsme si s vámi hrály, vaše smysly sny jen šálí. Vzaly jsme vás cestou někam .... odezvu teď ňákou čekám ...."

Venuše : "Pochopili chlapci milí, že neroste jenom býlí, na lukách, kde jako nitka vykvete i semtam nitka. A že jsou to hlavy chytré, chápají, že tvary kypré, dělají tu pravou ženu, ženu mužům přisouzenu."   

Praotec Čech :" Stalo se, že na tom Řípu, zasadil jsem mladou lípu. Pak vystavěl tam hospodu, dle mladých lidí návodu. A že nejsem kůže líná, s  Rákoskou jsem počal syna. Aby vzkvétal český lid a bylo furt něco pít."

Žižka se Zikmundem : "Tož i my zme sa udobřáli, s palcátom zme si jen hráli. Však stačilo pár přes kebuli, aby zme s tím trocha hnuli. Už není proti Čech a Germán, od teď už jen Čech a gurmán. Popíjejíc bavoráka, v Německu když se už smráká ... český fernet, tonic z Aše ... jasné vztahy, to je naše."

Malá husitka : "Myslíte si, že jsem malá, však husy jsem já pásávala … až já budu velká, bude ze mě  selka …"

Karel  IV.: "Co bych měl chtít pro národy. Pít jen víno, žádné vody, na pivo jít do hospody."

Fridrich : !Jedna bitva prohraná, tisíc dalších před náma. Není lepší než se zbít, do němoty v noci pít ? Velitel pak může prskat, že místo bitvy jdem se zmrskat." 

Babička : "No tak chlapci procitněte, do zrcadla pohlédněte. Života cíl chcete najít, tož chuť si na to nechte zajít. Najděte ho nejdřív v sobě, proč ho hledat pozdějc v hrobě.  Tož nečekejte na náhodu, sami kol robtě pohodu. Včil strhněte si závoj z očí, on vám na to někdo skočí."

1.badatel : Sundává prostěradlo ze zrcadla a vidí tam sebe.  "Tak ti člověče nevím. Jsem to já nebo nejsem. Sním či bdím ? Něco hledám, sám už nevím co. A nakonec tu nacházím sám sebe."

2.badatel : "No to je ono ! Proč se pachtit kudykoliv světem po smyslu života, když ho můžeš najít sám v sobě, ve svém nitru. Ve svém putování tímto světem ……"

 

Ještě něco o kamíncích : (kamínkách ...) ... teda ne o těch, ze kterých jde teplo ... i když z těchhle taky ... ale je to o kamínkách ... malých kamenech (pro vysvětlení)

Celá naše zeměkoule je jeden velký kámen. Někdo říká, že kulatý, někdo tvrdí, že je to placák. Ale je to kámen. Bez výhrad. Zkuste si kdekoliv kopnout do země. Co najdete ? Kámen, kameny, kamínky, písek, hlínu ... možná i zlato nebo diamant, ale to je taky kámen. A ty všechny hory a kopce, které jsou všude kolem nás a po kterých se kvůli TOPu 2 000 plahočíme, jsou vlastně haldy kamenů. A my po nich šlapeme, kape na ně náš prolitý pot, nedejbože krev ... a ani si jich nevšimneme. Jsou pro nás naprostou samozřejmostí ... jako vzduch k dýchání. Ale zkuste se někdy jen tak shýbnout a nějaký ten kamínek seberte a nechte si ho chvíli v dlani. Prohmatejte si ho, pohlaďte si ho, potěžkejte si ho, prohlédněte si ho ... a zkuste ho mít třeba tak trochu rádi. Není to přeci jen tak, že vám zrovna tenhleten kamínek uvíznul v dlani. A najednou ucítíte něco velice zvláštního. Kamínek se začíná chovat jako kamínka. Tak jak jsme zmínila na začátku našeho povídání o kamínkách (kamíncích). Hřeje, pálí, vydává proud jakési energie. Je to tím, že jste zkusili ho mít rádi. A on vám to vrací. Najednou zjišťujete, že i kámen může mít rád a že i vy můžete milovat kámen. A teď se zamyslete, komu byste tak ten svůj krásný, něžný, milý kamínek tak chtěli darovat. Není to najednou nic jednoduchého. Rozloučit se s ním. Ale udělejte to ... Pocítíte nádherný všeobjímající tok blahodárné energie.

 

X.  Závěr

Scéna : postupně zesilující hudba přechází do bručenlivého chorálu, přítmí, herci postupně zapalují svíčky

Snové víly nabírají do košíků kamínky a rozdávají je přítomnýmZpívá se závěrečná vše vysvětlující píseň ( text je rozdáván vílami do publika až postupně zpívají všichni. Úklona a konec.     

 

Tvůj čas

Tvůj čas jen hvězdy měří, tvůj čas má někde cíl

Ten hledat budeš stěží přes kameny a jíl.

Pojď trosečníku bludný a dál se znovu dej,

Vždyť  dálky jsou tak svůdný, tak víc už neváhej.

Ref.: Neváhej jít, ať šílencem jsi cest

Neváhej snít pod nebem plným hvězd

/:Dej ruku svou do dlaní tý tvojí dálce na hraní

A dej se vést a dej se vést:/

Tvůj čas má sloky krátký a mlhu před sebou,

tvý  kroky jsou tak vratký, když stíny kolem jdou

Tam na konci zní zvony, a pak se dobře měj.

Tvé cesty dálkou voní, tak víc už neváhej.