Muzikál - Bádání po VODKINOVI aneb ............

  Vážení přátelé

součástí tohoto jubilejního zpravodaje jsou i nóty pro dobrovolné herce nového českého muzikálu Bádání po Vodkinovi aneb .................. I vy , co by pravidelní čtenáři našeho plátku máte nyní možnost nenásilnou formou vniknout do děje. Stáváte se nejenom svědky, ale i potencionálními aktéry neobvyklé události světového významu, která nemá dosud v muzikálech obdobu. Dosud nikde ve světě nevyužili autoři ani scénáristi obrovského potenciálu mlčícího davu, který v roli publika míval jen nepatrnou možnost ovlivnit děj. A nyní přichází muzikál,jehož děj můžete nejenom ovlivňovat, ale ve kterém můžete i hrát, tancovat a zpívat. Stačí jen, když nalistujte následující stránky a pohodlně se usadíte někam sem. ......... Tak, a tímto se stáváte dobrovolnými herci našeho pořadu. Stačí jen čekat na příležitost. Nebojte se, přijde.

Scénář muzikálu „Bádání po Vodkinovi aneb ....... „

 

Obraz I. a) ......... melodie ......... nástup „Vilém Tell“   

 (Při melodii možno improvozovaně promítat výjevy ze života účastníků akce TOP 2.000 nebo jen tak ledabyle vyvolat rozruch před oponou, který by odvrátil pozornost diváků od přípravy scény)

(Příprava scény : rozmístění staroslověnských búžků, plnění hliněných nádob pšenicí, popíjení medoviny, dolepení fousů praotci Čechovi, stylizace hory Říp)

 

Obraz I. b) ......... zpěv ................ Krásná je zem

 (Zpoza pódia se jemně rozeznívá kytara a sborový zpěv uvádí první píseň ......... přidávají se další, kdož ji znají)

 Krásná je zem

^C Krásná je^Ami zem,^Dmi krásnější je ^Gmoře, ^C krásná je ^Ami zem,^Dmi krásnější je ^Gmoře

                       /:^Cco je nejkrás^C7nější, ^Fco je nejkrás^Gnější, .... ^Cusmě^Gvavé ^Ctváře:/.

pevný je stůl, pevnější je hora, pevný je stůl, pevnější je hora

                       /: co je nejpevnější, co je nejpevnější, .... ta člověčí víra:/.

Pustá je poušť i nebeské dálky, pustá je poušť i nebeské dálky

                       /: co je nejpustější, co je nejpustější, .... žít život bez lásky:/.

Mocná je zbraň, mocnější je právo, mocná je zbraň, mocnější je právo

                      /: co je nejmocnější, co je nejmocnější, .... pravdomluvné slovo:/.

Velká je zem, šplouchá na ni voda, velká je zem, šplouchá na ni voda

                      /: co je však největší, co je však největší, .... ta lidská svoboda:/.

 

 Obraz II. a) ...... příběh ........ družina praotce Čecha při výstupu na Říp

 (Po ukončení písně se zvolna rozestupuje opona a za ní v plné parádě družina praotce Čecha, pes, bůžci, totem

Rozvíjí se první dochovaný hovor o akci TOP 2.000)

 

Role a obsazení :  PČ .......... praotec Čech (většinou monologově)

                              ODS ........ ostatní dav sborem

 

PČ : „Tož tieto naše chlópe besný, zhandrkáli zme svet tesný, ni do kopy  nalézti grál, čo symbolom sa pre nás stál, svobody, pohuódy čosi, čo každý v sebe najézt mosí. Nohy máme upratené, laptě, mysli pomatěné, čutórky po medu tesknú, fúziska sa prachom hnetnú. Ni bradýr těba něolúbá, pod fúzi je smutná hubá. Fšecka dzecka odrastené, studium ich omastené.  Života ně pred nami velmó, veď starým  zatláčame belmo,  ni  rokuóv velo pred sebú, čo robát buděm na něbú. Veď mósime tu něčo zhatnúť, bo sekérku do futra zatnúť. Že tóto je ta česká zema, dál chodzíť sa už bodaj němá.  

ODS : Múdro, otěc, vravíš k nám, šak ďalej šel bys isto sám. Nohy už nás veĺmo bolá, nebuděm tu robát volá. Tu na kópci v tejto vyši, únava z nas mocno čiší.  Tož tu chvíĺu posečkáme, něbój, ničto nězmeškáme. Nězme my tu na putáku, šak vrh sa ztráca v mocnom mraku. Pri pochodu málem spíme, otěc, tu to zalomíme.

PČ : Múdro decka pochvastátě, veď aj ja mám zdrblé laptě. Holéj svojú ledvá vládněm, aj ja z téj púti brzé padněm. Toĺko zme už pochodili, aj v germánsku sme poblódili, než došli zme až v zemu túto, nespočnúť by bolo lúto. Tož podŕž Duľo moju hoĺ, na chlebík mi nasýp soĺ. Ted starký pán k vám můdro vraví, náš kmeň ně je toĺko žravý, by sa v tejto zemi něuživál a život sebe něuživál.

ODS : Šak má náš otěc peknú reč, snáď nepojděme rýchlo preč. Po balvanoch posadkáme, fúziska si pohladkáme. Teď na silu pokroj řípu, solej ju juž chlapsko sypu. Po snedenyjů nóše říp, cétime sa fšeci líp.

PČ : Tu ve stínu mocných líp, zvime horu horú Ríp. Vyšli zme sem všeci peši, veď sme predsa ńácí Češi. Keď som tu, tak lehko zhudrú, pre vás akú reču múdrú. Chodili zme po dolinách, lesoch, boroch, po skalinách. Však takú krásnu něžnú zem, něspatril som, čo tu sem. Jako sa tu vzduchom vině, lehký šlem po medovině. Vyzujem si tuná trepki, na Morave vidám sklépky. Keď noha mi už troška kríva, napijem sa s chuťou píva. Majú ho tu v dobrej zemi, jako víno, v plném demi. 

ODS : Keď náš starký sa ták zasní, hútorí on všetko básní.  Tož tu móžme hlavu složát, bude zdá sa trepať požád. Na kopec zme blúdom zašli, koněc púti zdá sa našli. Vyprázdnime bystro měchy, nechť viďá, ací zme my Čechy. Zhnácnime sa do němoty, veď otěc už si sundal boty. Maroš hbitý, podáj trúbel, do vína som sa zalúbel.

PČ : Družina ty moja bedná, bola stě vy veĺmo smedná. Šak toľko vína do grgola, porázilo by aj vola. Kopec ten sa mlhó halí, každý sa húž  zemú válí. Lebo či neviďám bystro, na nohy mi pomóž, sistro. Nemóžme sa tuta válať, navác mosím veĺmo kálať. Mósime zisť do doliny, zvednitě své poloviny. Myslím zadký z balvanů, mósim zaísť na stranů. Z kopca sa ted každopáno, zvalíme my velmo snadno.

ODS : Čo ten starký nás furt hoňá, ženě kopcom jako koňa. Po kopcách sa ledva trepem, nohámi už  sotva klepem. Do hory a z kopca nadol, vydržál by stěží ďábol. Už zme líný, slyšíš starec, zober iných, veď je marec. 

PČ : Móstě sebú chýtro hodít, po kopcách sa slušá chodíť. Družina má chytaj stopu, smerujúco k temu topu. Reku topu, myslím kopec, že ťa skopu,  nésu skopec. Tož myslénku mi vnúkel mesác, nazvem akcu TOP dva tesác. Vylézti na kopce fšeci, mósá  prece dobrí Češi.

ODS : To promlúváš dědek k nám ? Po kopcách sá hybaj sám. My zvostaněm pod kopcom spolem, polé zvorém jízdným volém. Zasadíme žita, maku, postreláme ptákou z praku. Posklidíme, pohnojíme, pak to všeco spolem zjíme. Nemáme sa kaďe trepáť, móžeš nás tu všetkých necháť.

PČ : A to stě moja družna verná ? Zasiahla vas duša černá. Šak nezvostanem s vami chlapi, mósim bežát, čas už kvapí. Mósim dalšé kopcé zdolát, skósim na vás zvrchu volát. Ža chci byt predsa dobrý Čech, musím zlozít kopcou všech. Až to všetko porobím, kroj si znáčkom ozdobím. 

ODS : Je to alé pekná svízel, že nám otec v dálke zmizél. Čo si bez ňho teráz počnem, po hnátání celoročném. Tož tuto zemu nazvem po něm, zavadzátě tu s tým koněm. Túto zemu nazvem Čechy, napameť už prázdni mechy. Ať oslavíme toto vínem, že dobre je nám, chlapům líném.

PČ : Utekám už s nohú v bosém, kopcou mám za sebú osém. Po kopcách svobodno pluji, bodíky si pripisuji. Tož až bude ruók dvůtysátý,   buděm  mať aj odznák zlatý.

(Zatahuje se opona, družina praotce Čecha zvolna, objímaje se kolem ramen a rozhazujíce všeobjímavě rukama opouští scénu)

Obraz II. b) ......... melodie + balet ....... nástup „Turecký pochod“

(Nastupuje čtyřčlenná baletní skupina BALEKROK oděná v prostěradlech - mohou to být i členové Čechovy družiny a improvizovaně dle melodie předvádí taneční kreace na výjevy z bájí o Vodkinovi) ...... možno dále doplnit o pantomimické zvěstování dosavadních úspěchů účastníků akce)

Obraz III. a) ......... zpěv .............. Vodkinblues

(Následuje kytarový blok odněkud ze zákulisí, doprovodně pěje sbor všem známou píseň, opět se přidávají ostatní až do mohutného finálového chorálu)

VODKINBLUES

Já ptám^Dse, kdo jsou ti dva divní^Hmimrzouti, co^Gnevěděj, kudy se dát.^D

Prej^DVodkin je láká, tak hledaj^Hmituláka, co^Gsvětem kdys´^Aměl se prý^Dbrát.^A

Než Vodkina najdem, snad stokrát si zajdem a kdekoho budem se ptát,

v čem smysl má žití, zda k pohodě pití je třeba si do hlavy rvát.

R.: My^Dvlastně si jen^D7trochu hráli,^GSněžka, ^DElbrus, Zugspitze, Říp^{A, A7}

a na^Dspoustě kopců^D7jsme stáli,^G za^Dkrátkou^{Emi7, D}chvíli bude^Anám líp.^D,A,D

Tak nevěšte hlavu, já taky v tom  plavu a často nevím, kudy kam.

Snad než usnu v hrobě, já najdu ho v sobě, až zjistím, že Vodkin jsem sám.

Jen makat a flákat a občas se scákat a směr průměr poslušně plout

máš děti a ženy a nádherný meny ti nabízí životy ptoud ......... Refrén

Až najdem ho všichni, tak honem mě štípni, ať věřím, že nesním a bdím.

Pak přestanem šílet a života výlet se stane víc snesitelným ....... Refrén

 

 Obraz III. b) ....... příběh .......... dva badatelé rekapitujíce život

 (Mezitím se za oponou připravuje další scéna -  dva badatelé, volně hovořící o akci a nenásilně popíjející točené pivo - nezbytná doprovodná součást scénáře)

Role a obsazení : PRB ............ první badatel

                             DRB ............ druhý badatel

 

Klapka 1. - seriózní úvod :

PRB : Ty hele, tak jsme už zase na Sněžce. Rok uběhnul, ani ti neřeknu jak. Když se tak kolem sebe dívám, jako by to bylo včera, když jsme se tu setkali takhle poprvý.

DRB : To jsme měli tahdy ale bláznivý nápad. Vylézt do konce roku na nejvyšší hory všech evropských států. Můžu ti říct, že jsem tomu tehdy ani sám moc nevěřil

PRB : To kecáš. Protože já věřil tobě, že je to možný a že to nějak půjde. No a podívej. Po roce máme za sebou deset kopců ze čtyřiačtyřiceti a to mám pocit, že jsme tomu až tak moc nedali.

DRB : To je fakt. Teď nás čeká léto a tak si myslím, že na konci roku budeme mít za sebou už polovinu.

PRB : To by bylo fajn. V půlce akce půlka kopců. Je to docela reálný

 

Klapka 2. - život :

DRB : Ciboha. Co to bylo za zmagořelej nápad. Taková pakárna. Půlka akce za náma a my máme jenom pár kopců. A to už teď na nás doma koukaj skrz prsty, že sme furt pryč. Ale to je kvůli práci. Na kopce nezbývá čas. Že sme radši neudělali akci v domácím šachu nebo rybaření. Byl by klid.

PRB : Máš pravdu ........... (rozvíjí se scéna sypání hlav popelem) .......... vstupuje NÁCHOD (náhodný chodec)

NÁCHOD : Čau chlapi. Jak se máte ? A co se kaboníte ? Vy jste nějaký divný. Už vám asi hrabe. Z práce, co ? Ty hele, když se tak na vás koukám, byste asi potřebovali pomoct. Dělat něco rozumnýho. Myslím jako pro život, víte. Fakt ! Najít si v životě takový ten kousínek svobody, pohody a radosti. Takovýho něco, co může mít každý v sobě. No ale máte kliku. Teď jste a to rozhodně ne náhodou potkali mě ! Já vám ukážu cestu.

DRB a PRB : (nechápavé výrazy) ................. rozvíjí se scéna /Setkání s blbcem/ ....................... konec neurčitý

(Sambo, sumo, haikido, toro, pivo, karáčo, judo, válečky, Ngoro, ngoro, cimbál, Dusĺo Šaĺa, budo, musclo ....)

NÁCHOD : Né, vážně ! Chlapi ......... ste přece chlapi, né. Pojďte se mnou ! Dávám dohromady jednu akci. A jak tak na vás koukám, vy byste mohli být ti pravý mameluci, co by mi s tím mohli píchnout. Víte, mám představu vyhlásit akci RIVER 2.000 !

DRB a PRB : (již rezignovaně) A co by to jako mělo být ?

NÁCHOD : No to znamená, že do konce roku 2.000 sjedeme společně dva tisíce kilometrů po českých řekách, dva tisíce po evropských a dva tisíce v každým světadílu. To je přece super, ne ? A každý z vás si najde při tom toho svýho Vodkina, né, spletl jsem se, myslím Vodníka. To je takový symbol svobody, pohody a radosti, víte. Stačí si jen umět otevřít okénko do duše a najít si tu pohodu třeba zrovna při ježdění po řekách.

DRB a PRB : Ty, hele ! To je nápad ! To by šlo. No do toho musíme jít s tebou. Kanoe máme, raft taky .........

To je něco. My už jsme byly tak nějak otrávený a tys nám našel nový smysl ......... pohody, svobody a radosti.

(nadšení neberoucí hranic, držení kolem ramen, odchod do zákulisí sledovaný nevraživými pohledy přítomných manželek) ...... ty, a co třeba HOP 2.000 ......... ?

 

 Obraz III. c) ......... melodie

 (úvod k další scéně ........ život šel dál)

 

Obraz IV. a) ......... melodie........ typický německý pochod

(baletním krokem před oponou projde Vodkin)

 

Obraz IV. b)  ..... příběh ......... dva badatelé dobývají nejvyšší horu Německa - Zugspitze

(scénář na komickou scénku z výstupu na nejvyšší horu Německa .... vraťme se k I. srazu na Sněžce vloni na Slunovratu ..... to, co předvedl Bobeš bylo nadčasové a ani my bychom ve snu nevěřili, že to tak stejně, ale opravdu stejně může být i ve skutečnosti)

Pro výstup na nejvyšší horu Německa se doporučuje dodržovat následující zásady. Vyplatí se to!

a)    Na nejvyšší horu Německa zásadně nastupovat z rakouské strany.

b)   Nastupujte v časných ranních hodinách, minimálně dvě hodiny před výjezdem první lanovky.

c)    Do batohu si navrch úhledně složte flaušové sáčko, kravatu a polobotky.

d)   Před překonáním posledního skalního výšvihu zdolejte veškeré zásoby Becherovky.

e)    Na vrchol raději vůbec nelezte.

f)     Pokud se o to přeci jenom přes varování pokusíte, nezdržujte se tam.

g)    Pokud se tam zdržíte, převlékněte se do sáčka a polobotek a pokuste se splynout s davem.

h)   Pokud se vám to podaří, začněte mluvit německy a objednejte si šnícel.

i)     Pokud vám šnícel zachutnal a nejsou vám protivné ječivé hrdelní skřeky německých turistek, pokračujte zpět dolů lanovkou na německé straně.

P.S:  Pokud všichni vaši přátelé odjeli lanovkou na německou stranu nechtěně i  

         s vaším sáčkem, nezbývá vám   nic jiného, než simulovat horskou nemoc,

         léčitelnou pouze dvěma litry Jagermeistra a lanovkou na  německou  stranu

         odjet až později.

Vrcholová scéna z Zugspitze : (modelově pro divadelní vystoupení)

Hola příteli, jsme na vršku. Na nejvyšším bodu Německa. Je divný, že jsme sem sešli dolů z rakouského vrchu Zugspitzr, který je přece jenom o něco výš. Němce to musí asi dost štvát. Ale dívej ten rozhled. V sedm hodin ráno. Slyšíš ? Co to je ? Lavina ? Zemětřesení ...... Bacha ! Au, jau ... to bolí. Proboha, co to je ? Moje záda. Kde mám foťák ? Švuňk ! Jak to, že jsme zase pod vrcholem. A na rakouský straně ? ........... Zkrátka, na vršek už jsme se nevešli. Německá strana, prezentovaná tisícihlavým stádem vypuštěným v sedm nula pět z konečné stanice lanovky vyvodila takovou tlakovou vlnu, které se nedalo odolat. Čekáme do večerních hodin, kdy by se měla smršť dle předpokladu domorodců uklidnit. Potom budeme pokračovat dolů. 

 

Obraz IV. c) .........  zpěv ........... Trail na Zugspitze

Trail na Zugspitze

Když[IKM1] ^Eněkdo ti hochu o ^ATOPu snad řekne, jen^H7dekou se přikrej a^E Fernet ^Asi dej^E

a nebo ho prašti,^Aaž to s ním sekne,^H7nalej mu sklenku a^Epak ^Avyprávěj.^E

Že ^Ei ty sis seděl tak^Av teplounku v koutě, kde^H7svařený víno se^Epopíjet^Amá^E

však přišli tví známí, že^Ana akci zvou tě, kde^H7na kopce lehce prý^Elozit se^Adá.^E7

Refrén : ^ANechci o nich slyšet, nechci je už vidět, ^Ezlýho mě znaj

              mý bolavý nohy mi^H7za pravdu daj.^E

To tenkrát v tom roce, co začlo to vzrůcho, sem vyšel na Sněžku a uslyšel báj 

ještě dnes bych si raději utrhnul ucho, abych  neslyšel, že s nimi naleznu ráj

To když jsem žíznivej do kopců táhnul, svůj bágl v něm plechovky od prázdnejch piv

boty mě tlačí, kameny kloužou, divím se sám sobě, že ještě jsem živ .

Pak ty větší kopce se šutráků fůry, co skákání přes ně by kamzík se bál

a Vodkin se na nás pak šklebil tam shůry, a my z kopce na kopec táhli se dál.

A potom když ztahaný,  jsme na vršku padli, ty němečtí turisti divnej maj mrav

trávou kde zdupaný jsou kytky zvadlý, nám přes hlavy přehnal se jich celej dav

Ach bože ty řekni mi, kdy dojdu k cíli, kde do dlaní složím si tu hlavu svou

jen studenej vítr tu sténá a kvílí a deštivé mraky mi nad hlavou jdou

Teď z cesty jsem sešel tam, kde není značka, a ze skály padal a příšerně řval

do zad mě tlačí zabodnutá mačka a ozvěna vrací křik z okolních skal

To všechno ti hochu teď s důvěrou říkám a radím ti proboha nechoď už dál

když  dnes ještě vzpomenu, tak jenom vzlykám a těžko v hlase svým ukrývám žal

A kdyby snad náhodou na akci Vodkin, někdo se bezelstně chtěl by snad ptát

tak tamhle na zdi je můj starý cepín, dvě rány do hlavy a pošli ho spát

 

Obraz V. a) ......... melodie .......... Švýcarsko, Tyroly

 (ovečky, čokoláda, Milka, hodinky ......... však to znáte)

 

Obraz V. b) ...... příběh ..... výstup na Mt. Blanc

 Blancu jsme docela dost psali v minulém Zpra-vod-aji. Ale jak z toho všeho připravit vtipnou a zábavnou scénku do divadelního představení.No, nebudeme z toho dělat těžkou hlavu a při představení zaimprovizujeme.

 

Jenom něco málo k zamyšlení : je Mt. Blanc skutečně nejvyšší horou Evropy, nebo, jak je dáno topograficky, je to Elbrus ?

 

Vážení přátelé, stáváte se svědky rozhodující události v dějinách sporu o nejvyšší horu Evropy. Za ruskou stranu vystupuje Aljoša T., za zbytek Evropy Jevgenij Č.

AT : Zastupuji zde ve sporu o nejvyšší horu Rusko a rozhodně budu vetovat naprosto všechno, co tu předložíte.

JČ : Nechceme spor vyhrotit v možná i ozbrojený konflikt, ale chceme od vás prohlášení, že nejvyšší hora Evropy je v Evropě.

AT : Takto jednoznačně položená otázka nám naprosto nevyhovuje. Musíme mít vždycky otevřená vrátka pro případ diplomatického smíru.

JČ : Pokud přijmějeme státníky, aby uznali politickou schvrchovanost Ruska i na územích západně od Ruska, položíme základní předpoklad tomu, aby nejvyšší kopec Evropy mohl být topograficky dejme tomu v Rusku.

AT: Tomu bychom se mohli přiklonit i my, i když ne zcela jednoznačně toto rozhodnutí odpovídá našim zájmům.

JČ: Pojďme se tedy demokraticky domluvit, že demograficky bude nejvyšší kopec v Rusku a co se týká Evropy, tak ať si je, pro mě za mě, nejvyšší horou třeba Elbrus.

AT: Dobrá tedy. Pokud bude nejvyšší horou Evropy dejme tomu Elbrus, můžeme ho brát tedy jako nejvyšší horu kontinentu, bez ohledu na hranice a politické smýšlení. 

 

Obraz V. c) .........  zpěv ............ Na Mont Blanc je cesta

Na Mont Blanc je cesta

Na Mont Blanc je cesta, jako žádná ze sta

posetá je stopama

když jdu po ní v létě, odřenej od kletě

sotva pletu nohama

Někde v půlce cesty vlnité, dám si pivo velmi rád

U stanu se sešli, sotva se tam vešli

začli sobě notovat

Refrén : Na vršku Mont Blancu chroupu svou tatranku

z hřebenu bych nerad dolů spad

Znak Topu na triku snad jen tak ze zvyku

zalézá mi pod něj ranní chlad

Od těch dob co jsou tu šerpové, samota je pryč

turista se naladí, šerpa cestu vyvádí

zapráská tu občas vzduchem bič

A pak časně zrána, je to pro nás rána

vstát dříve než přijde den

kdo mi pití odnes, nedozvím se dodnes

nikdo nebyl dopaden

a tak hynu žízní, co na vršku mě trýzní

ještě teď mám zimnici

 

 Obraz VI. a) ......... melodie ......... rakouský valčík

 (příprava nové scény, taneční kreace jako obvykle inscenuje skupina BALAKROK)

 

Obraz VI. b) ......... příběh ....... pochod pod Grossglockner

 A co takhle v zimě na nejvyšší horu Rakouska -  Grossglockner  3.797 m.n.m.

Něco málo ze scénáře .........

- např. dva chlapi dejme tomu po štamprli becherovky stojí odhodlaně před autem a přemítají nad svým plánem odjet na zimní přechod Roháčů, vybavení mají, avšak ..... při balení matroše padne názor:

„abych řekl pravdu, ani se mi moc na ty Roháče nechce“, ani mě ....... , že bysme zkusili Gerlach, pak by šly i Rysy

- zaklapnutí auta, odjezd ........ ty hele, když máme tolik času, co takhle Rakousko“

„co třeba Grossglockner“

„zastav tamhle u pumpy, koupíme si k tomu nějakou mapu“

-automapa střední Evropy je pro zkušené a hlavně drzé hochy víc než dostatečná

-blíží se od severu k průsmyku, za nímž je odbočka k chatě Francjosefa

-zastaví, aby navlékli teplé hadry, kombinézy, zkrátka se nachystají do zimních podmínek

-po ujetí několika metrů je zastaví závora a bílá clona sněhu (zde prostěradlo)

„tož nevadí, objedem to od jihu“

-objedou celé Alpy, leč také od jihu je zastaví hradba sněhu

-pohledem do automapy sezdají, že je to na Francjosefhutte kousíček, sotva několik centimetrů, jelikož je sotva jedenáctá večerní, hodí si hrochy na záda a vyrazí vzhůru

-brodí se sněhem, cesta se kroutí, přehlídnou ve tmě odbočku na FJH a ničeho zlého netuše stoupají jiným údolím

-ve tři ráno to zapíchnou pod silničním viaduktem

-krásný slunečný den je vytáhne za pár hodin ze spacáků:

„vidíš támhle tu cestu, tam jsme měli odbočit“

-hrochy na záda, kus dolů, pak odbočka a:

„za chvíli jsme na Grossglockneru“

-chůze, vařič, sníh-voda, chůze, vařič, sníh-voda, chůze........... „na chatě si koupíme mapu, filmy, večeři“

-totálně opuštěný údolí, chaty bez živáčka, FJH včetně patrových garáží opuštěná

-přes údolí hřeben hor bez možnosti jednoznačně označit Grossglockner

-nápad, zavoláme Zdeňka Hudce, ten ví všechno

„čau Zdeňku, představ si, že stojíš před chatou France Josefa a nevíš, který kopec před tebou je Grossglockner.......“

„ty seš zase vožralej, ty vole“práskne telefonem Zdeněk

„von mi s tím normálně prásknul, nevychovanec“

„dostat něco ze Zdeňka, to je jako voškubat číro dědovi Vševědovi“

„haló, Zdeňku, nepokládej, jsme opravdu pod Grossglocknerem.........“ Zdeněk v Rychnově s buzolou nad mapou, my s buzolou na šutru........... G je na azimutu 256, musíte sestoupit na ledovec..........chata..........

-sestoupí na ledovec, pod G. Postaví stan, uvaří postupně asi 8 litrů čaje, postupně dospějí k názoru, že chodit ráno nahoru by znamenalo dostat se domů někdy ve středu.....

-sbalí stan a vydají se na zpáteční cestu

-cestou střídavě usínají, padají.....

-někdy v šest ráno dorazí k autu, věci z nich opadají jako listí na podzim, sednou do auta, pustí motor a okamžitě usnou

-probudí se za dvě nebo tři hodiny, kolem proudí lyžaři a zvědavě nakukují do auta, kolem jsou po zemi rozházený všechny jejich věci

-odjíždějí, poslední pohledy na G., na dálnici usínají

  Obraz VI. c) ......... zpěv

 

  Obraz VII. a) ......... melodie ....... Norsko

(co by mohlo být typický pro Norsko, jaká melodie ....... fjordy, losos, viking, Pipi, Knorr .......)

 

Obraz VII. b) ......... příběh ......... raft

(monotematický příběh, který nepostrádá dějové scénky s praktickým doplněním úvahy o životě)

Tedy dá se říct, že jsme už v Norsku. By nebylo marný si tu sjet nějakou tu divokou řeku. Raft jsme myslím vzali s sebou. Ale vždyť to tu vůbec neznáme. Nevadí, něco zkusíme. Třeba hele, támhle jsou nějaký záchranáři s vysílačkama, vestama, přílbama a obuškama. Asi hlídají nějakou řeku. To by mohlo být něco pro nás. Člun nasadíme na vodu pro jistotu o hodný kus výše, než stojí hlídači. Snad kolem nich nějak nepozorovaně proklouzneme. Tak, jsme na vodě a docela pěkně to sviští. Hop, vlna zleva, bacha foťák ..... škoda. Kde je Žíně ? Teď tu ještě byl. Jé, uplaval nám gin s tonikem. Plavba probíhala zcela v regulích, žádné drama. Co je to na nás. Tak jsme si ten úsek sjeli ještě jednou. No dobrý ! (Později jsme se dozvěděli, že to no dobrý, byl nejtěžší úsek na nejtěžší norské řece.) Tak tady je konec ? No jo, obrnění vodáci vytahují rafty z vody a když se ptáme, jak řeka pokračuje dál, chytají se významně za hrdlo. Že by žízeň ? Ale nám se z vod ven moc nechce. Ještě jsme dneska houby zažili. Prvosjezdy ve Slovinsku, Švýcarsku i Rakousku nám zavařili kdysi rozhodně víc, než tady teď v Norsku. Ach jo. A už je to tady. Kdo je měkký .........  Nezbývá než utáhnout vestu, upevnit přílbu a jedem. Hele, to jsme na lodi fakt zůstali jenom dva ? Kde jsou ostatní ? Hel támhle u tý skály na nás něco volají. Pozdravíme je a  jako vážená delegace pokračujeme dál. Později jsme se dozvěděli, že na nás křičeli něco o vodopádech. Ale to jsme hnedle zažili na vlastní kůži. Jako málokde, tak na divoké vodě to platí dvojnásob, když před sebou vidíš totální průšvih, který se projet nedá, zavři oči a ten úsek vynechej.  A pokračuj až níž. V prvním úseku vodopádů jsme oba ztratili brýle, v druhém jsme zničili pádla a ve třetím jsme se ztratili dokonale. Věřit, či nevěřit, dokonce jsme ztratili orientaci. Vjeli jsme totiž do úplně jiného povodí, do jiné řeky. Jenže bez brýlí se to těžko rozpoznává. Nějak záhadně se nám podařilo projet černou dírou a objevit se během dvou hodin o třicet kilometrů níže pod místem předpokládaného srazu s kamarády. Poplach, policejní asistence, start vrtulníku, ohlášení v rozhlase a v novinách na sebe nedalo dlouho čekat, i když jsme seděli už s raftem na silnici a stopovali suta. Nakonec se vše v dobrém vysvětlilo. Šlo jenom o nedorozumění, vyvolané nezkušeností našich přátel, kteří zůstali na břehu. Příště zásada : na vodu všichni i kdyby ........

Obraz VII. c) ......... příběh .......... Galdhoppigen

Nejvyšší hora Norska nás přivítala vlídně. Na výstup, který trvá v létě běžně pět hodin, jsme nastoupili za husté chumelenice ve tři hodiny odpoledne. No hele, vrchol odsud vidíme, a kdyby něco, tak přece víme, kdy se vrátit. Stoupáme, stoupáme a po hodině výstupu zjišťujeme, že námi původně označený Galdhoppigen, na který jsme začali odhodlaně stoupat, je nějaký zcela bezvýznamný kopec a že nejvyšší hora Norska je až někde támhle za obzorem, až někde támhle nad tím ledovým polem. Pozor, pozor ! To by mohlo jít do tuhého. Za chvíli se bude stmívat a my nejsme na noc moc vybavený.  No, zkusíme, kam dojdeme do tmy. Až na vrchol. Se sebezapřením a ignorováním času na hodinkách. Zima jako hrom. Aspoň dvacet pod nulou. Tak tady bych nechtěl nocovat. Sednout na cepín a ledovým polem hurá dolů. V deset večer už sedíme dole u kotlíku silné česnekové polívky s broskvovým kompotem. 

 

 Obraz VII. d) ......... zpěv .......... Norský nářek 

Já už se toho nachodil jsem přece jenom chlap,

na záda bágl nahodil do něj balíček map

na nohy pak pohory co pamatujou svý

a kompas míří na sever do země ledový

                Hou - hou - hou - hou - hou - hejá - hou

                ta představa mě držela, když na kopce jsem šel

                kde Vodkina jsem najít, za každou cenu chtěl

                tu postavu však chlupatou tu nikdy nenajdou

                i kdyby za ní platili snad celou vejplatou hou - hou

Tak na trajekt jsme nasedli, kde moc levnej maj chlast

a bylo tam dost veselo, to muselo nás zmást

že když jsme z lodi vypadli, řekli jsme že z fleku

sjedeme si klíďo píďo ňákou norskou řeku   (R.)

Pak jsme si jen tak náhodou kolem řeky jeli

kde ňáký norští vodáci svoje rafty měli

když v soutěskách jsme zmizeli před jejíma zraky

tak vyhlásili pátrání, jakýpak s tím štráchy   (R.)

Když zubama jsme cvakali tam pod nábřežní zdí

říkali že vodopády se běžně nejezdí

A když se ptáme na kopec, co nejvyšší kde maj 

tak říkaj že tam nelezou, ani ti co to znaj    (R.)

Tak pod kopec jsme dojeli, už bylo k soumraku

všude kolem plno sněhu, slunce šlo do mraků

Pak nahoru jsme vylezli, už byla skoro tma

A Vodkina jsme nanašli, ten se nám někde smál  (R.)

 

 Obraz VIII. a) .......... melodie ........ irská muzika linoucí se z typické irské hospůdky

 

Obraz VIII. b) .......... příběh ......... patálie s uznáním výstupu na nejvyšší horu Dánska

Za nejnižším nejvyšším kopcem Evropy

Role a obsazení :

Ir  A) : obyvatel Irska, v současné době přísedící u zápisu do Guinessovy knihy rekordů

Ir  B) : iniciátor rekordu

 

Ir A) : Hola vrchní, kde se flákáš ? Dones mi ještě jednoho Guinesse.

Ir B) : Vida. Sláva ! Zdá se, že tu jsem správně. Podle sklenic vidím, že jsem tu dobře v Guinessově středisku rekordů. Hola pane, můžete mi potvrdit jeden rekord

Ir A) : Ale co bych tvrdil. Dneska jsem tu urazil osmkrát Guinesse a netvrdím nikomu, že jsem udělal rekord.

Ir B) : Cože ? Vy jste urazil samotného Guinesse, slavného pisatele knihy rekordů. A já hlupák chtěl u vás zaregistrovat svůj rekord.

Ir A) : No však už ho máte zaregistrovaný. Vrchní vám na tácek máznul čárku.

Ir B) : Cože ? Vážně ? To je opravdu tak jednoduchý si zaregistrovat rekord ?

Ir A) : No jasně. Koukni na můj tácek. Už jich tam mám osum.

Ir B) : Teda, osm rekordů, to jste pane borec.

Ir A) : Ale to nic není. Já takových kousků udělám denně třeba dvacet.

Ir B) : No teda, to mám po rekordu. To nás bylo na jednom kousku  jenom dvanáct. A vás se jich tam tolik vešlo? 

Ir A) : Do mě se jich vejde. Se na mě podívejte.

Ir B) : Tomu nerozumím. Vy jste je všechny snědl ? všechny co byli na vršku ? Pomóc !

Ir A) : Co ječíte ? Heleďte se, dejte sem ten váš papír, co mi s ním máváte před nosem. Jé, spadnul mi do piva. Tak vidíte a máte to tu černé na bílém. Černý Guiness na vašem bílém papíře.

Ir B) : Cože ? To jako že to mám potvrzené ? No sláva ! Mám zaregistrovaný rekord ! Nejvíc účastníků akce TOP 2.000 na nejnižším vršku Evropy. Dvanáct lidí na vrcholovém patníku velikosti polévkového talíře.

Návrh na zápis do Guinessovy knihy rekordů  - nejvíce turistů na nejnižším kopci Evropy 

Jeden z nejnižších nejvyšších kopců Evropy je Ejer Bavnehoj, nejvyšší hora Dánska vysoká 173 m.n.m. Tak tohoto kopce si všimla i výprava borců, vracející se autobusem ze své norské pouti. Autobus odbočuje z dálnice a po třech kilometrech zastavuje na úpatí hory. Nezbytné úpravy výzbroje před výstupem, vedoucí expedice třímá v rukou žerď vrcholového praporu, odhodlaný pohled všech míří na vrchol, který výpravu očekává. Otázka v očích, zdoláme či ne ? Ale není času na váhavé myšlenky, vždyť prvolezec z výpravy už stojí na vrcholovém patníku. Zbytek výpravy po chvíli doráží také k vrcholu, ale nastává problém. S ohledem na omezený počet snímků ve fotoaparátu a z důvodu uznatelnosti a dokladovatelnosti výstupu, musí pro společné foto pózovat na vrcholu úplně všichni. A jsme u toho. Jak dostat dvanáct přemožitelů kopce na plošku 0,3 x 0,3 m jeden metr vysokého vrcholového patníku. A pak, že se nedá ani na nejnižším kopci Evropy zažít drama. Ani takovéto výstupy, které se na první zdání zdají být zcela jednoduché až primitivní,  nelze zcela jistě podceňovat. A tohoto byla svědkem i naša nejpočetnější výprava v historii výstupů  na dánský kopec alpským způsobem. Vrcholovou pozici jako základní kámen pro vrcholové foto vytvořili první čtyři borci, kteří na patníku vytvořili jakousi samonosnou konstrukci složenou z lidských těl a žerdi. Postupně se k nim přidávali ostatní, kteří se vyváženě věšeli ze stran na toto kvarteto. Samozřejmě, že úspěch se nedá měřit jen a jen dokonaným prvním pokusem. Ne, to zdaleka ne. Je velmi důležité a z historie dobývání Nanga Parbátu i veřejnosti zřejmé, že není důvod při prvním neúspěšném pokusu sbalit fidlátka, pokrčit rameny a zmizet. To bysme snad ani nebyli my. Účastníci akce TOP 2.000. Jedné z nejvýznamnějších branně dobrodružných událostí konce tisíciletí. Smeteni první lavinou, pak druhou, nakonec Edou, jsme doopravdy všichni stanuli na vrcholu tohoto svou malostí velmi významného kopce. Tedy, vrchol byl dosažen a akce TOP 2.000 má nárok býti tímto zlaceným písmem uvedená v Guinessově knize rekordů v kapitole Hromadné dosahování nejvyšších vrcholů světa.

Obraz VIII. c) .......... melodie .......... Dánská výprava

 Dánská výprava

Jednou plác sem takhle sebou, že sem málem zdech

když jsem v Dánsku kopec hledal a nestačil mi dech

Ukous´hrdlo flašce rumu, pak bolestí řval

že já hlupák tuhle flašku takhle otvíral

Refrén : Výprava k hoře Dánska se tak málem nezdařila se

              protože nejeli jsme podle mapy ale od moře.

Petr, zvaný Galavrick, když startoval v zátoce

vrčel, kopal, klepal kosu, žádná emoce

Tak vyjeli jsme časně zrána rychlostí všech kol

Jen ten kdo řídil volksvágna, tak snad nebyl namol

Žíně dal hned další pivo, třepal se mu hlas

hledej kopec na rovině, to ti zlomí vaz

Však náhle se mu objevuje úsměv na líci

Když obzor se mu rozvlňuje po té opici

Když dojeli jsme na obzor, tak dal si ještě lok

na rovině kopec stoupá, přeci nejsem cvok

tak jsme houkli na šoféra, zabrzdi svůj stroj

před námi se tyčí k mrakům Ejer Bavnehoj

Promotat se kolem auta a jsme hotoví

Učesat se, vyfotit se, ať to každý ví

že zdolali jsme vrchol Dánska a bylo nás pět

teď nás čeká další z kopců a pak celý svět

Cesta za tajemstvím skotské sukně

Obraz IX. a) ........ melodie ....... skotské dudy

 

Obraz IX. b) ........ příběh

1. A.   Hej, kam koukáte, hej, vy, no, vy, ty, vy z toho Ben Nevisu.
2. B.   Ále, Lochneska se dneska eště nějak nevobjevila.

1. A.   Tady a Lochneska, sukně, no jó, ženská. Hledá Lochnesku v jezeru, ale ve špatným. Dyť tohle dole je Loch Lomond, ženská. Loch Ness je na severu.
2. B.   Mně je to fuk. Ale nejsem ženská, sem chlap, nevidíš, mám sukni - nedělní kroj. A u jakýho jezera sem, je mifuk. A tobě to může bejt taky fuk. Jezer tu máme jako ovcí, až dost. Nestačí nám na ně ani jména.

1. A.   Proč proboha ta sukně. Přebrals, kámo ?
2. B.   Houby. Vyhrávali jsme nad angličanama. Zvedli jsme jí a voni utekli. Navrch šetříme - nenosíme trenky. Sukně je tvídová, pěkná, tvrdá, neprofoukne.

1. A.   Dej mi napít, nebo.
2. B.   Nebo co ? Dej si pozor, jsme bojovnej národ. Říkali nám PICS, ne prasata, ale pics - jsme malí, rychlí a hodně nervní. Pijem nemíchanou whisku - né jak u vás. (Vyprskne)

1. A.   To vidím, co jste zač. Už abych byl za kanálem.

Kanál. No jó, ten je dobrej pro anglány. Nám postavil Hadrián a Antonius taky val, jak se nás bál. Taky jsme na něj vystrkovali zadky. Tak jí musel vyvýšit o metr. Pěkně se nás báli. Už tenkrát. (Usrkne whisku). Takže tebe teď taky hodíme za kanál, vlastně za val. Zadek ti ale neukážu. To jen anglánúm. Ty nejsi nepřítel. Jen nic nevíš,

.....

Obraz IX. c) ........ zpěv ............ Ben Nevis

BEN NEVIS

Whisky dám se skořicí, tenhle nápoj vonící

popíjím ho skoro celý den

a pak dřív než bych se zpil

jsem TOP náhle objevil

a teď deset mil mi zbývá k Ben Nevis

a teď deset mil mi zbývá k Ben Nevis

Vánicí jdu šílenou, černou mlhou, bílou tmou

po whisky jsem taky trochu unaven

hodně jsme se napili a pak znova za chvíli

a jen sedm mil mi zbývá k Ben Nevis

a jen sedm mil mi zbývá k Ben Nevis

Kolem Loch Ness a pak dál, kdo by se příšery bál

jen tak v sukních chodit klidně celý den

tak se nocí propíjím, whisky z lahve dopíjím

a jen tři míle mi zbývaj k Ben Nevis

a jen tři míle mi zbývaj k Ben Nevis

Pod kopcem jsme postáli, cestu chvíli hledali

potíž  je v tom, že bez pití už nemůžu dál

Na hlavu si baret dám a vracím se do Čech k nám

a jen kus mi zbejval k Ben Nevis

a jen kus mi zbejval k Ben Nevis

Tak mě našli za pár dní v hospůdce mý milený

pod pěnou bílou pivo jako sen

na kopci kde jsem byl snad

nechám si už jenom zdát

vždyť já byl taky málem na Ben Nevis

vždyť já byl taky málem na Ben Nevis

Obraz X. a) ........ zpěv .......... Tam, kde leží Gerlachův štít

Tam, kde leží Gerlachův štít

Tam kde leží Gerlachův štít,  tam slovenská je zem

tam někde žije Vodkin se svým názorem

schován před zraky vědců, co hledaj ho pár zim

a horské služby signálů, tak žije, co já vím

  Říkal Vladko Mečiar, já měl jsem v noci sen

              před sedmou hodinou ranní se Čechy plní zem

              kmen Čechůnů je statečný, po Tatrách chodit zná

              proč nezaslechl Vodkin ta slova varovná

Tam kde leží Gerlachův štít,  tam vlci nežijí

tam žije jenom Vodkin se svojí poezií

marně mu Vladko Mečiar radí : Vodkine že prej

jedinou možnost ještě máš, před čechůnem se krej

              Říkal .............

Tam kde leží Gerlachův štít, tam dělaj hory klín

a padají tam laviny a štíty hážou stín

bílá trika Čechůnů  jsou všechna zpocená

Vodkin před nimi utíká, vždyť Tatry dobře zná

              Říkal ...............

Pak v horách všechno ztichlo, jen fujara zní nad krajem

v oblacích kopců mizí Čechůnů vítěznej kmen

v ruce flašku borovičky, co Vodkinovi někdo vzal

tak tam uprostřed Tater Vodkin jenom smutně stál

 

Obraz X. b)  ........ příběh ......... jak získat funglovku triko

A co takhle soutěž o parádní triko TOP 2 000 ?

 

Ale jó. Zkusíme toť podat formou následující nezávazné reportáže :

Role a obsazení :  UOT ......... uchazeč o triko

                             BVT .......... bratři v triku (tzn. ti, co triko už mají)

BVT :  Dobrý, hele, fakt dobrý. To triko co mám, je fakt dobrý.

UOT : Ty helé, a odkamáď ho máš ? Sem takový ješčé nikdé neviďál. A to mám prechoděné trhovisko horem 

            dol  a tož sem  také fajnové trikó nězmerčál.

BVT : Jó chlapče, to není jen tak. Takové triko nemůže nosit jen tak ledaskdo. To se musí zasloužit.

UOT : No a pochvastaj, čo že mám robát, abych mohel také pekné bélé poteštěné pláténko též navléci.

BVT : To je jednoduché. Staň se účastníkem jedné akce. Vylez na nějaký kopec s TOP 2.000.

UOT : Čo vravéš ? Stop dvum týsacum ?  To jakó, že mi típnetě dva týsace za také ukoptěné tričkó. No to zas

           tedá né. Móžem daléj chodát v brigadýrke a tomto svém oblúbeném tesilovém bolérku.

BVT : Ale né. Tos mi špatně rozuměl. To triko se znakem TOP 2.000 dostaneš zadarmo, ale za určitých 

           podmínek.

UOT : Tož ták, podmínku som už mál a ani ňa to něbolálo. Tak hůtor, čo mám kemu provésti, abych si ho

            vyslúžil ?

BVT : Co bys komu prováděl ? Stačí jen, když vylezeš na tři kopce z akce TOP 2.000 a triko je tvoje. Ovšem

           musíš udělat jednu věc, a to vyfotit se na vrcholku a svojí fotku poslat s komentářem na vrcholovou 

           radu TOP 2.000.

UOT : Ále figu ! To je také snadné ? Veď ja su tri razy do týždňa v horárni u Maťa revírného na slivovici. Tož

           to ješče tri razy pochlaščem a triko je mé ?

BVT : Tys to nepochopil. Nepočítá se výstup na ledasjaký kopec, ale pouze výstup na nejvyšší vrchol některého 

            evropského  státu a to jenom jednou a navíc až po slunovratu  21.6. 1997.

UOT : Sa mi to alé ňáko zamotává. A to sem ješče nědorazíl placku vizoňára, čo mám v tobolké na horšé časé.

           Ty vravéš, že bysom mosél vystupáť kaděkdě hore kopcom, ofoťát sa a foto vlepát do lepitká a posláť

           vam  do vrholóvky ? To bysem mosál dát do servisá svoj sviatočný rebrinák, abysem se tém kopečkům  

           približál.

BVT: Tak vidíš. Konečně jsi to pochopil. Tři kopce a triko je tvoje.

UOT : Si kamoš, žes ně to tak pekně dopovedál. Podrž mi tuka čutórku, stejně je prázdna, ja odbehněm         

           nakopnúť rebriňák a za pár mihotavých okamihou som zpeť aj s volňáskom na to slávne triko TOP 2.000.      

Rekapitulace a poučení se z příběhu :

  

Každý, kdo vyleze alespoň na tři kopce akce TOP 2.000, legálně získá výstavní triko TOP 2.000

 

Obraz X. c) ......... melody ........ Rysy

RYSY

e tvářích mi ztuhly rysy

kolem očí bludnej kruh

přede mnou se tyčí Rysy

tam by vylez snad jen Bůh

            Po výstupu z jižní strany

            nezbyl ani jeden muž

            V celém Polsku bijou zvony

            na radnici hrají tuš

Pod kopečkem v prachu cesty

ležím tam kde jsem dřív stál

k čemu jsou mi všechny testy

co jsem kdysi udělal

            Ref. : ............

Tenhle výstup skončil krachem

zažil jsem pár horkých chvil

nad  cestou to víří prachem

který vrchol v dálce skryl

Obraz XI. a) ......... melodie .......... Niagára

 

Obraz XI. b) .......... příběh ............ zimní voda, klíďo, píďo

 

Vltava - zimní sjezd 23. - 25. ledna 1988

 Vyšší Brod – Český Krumlov

No to je dost! Konečně začalo pořádně mrznout. Ta letošní zima nestála zatím za nic. Na lyžování to nebylo a ta trocha sněhu co spadla vloni v listopadu .... kdeže dávné sněhy jsou ? Ale teď, ke konci ledna přeci jenom v jižních Čechách pár centimetrů sněhu připadlo a mrzne až praští. To je nádhera. Přesně to pravé období na zimní sjezd nějaké té české řeky. Stalo se to již pravidlem, místním zvykem nebo dalším úletem lidí z VOD-KY, že se každoročně v zimě sjíždí česká řeka. Máme za sebou lednové povodně na Střele, kdy jsme se se člunem proplétali mezi stromy v zatopeném lese a kde nás jeden povalený smrk přes řeku dost nezodpovědně převrátil do ledové vody. Tehdy nám uplavalo úplně všechno, co jsme měli ve člunu. Taky máme za sebou Ohři, kde kolem Lokte jsme  museli na člunu jak na ledoborci prolamovat ledy a kdy nám v Karlových Varech nedovolili osušit své věci v jedné nóbl vinárně. Potom Vltavu, kde jsme museli nad Českým Krumlovem vystoupit na led a po ledu nést člun až k jezu, kde jsme se jeden po druhém propadali skrz led do vody. Lyžaři, čekající na blízké autobusové zastávce asi dost málo chápali naše zimní radovánky.

 A také máme za sebou zimní sjezd Otavy od soutoku s Vydrou, kdy jsme museli prokopat díru do ledu, aby mohl být spuštěn člun na vodu a kde jsme velkou část cesty projeli pod ledem, kde byl asi metrový prostor pro přežití. Asi jsme dost vyděsili německé turisty, kteří vycházkově procházeli kolem řeky, když tu náhle ozvalo se uprostřed ledové pláně bušení a my jsme si pádlem proráželi zespoda díru do ledu, abychom se rozhlédli, kde že to vlastně jsme. A tak tedy zpět. Je před námi víkend z 23. na 25. ledna a při volbě zimní řeky padlo rozhodnutí na řeku Vltavu, protože je tam sníh a mrzne, jen praští. V pátek odpoledne nakládáme raftový člun do auta a kolem půlnoci jsme ve Vyšším Brodě na Vltavě. Všude kolem plno sněhu, hvězdy a měsíc svítí, mráz kolem dvaceti, čili ideální podmínky pro zimní vodu. Nafoukneme člun a ...... přeci nepůjdeme spát. Zimní vodu a v noci, to jsme ještě nejeli. Trocha hecu, pár ran pádlem .... a v jednu hodinu v noci vyráží za svitu čelovek tříčlenná posádka člunu na zimní plavbu po Vltavě. Počáteční pocit mrazu se daří částečně zahnat rumem s kolou a zpěvem námořnických písní. Jezy se sjíždí jakoby namátkou, čelovky skomírají a občas se točíme na jednom místě a nevíme , kam řeka vlastně teče. Naštěstí je na břehu dost sněhu, který určuje, kudy voda v řece vlastně putuje.

Kolem páté hodiny ranní dorážíme do Rožmberku, kde nás měla ve vyhřátém autě čekat polévka, grog a teplé spacáky, které nám tam měl připravit zbytek posádky, který si netroufl na noční jízdu. Ale kde nic, tu nic. Jenom skupina lyžařů čekajících na autobus, který je měl odvézt někam na sjezdovky do Rakouska. Velmi se podivili, když k  nim od vody vylezly tři postavy s pádly v rukou. Ale co dál ? Auto tu není a s tím se rozplývá i naše představa teplých spacáků ........ Tak ale  teď bacha, jde do tuhého. Abychom tu pod mostem nezmrzli, musíme jet dál. Ale když teď vyjedeme a skočíme rožmberský jez, není návratu. Další tři a víc hodin jízdy po ledové vodě až někdy do svítání a někam do Krumlova. No to bude něco. Sakra, kdo to tu troubí ! A hele, autobus s naloženými lyžaři startuje na jízdu za sjezdovkami a nemůže kolem nás projet, protože mu Žíně zalehnul kus silnice. No jo, úplně jsme s Dálou při rekapitulování naší neradostné situace na něho zapoměli a Žíně možná únavou, možná uvědoměním si nebezpečí dříve než my, padl na silnici a usnul. A jak byl navlečený v mokrém oblečení, tak k silnici přimrznul. Museli jsme ho pádly odrýpat od zmrzlého povrchu silnice před očima vyděšeného šoféra autobusu. Dála jako by samozřejmě chytil bezvládného Žíněho kolem ramen a jako by mu domlouval, proběhnul s ním pětkrát přes most a nazpátek, dokud Žíně neprocitnul. Pak jsme všichni naskákali do člunu, v naprosté tmě jsme poslepu skočili rožmberský jez (bylo to něco jako spálit za sebou všechny mosty, protože nebylo návratu) a vydali jsme se na plavbu pustinou k Českému Krumlovu. Hřálo nás jen vědomí, vlastně ani to už nehřálo, že někde za svítání dorazíme do nějaké pekárny na teplé housky a kafe. Když za námi utichlo hučení jezu a obklopila nás tichá tma, snažili jsme se chvilku udržovat na palubě náladu duchaplnými řečmi, ale i ty postupně umlkaly, aby člun z celou posádkou zvolna plynul s černou vodou. Dála, který  se na přídi snažil co nejdéle udržovat ve člunu hovor, se po půlhodině samomluvy  a bez patřičné odezvy (což je zcela běžné při jeho projevu) otočil na oba kormidelníky za sebou a s hrůzou zjistil, že oba spí spánkem spravedlivých s pádlem na klíně, jako vojáci ve stráži na ruské frontě. Když se mu podařilo je neštrně probudit, zahlédli všichni ke svému překvapení stát na zasněženém břehu něco jako bílé auto zapadlé v závěji. No teda, že by ? ....... no to by bylo. Za svitu skomírající čelovky se všem naskytnul nádherný pohled na toužebně očekávané auto. Když jsme jemně probudili sladce spícího kumpána Jirku, jak si ostatně zasloužil, rozespale se nám snažil ospravedlnit se, že si myslel, že nás má čekat až pod Rožmberkem. Kdybychom si ho jen tak náhodou nevšimli, asi by se po ránu v Krumlově divili, odkud jim voda přinesla mraženou posádku. Ale teď dost přemítání, honem uvařit grog a něco k jídlu. Je šest hodin ráno, na vodě jsme od půlnoci, tak rychle do spacáků a dospat to, co nám Dála na vodě přerušil.

Ráno všude kolem plno sněhu, takových dvacet stupňů pod nulou, řeka u břehu už zamrzá a nám se do zmrzlého neoprénového oblečení z vyhřátých spacáků vůbec, ale opravdu vůbec nechce. Kotlík grogu nás trochu srovná, spacáky naházíme do auta, které ještě půl hodiny vyprošťujeme ze závěje a s Jirkou se teď už natvrdo domlouváme, kde nás má čekat. Promrzlý člun je už na vodě, pádla třímají zkřehlé ruce, těch pár plechovkových piv ve vodě na dně člunu snad nezamrzne a tak můžeme vyrazit. Teď už s námi navíc jede vepředu na háčku Bobeš a uprostřed člunu sedí Míca, který si sem přijel doléčit vleklou angínu. Naše počáteční laškování s cákaním a převracením člunu nesl zpočátku statečně, ale bylo přeci jenom na něm vidět, že v keckách, siloňákách a péřovce nemůže dlouho vzdorovat chladu ledové vody. Ale byl přeci jenom s námi na vodě poprvé a to se přeci musí zažít. Když jsme konečně na něj udělali dojem tím, že Dála už druhou hodinu seděl na dně člunu na přídi po pás v ledové vodě a Žíně dvakrát nechtěně a ne zcela vlastní vinou vypadl ze člunu , nesměle nás poprosil, jestli by si nemohl vystoupit. Po třech hodinách plavby jsme ho potom i s námi vysadili u hospody blízko řeky. Zřejmě tam nebyli v tomto čase na vodáky zvyklí, a tak jsme se tam pěkně najedli i zahřáli. A pak jsme pokračovali dál na Krumlov. Těch pár jezů, co nám stálo v cestě jsme s lehkostí překonali a když jsme vjížděli do města kolem Myší díry, tak už byla zase tma. Naskytnul se nám úplně neskutečný pohled na osvětlený krumlovský zámek, bíle zasněžený a zářící do tmy. A taky nás lákala zlatě zářící okénka útulných hospůdek, odkud se ozýval cinkot půllitrů a příborů. Člun jsme zakotvili pod mostem blízko náměstí a vypravili jsme se na zaslouženou večeři a nějaký ten náhodný grog. V hospůdce libě hrála cikánská kapela, jídlo hřálo v žaludku a my jsme se trochu osušili. Ani se nám odtud nechtělo jít spát do sněhu pod most. Ale nadalo se nic dělat. Všechno jednou končí a tak jsme se ještě v noci přemístili s autem i člunem nad Krumlov, kde jsme přespali hned u Vltavy. Ráno po probuzení jsme neměli nic k pití, protože nám všechno zmrzlo. Tak jsme rozehřáli dvě krabice džusu a promrzle jsme poskakovali kolem vařiče. Jenom mi bylo divný, že kluci si balí věci  na vodu do batohů a ty umisťují do auta. Na otázku proč tak dělají, mi odpověděli, že v takové zimě se rozhodně voda nejezdí a že by bylo lépe jet honem rychle někam do tepla. Řekl jsem jim, že já v takové zimě vodu rozhodně jezdím a začal jsem se demonstrativně soukat do zmrzlých neoprénů. Očekával jsem ve skrytu duše, že mě budou přemlouvat, ať neblázním a že to nemá význam, protože doopravdy se v takové zimě jezdit voda nedá. A to by bylo pro mě něco na příště ! To bych si je vychutnal. Jste pěkně měkký, s váma tak ještě někdy na vodu, tak v létě na Mácháč ..... Ale co to ? Nejdřív Dála, potom Žíně, nakonec Bobeš mlčky vytahují z báglů zmrzlé oblečení a ne zcela přesvědčivě se do něho oblékají.

To jsem nechtěl ! Měl bych jim říct, že jsem to tak nemyslel, že to byl jenom hec a že by bylo fakt lepší zajít do příjemně vytopené hospůdky na žejdlík. Ale teď už nemůžu. Musím jet s nima a tvářit se jakoby nic a že to byl teda perfektní nápad jet takhle v zimě na vodu. Příšerná zima je všem, je to na nich vidět, ale každý se tváří jakoby nic. Člun na vodu, skočit jez a už je to dobrý. Rozehřátý od pádlování začínáme svět vidět o něco příjemněji. Odpoledne dorážíme zase do Krumlova, pod mostem se ani nezdržujeme s vytažení člunu z vody a tak jak jsme spěcháme k nejbližší hospodě. Dvakrát čtyři grogy, ale rychle ! Nedělně nabitá hospoda postupně utichá, když ze sebe začínáme stahovat gumové pláště, holínky, plovací vesty, rukavice, čepice a neoprény. To asi ty jezy, že jsme mokrý od hlavy až k patě. Po jídle zůstala v hospodě po nás pod stolem pěkná potopa. Neděle večer, víkend končí, nezbývá než odjet domů. Ale vzpomínky na další zimní vodu nás budou  ještě dlouho hřát.

 

Obraz XII. a) .......... melodie ........... Krkonošské hvozdy

 

Obraz XII. b) .......... story ........... chalupa s dětmi (S tebou mě baví svět)

Když měsíc vyšel za mrakem, neměl jsem za sebou ještě ani půlku cesty......... pěšina stoupala strmě vzhůru mezi hustými malými smrčky...........já byl zadejchanej, zpocenej, šťastnej, krásnej.........čím víc mě chytaly křeče do lýtek a v hlavě bušily tepny osudovou, tím lehčeji jsem skákal z kamene na kámen.........tolik světla jsem v noci ještě nezažil.......... starosti, které jsem nechal dole v údolí, se zmenšovaly s přibývající výškou jako světýlka pouličních lamp.............na chvíli jsem se zastavil, posadil na šutr a s bradou opřenou o misku dlaní jsem pozoroval údolí plné husté tmy s ostrůvky blikajícího života..........krajina nepozorovaně přecházela do kouzelného pláště snů nad mojí hlavou..........vstal jsem a již volněji jsem kráčel po otevřené pláni, porostlé nízkou trávou a jen zvolna stoupající k obzoru.............zapálil jsem si dýmku a skrze první obláček vypuštěného dýmu jsem uviděl siluetu svého srubu.......... Doma............ Slovo........... snad jen místo, stavba, dům...... snad je to víc..... pocit...... jako je strach, radost, láska..............

Zaskřípaly panty starých, těžkých dveří a za chvíli už na stole hořela petrolejka, zavoněl grog a přede mnou na stole se otevřela knížka..............jedna kapitola, zatuchlý polštář pod hlavu a oči bloudí dřevěným stropem, jakoby chtěly spočítat, kolik nových děr vyvrtal červotoč...........

Vytáhl jsem zpod postele starou dřevěnou bedničku............chvíli jsem hleděl na její obsah, štůsek popsaných, nebo spíše počmáraných papírů, povídky, básničky, kresby........ jednou možná knížka............vedle hromádka papírů dosud nepopsaných a mezi tím tužky, ořezávátka, bonbóny, fotky, skleničky, kamínky, dřívka, mušličky.......

Starost i krása, láska i bolest se po mojí rukou mění ve více či méně neumělé věty a veršíky.............tohle psaní je ledvinou mé duše........... energie vyčištěná skládankami slov se do mě vrací a já ráno sejdu zase do údolí a budu mít co dát i Vám, tobě ..............

 Obraz XIII. a) .......... melodie .......... Australian song

 

Obraz XIII. b) .......... příběh .... kterak hlavou dolů Mt. Cook dobývali a ještě něco navíc

„KAROSA s křídlama“ firmy British Airwais žuchla na promočený asfalt ruziňského letiště......... „Já tady nechci bejt“, střelila myšlenka patnácti hlavama najednou, až se turisti vylekaně ohlédli, v obavě o své životy........... dva tejdny pohody-nepohody, radosti i vztekání, sluníčka i blýskání, v nás i na nebi je za námi............ jsou to dva týdny, vteřiny, roky........prostě před několika tasmánskými okamžiky jsme byli z téhož letiště vyzdviženi jiným Jumbíkem.......... jestli to bylo z plochy mokré, sluncem rozpálené, či mrazem prokřehlé si asi nikdo z nás nevzpomene, ježto jsme měli oči zalepené karlovarskými slzami dojetí.......... obletěli jsme svět aby noha Krčínových potomků stanula v zlatém písku australských pláží na břehu rybníka Tasmán............ šílení vedrem, britišervejsem i radostí se jako ve snách vrháme do konvice vroucí dopolední australské kávy.............. letní březnové slunce si nás naběračkou vln obrací a opéká ze všech stran............. chládek fishfoodu, Edova osvěžující naštvanost na obsluhu restaurace, Dary moře i australských vinic, blížící se večer, cikády, časový posun............. ráno si pomocí několika úsměvů a kreditní karty, která se posléze ukáže zjevně bezednou půjčujeme vozidlo - terénní Suzuki a v sestavě Džaja, Trávomil, Tasmán, Zdena a Seržant vyrážíme v kraťasech, sandálech a vysokých podpatcích do hlubin deštných pralesů............ zdá se mi, že barevný jsou tady snad i zvuky, které ve všech výškách tónech a odstínech útočí na naše smysly a fantazii.......... Jiřík Tasmán podlehne volání krve a ve chvíli, kdy mu stezku zkříží volně visící a neobsazená lijána mizí v okamžení v mohutném oblouku mezi palmami za skřeků zprvu vítězných, po přetržení lijány posléze skuhravých, inu vývoj jeho druhu šel váhově strměji vzhůru než nosnost zmíněných dopravních prostředků........... vítaným zpestřením byla hospoda, respektive bufet uprostřed pralesa, který jsme dle postavy pohotově obsluhujícího a hbitě reagujícího asimajitele nazvali „U debila“........ mezi stolky pralesní restaurace pobíhala všelikerá, nám naznámá havěť, na ramena nám usedali papoušci, majitel se připitoměle usmíval, my jsme spokojeně pojedli něco mezi haburgrem, zmrzlinou a palačinkou a když jsme se loučili s oním člověkem, kterého jsme dosud považovali za hluchoněmého, zavalila nás lavina směsice domorodé pralesánsštiny, pseudoangličtiny a zvuků ne nepodobných tomu co jsme slyšeli z pralesa............. ještě když naše autíčko mizelo za první zatáčkou, stál ten dobrý člověk u cesty, koukal před sebe na zem a mlel pantem............ snad v něm naše návštěva odšpuntovala potřebu vyprávět vše, co se tady událo od poslední návštěvy člověka, výpravy profesora Mountfielda roku 1887............. večer opět rybí restaurace........... večerní....... půlnoční......... noční......... ranní koupačka......... červený víno........... druhá noc v Austrálii............ ráno vztyčíme svým autíčkem kolmici k pobřeží a řítíme se za nejasným cílem jakéhosi skanzenu mániček............. cestou se stavíme v replice historického nádraží......... spousta tretek pro turisty........... vagónek jezdí dokolečka.......... kdybych věděl, že ten klobouk je z chudáka klokana, tak si ho asi nekoupím........... malý lunch a pár lightbírů v roubené hospůdce u cesty, šipky, několik televizí, hrací automaty, potetovaný chlapi v ošuntělejch džínách a sepraným triku nad desátou třetinkou piva............. banánová plantáž s přístřeškem-samoobsluhou-hoď do kasičky dolar a vem si ananas nebo trs banánů........... skupinka mrňavejch školkáčků či školáčků v neuvěřitelně barevnejch hadříkách s džejáry na hlavičkách vycházející s učitelkou v čele

odněkud z pralesa............. náš bílej džíp duní rytmikou libereckejch „pohromaďáků“ a řítí se po levý straně klikatý silnice krajinou, která cestou do vnitrozemí stále více připomíná evropu, pomineme-li banány, ananas, palmy, trochu netypickou zvířenu a březnovejch 40 stupňů vedra............ blížíme se k cíli cesty, vesnici NIMBIN............ proti nám kráčí muž snědé pleti, vlasy spletenými do copánků a s obrovskýma planoucíma očima, zahleděnýma někam za obzor našeho myšlení........... jsme tady............ zastavit u krajnice či snad jen přibrzdit znamená přilákat okamžitě dealery nabízející přinejmenším travičku............. celá vesnice včetně budov, automobilů, obchůdků, lidí, psů i policelní stanice je bohatě pomalovaná těmi nejšílenějšími barvami a náměty, které lidská mysl na louce pohody dokáže vytvořit........... nabídnout komukoli jointa je tady zjevně natolik samozřejmé, jako v Evropě nenabídnout nikomu nic............ krámky jsou tady plné všemožných tretek a zbytečností, které tady každý nezbytně potřebuje - jedna stará bota, kus rámu obrazu, nefungující psací, šicí a další stroje, zlomená gramofonová deska...........  vrcholem všeho je Muzeum Nimbin, jinak muzeum trávy, houbiček, hippies............. uvnitř jsou relikvie a památky hnutí hippies, historie vesnice, pozvánky na každoroční happeningy, „bar“, petice „Stop canibas prohibition“ podepsaná spoustou lidí z celého světa a jeskyně v níž se se zavřenýma očima pod vlivem prostředí a „hudby“  dostaneš „na trip“ bez jedinýho jointa............. opouštíme vesnici, ze které na nás padla z části pohoda z klidu, ve kterém si žije, ale z části rozpaky nad tím, „jak je to možné?“............ případné puritány či pracovníky BIS ujišťuji, že jsme ničeho nezákonného nepožili ni nezakoupili........... cestou zpět propadáme profesní deformaci a odbočujeme na přehradu, kde provedeme krátkou prohlídku a pokus přilákat zmatenými pohyby ve vodě hejno hladových krokodýlů............. pak ještě cestou malý lunch a pár lightbírů v roubené hospůdce, šipky, několik televizí, hrací automaty, potetovaný chlapy v ošuntělejch džínách a sepraným triku nad pětadvacátou třetinkou piva............ a je tady poslední, třetí noc v Austrálii............ v seafoodu se do našeho hovoru mísí číšník plynnou češtinou brněnského studenta a snad z protekce dostane Džaja talíř zvíci menšího zaoceánského parníku plný stručně řečeno všeho........... pro tohle se vyplatí běh do hotelu pro foťák..........   připojují se k nám účastníci kanálnické konference a je tady opět  půlnoční....... noční....... ranní........ koupačka, houpačka, vínečko............. ve středu vracíme auto, trochu šopingujeme, bírujeme a odjíždíme do Brisbane................ letadlo přeskočí Tasmánské moře a za tmy se snese do Chrischurch.............

Ochotný taxikář nás v deštivé noci ubytuje v laciném backpackers a my vyrážíme do noci............. nejsme si jistí jestli si letadlo nespletlo světadíl. Charakter architektury v nás vytváří pocit, který se změní v jistotu, když staneme před hospodou s názvem Bailiesbar........... několik Guinessů, párkrát whiskey, živá irská muzika, po zavíračce si ještě otevřeme na toulkách městem několik provizorních pubů z vlastních zásob a k ránu jen symbolicky ulehneme před dalekou cestou do hor............ ve čtvrtek ráno s Karlem zapůjčíme auto zvíci středně velké sídlištní garsonky, dokoupíme pár nezbytností na hory a v sedmi, jak jinak, opouštíme civilizaci..............

Zamiloval jsem se, poprvé kdy jsem tě spatřil jen z dálky a nejasně jsem ucítil vazbu, která mě nikdy nepustí.......... vím, že je málo takových jako ty, hrdá, samostatná, nepřístupná, přitom krásná, něžná, plná života, pohody..... krásy .......lásky................ Mt. Cook, hora, kterou spatřit, znamená podlehnout a zemřít, nebo..... zvítězit není to pravé slovo pro lásku........... snad splynout.................. přijeli jsme s nocí do vesnice Mt. Cook, teprve ráno jsme se rozkoukali a trpké bylo naše rozčarování, když jsme shledali, že tento village má do střediska typu Chamonix neskutečně daleko............... benzín s problémy, informace minimální a hlavně možnost zakoupit jakékoli potraviny nulová.............. místní horoslužebníci nám prodali horolezeckého průvodce Mt. Cooku, informovali nás o skutečnosti, že počasí, t.č. nádherné, se má nejpozději zítra (t.j. v sobotu) změnit v déšť, sníh, vichřici a jiné radovánky.............. vzhledem k nastalým skutečnostem jsme vyrazili ve snaze dojít „kam to půjde“.................. zdánlivě jen tak nalehko, každej do hrocha zabalí něco pro jistotu, kdyby náhodou......... kdyby jsme došli dál, dál, daleko, kdyby mělo smysl zítra pokračovat....... takováhle příležitost se opakuje jednou za .......... pohodlná pěšina k ledovci s korálky zavěšených mostů.......... první pohledy na hrdou krásku z různých úhlů a stran......... bílé zvlněné stráně, ostré hřebeny, převislé ledovce.........  prchavý sen, který snad zítra zakryje závoj těžkých mraků......... překonáváme několik ledovcových říček, někdo přeskokem, někdo brodí, jiný je nešen, někdo stoupá stovky metrů aby našel pohodlnou cestu po kamenech....... poblíže paty ledovce se naposledy fotíme, někdo s úlevou, někdo s těžkým srdcem se otáčíme, poslední pohled na tvou jiskřivou krásu......... a teď už se budem jen vzdalovat........... sbohem krásko, nevidíme se naposled....... už pomalu zvoní klekánice, když naše čtyřnohá bárka odráží od úpatí tý krásný hory, cestou se ještě noříme do vodního odrazu obrovskýho měsíčního úplňku a po několika stech  bohapustých kilometrech usedáme kolkolem stolu čínského restaurantu v bezejmenný vesničce........ Kárlíček s Jižíkem Tasmánem posíleni několika krabicemi bílého australského slunce roztáčejí koncert vtípků směřujících k vyhnání okolních decentních hostů i nás samých.......... leč obsluha nedbaje ubrousků mizících v jejich útrobách, lahví šampáňa létajících vzduchem ani dalších vtipných kousků zachovává dekórum, pomineme-li káfičko, naservírované Jižíkovi úderem o stůl...... cestou se ještě strkáme v jakémsi najtklubu při snaze zakoupit jakékoli limo s několika agresivními opilci, uplácíme je lahváči a poté co nás pustí je překračujeme a mizíme v temnu noci...... „bedna“ spí, jen drajvr s něžným doprovodem mžourá jako obvykle do noci......... ve tři ráno nás majáky rozsvíceného Qeenstownu zavedou do svého přístavu.......... krátká procházka městečkem........ ještě kratší spánek......... ráno si bukujeme odpolední raftík, nakupujeme hromadu nesmyslů, čímž se někteří z nás, zejména Mr. Seržant dostávají do totální depky, kteroužto rozpúšťajů v hektolitrech krabicového slunce........... a aby těch potenciálních průšvihů nebylo málo, Kárliček s Jižíkem nedokázali projít bez povšimnutí kolem velikánské cedule „Největší Bungyjump na světě“ a zakoupením několika biletů nás uvrtali do pěkné šlamastyky........... když odpoledne nasedáme do rafťáckýho jeepu a klimbáme nad propastí cest vytesaných ve skále snad místními sebevrahy, průvodce Tom, který ještě netuší, že tato šílená parta se mu posléze nahrne do člunu, žertuje s potácejícím se Seržantem a vylévá zbytky svého sebevědomí ve vtipných historkách o zřícených jeepech, utonulých optimistech, žravých peřejích, které neznají slitování........... neoprény, přilby, vesty, pádla a hurá....... během chvíle pochytíme několik základních povelů....... když Toma na oplátku učíme pár českých jako kontrá (australsky bekpedl´s)...... anikokót (t.j. nerobtě preboh vóbec nič, australsky nevím jak)............ se Tom zeptá  kde máte teho opitého z utobusa.......... a naše ukazováky posílají Tomovu pravici pod hladinu zpěněné peřejky aby vzápětí za flígr vytažený Seržant mohl opět klimbat v útrobách raftíku.......... řeka vyslyší naše reptání nad přílišnou pohodou a omyje nás několika peřejemi, stupni a v závěru nás pohltí stometrový přírodní tunel aby nás vyflus na finální vodní schodiště........ paráda, nádhera........ večer nám chutná víno i rybí speciality, jen z telefonátů domů zavane mohutný oddech, ve dnech, když jsme se motali kolem Mt. Cooku tam měli nějací češi o poznání víc smůly než my........... neděle začíná nenápadně....... procházka....... lehká snídaně........ díky posunu času přicházíme k jumpíkúm o hodinu dříve........ jeep sleduje takřka trasu včerejší cesty za raftem, litr švédských kapek místo nesehnatelného vína....... vážné tváře seřazené na korbě auta...... decimálka určuje pořadí odsouzených......... přicházíme k mostu a snažíme se očima opřít o dosažitelné dno kaňonu......... teprve z vysutého zavěšeného mostu dohlédneme mezi srázy soutěsky až k vodní hladině........ to ne, proboha to snad ne........ usedáme jeden po druhém do zubařského křesla........ zvláštní symbolika..... Mengele by to líp nevymyslel........ svázané nohy v rytmu hecující rytmické muziky a výkřiků okolí poskakují k okraji mostu...... pak na vysutou lávku......... jen paty jsou spojeny s relativně pevnou zemí........ fajf..... mezi špičkami bot se bělá pěna peřejí vzdálená více než sto metrů.......... for...... ruce svírají prázdný vzduch....... srí..... léta strávená ve skalách fixují obranu organismu proti pádu....... vzhůru, jen vzhůru....... tů......... mysl v okamžiku přelévá tvou existenci do jiné dimenze......... uan......... mysl už opustila můstek, opustila tělo, které se naklání zvolna nad propast, aby dohnalo duši........... zeróu...... jsem volňásek......... vteřina......... koncert rajské hudby......... druhá.... prudké srázy se změnily v kolmé stěny kaňonu........ třetí....... teď by se mi měl promítnout celý život, hlavou jen bleskne několik tváří........ čtvrtá....... stotřicetikolometrová rychlost......... ohlížím se k nohám........ už by to přece mělo zabrat, nebo si namočím pěšinku......... pátá........ svět se zastavil, máš najednou spoustu času........ než se svět rozeběhne opačným směrem, stihneš napsat básničku, vypít basu šampaňského a říct jedný holce, že......... svět

padá najednou do hloubky a ty tleskáš nadšením, všechno je daleko, daleko, dál než těch šílenejch dvacet tisíc kilometrů............. loďka........ usměvavej chlapík ti podává tyč......... „otoč se na záda“........ „excelent“........ sprintuješ těch stodva metrů na most a dolů ten den ještě několikrát, abys byl u toho, když kamarádi prožívají to, co ty před chvílí.......... je jen TEĎ, nic dřív, nic potom.......... okamžik, jakých je v životě málo................. děkuju......................... večer nás už levá strana australských silnic vede k západnímu pobřeží............. desítky oposumů i jiné havěti se v rozličném skupenství a tvarech povalují ve světlech reflektorů naší „bedny“............ ráno kulich, promrzlé slunce nesměle vykukuje nad obzor........ krásná holka........ zářivě bílej šutr........ spící přístav............. rybáři se vracejí z nočního lovu......... „chytej lano, uvaž nás“....... Džaja na chvíli australskou rybářkou........led vysypaný spolu s rybami.......... koulovačka.......... konec silnice, konec světa, poslední rybářská víska, sotva deset baráčků, přesto, kdyby sem někdo náhodou zabrousil jako my, dokonalé informační cedule, odpočívadlo, perfektně čisté veřejné záchodky s neukradeným ač nezamčeným toaleťákem......... trochu vystrašený pochod zakázanou pralesní pěšinou....... pustý pobřeží, skály, moře běhá všemi směry, kličkuje mezi útesy, vyskakuje do výše, obrací se na záda, ztrácí se ve skalních skulinách a rozsedlinách........... utopený boty........ kus omletýho dřeva, snad z nějaké ztroskotané lodi......... svištíme podél pobřeží ve snaze nadběhnout si Mt. Cook z druhé strany a přes trvající nepřízeň počasí se pokusit....... možná........ silnice, táhnoucí se v automapě hluboko do údolí, se v reálu mění v hrbolatou, špatně průchodnou pěšinu........... škoda Cooku, ale nevidíme se naposled........... mimochodem, silnice na Novém Zélandu........ hlavní tahy mají jeden pruh tam, druhý sem, na mostech se spojují do jednoho pro oba směry na úsecích často stovky metrů dlouhých...... vede-li souběžně železnice, připojí se do společného pruhu.......... potkat tady na mostě vlak v protisměru znamená asi všeho nechat a přeskočit zábradlí......... občas potkáte na takovém hlavním tahu brod.................................. pod ledovcem  FOX už v noci potkáváme věhlasné protivné papoušky KEA, jsou velký jako slepice, drzý jako tchýně, rozklovat stan pro ně není problém, umí si otevřít konzervu, auto a jistě i člověka........... podaří se nám je zahnat až světlem baterky.......... aha, jsou to noční potvory................. v úterý další obrázek do alba „maminkám neukazovat“.......... po několika marných pokusech proniknout čelem ledovce FOX vzhůru se varováni padajícím ledem a kamením vracíme a obloukem se ocitáme v ráji ledovcových trhlin a séráků......... ke slovu přijdou mačky, cepíny, ledovcové vývrtky, lana............. pro některé z nás první nesmělé seznámení s kolmým ledem mimo mražák............ z kolemjdoucí skupinky američanů se ozve nesmělé „nazdar češi“........ fotka........ máme si ji vyzvednout u jeho kamaráda v Liťáku, prý mu ji pošle........... neuvěřitelné, ale stalo se, fotka tam byla....... další noc na srázu nad mořem......... trochu ponorky asi patří k životu............... pelášíme k severu...........koupačka mezi skalami, vlny jako dům, jedna si na chvíli půjčí naši kameru a s výsměchem nám ji hodí zpět........... podle mapy je asi padesát kilometrů stranou městečko pojmenované podle našeho věrného druha Jižího.......... musíme tam..... konečně cedule......... TASMAN......... blažený Jižík ve všech pozicích na fotkách i videu pláče štěstím na prahu rodné vísky.......... noc ve vnitrozemí u jezera je návratem do evropské přírody............ ráno, důchodci u kafe, krmíme na lavičce kačenky............ pokus o zdolání Mt. Olivier......... charakter krajiny asociuje vzpomínky na toulky Slovenskem............ cestou dolů šílený závod skrz neprostupnou trnitou stráň na bezejmenný pahorek....... v hospodě doplňujeme jako každý den zásoby vína skoupením veškerých místních zásob, pro Haryho, místního šedovlasého alkoholika se zářícíma očima se na chvíli stáváme největšími přáteli a po několika společných doušcích švédských kapek se opět na několik let vklíní do své barové stoličky........... noc v Nelsonu.......... jediná přístavní krčma, jediný taneční klub nezůstane nenavštíven........... k ránu už není kam jít........ vítáme slunce nad mořem i klid v duši............ pátek.......... vnitrozemí......... fjordy......... zpátky na východní pobřeží............. nesmyslný barvy večerní oblohy nad přístavem Porter........... poslední noc na pobřeží......... poslední ranní koupačka na N.Z............ příjezd do Chrischurch........... drajvr bez řidičáku pouští po dvoutisících kilometrech konečně volant............ v jednom zaplaceném hotelovém pokojíku se postupně všichni zkulturňujeme a čí je Chrischurch tuhle noc ?........... v Bailiesbaru jsme už vlastně štamgasti........ obrovský chlap Alaska, fotograf, cestovatel, šílenec, rodina spí v Sydney v hotelu, dostal chuť na Guinese, zaletěl si do Chrischurch, ráno se vrací......... nejlepší zélandský tenista............ panoptikum krásnejch lidí s kulisou irský muziky.......... najednou hospoda stojí v kruhu, plácá rukama a nohy neklidně podupávají......... uprostřed se v bláznivém reji pseudoirských tanců  protáčí dvojka rozesmátých Čechů.......... už víme, čí je dneska Chrischurch............ ani zlomený nos už to nezmění............ trochu zmatený závěr.......... taxůvky odfrčely k letištnímu hotelu............ s nekrytou kartou a bez doláčů je to na pěší tůru............. alespoň mám příležitost patnáct kilometrů přemýšlet o tom co bylo, co mohlo být, co je ve mě, kolem mě............................... nedělní přelet do Brisbane................ trochu australskýho vedra............. londýnský deštíček............. a pak už to znáte...........                 

Nejdelší bungee jumping na světě

Skippers canyon - Queenstown - New Zealand

Úvaha někoho, kdo donedávna takovou blbost ...... ani náhodou !!!

No dobrý, no. Ty hele, tady na Zélandu je snad národní zvyk skákat džamp. Jestli je to jako naše protinožce víc láká být hlavou dolů, aby byli jako my, nebo je tu jiná přitažlivost, nevím, nevím. Prosím tě, vždyť tu skáčou i z jeřábů a rozhleden. To je konec. Snad mě v životě taková blbost, jako skočit si taky, proboha ani nenapadne. Ale že to krabicový víno co pijeme, je o hodně lepší, než to u nás. Však dneska dopíjíme třetí třílitrovou krabici. A hele, kam šli všichni. Asi něco nakoupit k jídlu. Kde asi jsou ? Odkud jde ta hudba ? Aha, tady z tohodle výkladu. Ty vole, co to je za fotky. Za nohy na gumě po hlavě do kaňónu. A že prý nejdelší bungy na světě. To by bylo něco ! Překvápko pro ostatní. .................................... Čtyři lístky v kapse, co s nimi. Co tomu řeknou ostatní? No, dělat jakoby o nic nešlo. Čau ..... hele, docela dobrej program na zejtra. Nalejte si ještě. Dneska je docela hezky. Chtělo by to ňáký vzrůšo. Hele, další krabice vína prázdná. Co byste řekli tomu skočit si džamp. Jen tak, z mostu. O nic nejde. Tady to skáčou i babičky s nůší a děti v kočárku. Naprosto v klídku. Ale jó, vo co de. Nalej ještě. Hele, tady máme čtyři lístky, co vy na to. Dobrý, přece nejsme žádný béčka. Tak zítra, jo !

Večerní nadšení, bujné hecování  a neskromné silácké řeči vystřídalo po ránu docela tiché rozjímání na kameni u jezera o smyslu života zakončené rekapitulací životních pojistek. Nějak mě bolí noha. Ani mě není nějak obzvlášť dobře. Pohledy se zabodávají někam dolů do oblázků u špiček nohou. Kde je ta bojovná večerní nálada podpořená necelými pěti Guinnesy. Už bysme měli pomalu jít, ozve se nesměle z davu. Vemte aspoň lahvičku švédských kapek, víte, pro jistotu. Do džípu nastupujeme s nuceným úsměvem ve ztuhlých tvářích a na popichování průvodců pro jistotu vůbec nereagujeme. Cesta vozem v soutěskách a  balanc na visutých cestách nad stometrovou propastí nás vůbec nevzrušuje. Proč taky. Máme každý svých starostí až až. Usměj se, ha ha, foto před .... však víš. A jsme tu. Nesměle otvíráme zadní dvířka džípu a jen tak, ledabyle, pozpátku, aby nás pohled neprozradil, následujeme ostatní někam, kde tušíme něco, co může být nazváno lámáním osudu. Malý domeček, otevřená vrátka, ještě dobrý, ještě nic nevidíme. Tak se pojďte zvážit. Uprostřed místnosti decimálka a každý dostane na pravou ruku cejch se svojí váhou. Asi jako v koncentráku před odchodem do plynu. Ani nám není nějak bůhvíjak. Že prý je to kvůli průtažnosti gumy. A vy Češi, teda knedlíky do vás asi doma padají a to pivo. Jste nejtěžší, půjdete na porážku jako první. A otvírá se brána .... cesta nikam vede přes dřevěnou lávku zavěšenou nad ší, ší, ale opravdu šílenou propastí. V rozhodujících životních situacích se snad každému chtívá jít na malou. A tak i celá naše parta se potkala dole pod domečkem, kde jakoby nic, s jemným brumendem na rtech, rukama za zády a špičkami nohou odkopávajícími drobné kamínky, dělala jako že se jí to všechno kolem netýká.

Ale hlasitý povel JIŽŽŽÍÍÍ z prostředka lávky odhalil krutou skutečnost. Jirka na plac ! A hrome, jde do tuhého. JIŽÍ usedá do zubařského křesla, které je pro něho připraveno uprostřed lávky, houpající se nad více jak stometrovou propastí. Trošku zúčastněně, nicméně dost nervózně pokukujeme po organizátorech nejvyššího skoku Bungee jumping na světě. JIŽÍ sedí s nataženými nohami na zubařském křesle (od mládí nemám zubaře rád - jakási asociace mi proběhne myslí) a kotníky mu ovazují froté ručníkem, který uprostřed nohou stáhnou obyčejným páskem od texasek, do kterého cvaknou karabinu upevněnou na šeredně slabém gumovém laně. No teda, pomoc. Nějak se mi točí hlava a žaludek je taky na vodě. JIŽÍ go on ! zazní hrobovým tichem. Jirka podleze zábradlí na lávce a postaví se na dvě vyčouhlé fošínky, pod kterými zeje propast .... no, je to soutěska, kterou někde dole, ale v tý hloubce se to dá těžko rozeznat, protéká divoká řeka. Fajv, fór. srí, tú, zeróóó ......................a Jirka letí. Není co závidět. Fakt ! Zejména když nastupujete jako druhý na nejvyšší bungee skok na světě. Svázané nohy dávají tušit, že útěk z bojiště by mohl být nejistý a srandičky organizátorů vám nepřijdou až tak vtipný. Ale hrome, už stojíš na lávce nad propastí, a pod špičkami nohou ani nedohlídneš dno. Tak a dost keců, teď jsi tady úplně sám, sám za sebe a teda, no teda, ale jo, opravdu se teda dost bojíš. Sakra, houkněte někdo tam za mnou, že je to dobrý, že to byl jenom hec a ať neblázním, odvážu se a jdu na pivo. Během milisekundy jsem pro. Ale to ticho. Zlověstné ticho. A hloubka pode mnou je tak objemná, že ........... srí, túú, zeróóó ..................... ruce sepnout jako v bazénu při šipce do vody a hop ! Celý život se vejde do pěti nekonečných vteřin volného pádu. Vážně. První vteřina ...... proboha, co jsem to udělal .... druhá ....... letím snad v mdlobách, nebo co to je ? ... jo, to jsem se narodil, hele školka a ....... třetí ....... kámoši kolem, hele tady jsem si vykloubil rameno při desetimetrovým pádu ze skály a tady jsem projel na člunu sedmimetrový vodopád ... čtvrtá ...... sakra, to je už ňák moc dlouhý, jsem vůbec na tu gumu přivázanej ...... pátá ...... já vůl, já vůl, já vůl, já vůl ........... šestá ................... tah v laně, vymrštění do výšky. Bacha ať se neroztluču zespoda o most. A druhý nejvcyšší bungee na světě .......... a třetí ........ a čtvrtý .......... a pak už normálka. Spuštění dolů na tryskový člun. Excelent. No dobrý. Stejně vám houby rozumím. Ale mám to za sebou. Jé, vždyť já to mám za sebou. Pohled vzhůru na tenkou linku mostu, ze kterého jsem právě skočil, dává tušit něco vyjímečného, co se právě odehrálo v mém životě. Teď už budu mít stále před očima okamžik rozhodnutí, těsně před skokem. Kdy ? No vždycky, když bude pro mě těžké se rozhodnout. Vždyť v životě většinou o co hlavně jde ? No přece o život ! 

Obraz XIV. a) ........... melodie ........... tibetské zvonky, fujarky

 

Obraz XIV. b) ........... příběh .......... „7 let v Tibetu II, aneb setkání s dalajlámou“

 

Závěr ………...