Motto :  Vodkin – symbol svobody, radosti, pohody všude kolem nás .... nebo i v nás ?

Věřte – nevěřte ...

Byl Vodkin přítomen při tvorbě zásadních děl světové literatury, umění, pohádek či je stále někde mezi námi zosobněn  tou či onou významnou skutečnou či smyšlenou osobností?

Věřte – nevěřte ...

Je Vodkin, symbol svobody, radosti a pohody všude přítomen kolem nás či snad dokonce přímo v nás?

Věřte – nevěřte ...

Ovlivnil Vodkin zásadní měrou dějiny, umění a vlastně i dění na planetě Zemi anebo to ještě může udělat?

Věřte – nevěřte ...

Na to se Vám budeme snažit odpovědět naší divadelní hrou o hledání, nalezení, ztracení a znovunalezení, kde se i Vy sami stanete tvůrci dění a i dějin, protože zde společně nalezneme pravdu.

Věřte – nevěřte ...

A kde budeme tuto pravdu hledat?

Vypravíme se společně v našich rekonstruovaných příbězích, které jsme pro Vás připravili,  do významných okamžiků lidských dějin, kdy vznikala zásadní umělecká díla, která dodnes ovlivňují mnoho generací a kde se budeme  snažit společným názorem dokázat či dementovat přítomnost Vodkina. Každý příběh bude zakončen diskusí, jejíž závěr by měl dokázat pravdivost rekonstruované události či její naprostou smyšlenost.

Příběhy jsou vedeny ve čtyřech rovinách ... 

V první rovině to bude v oblasti světového umění, kde  se pokusíme zrekonstruovat případ, kdy veliký italský malíř Leonardo da Vinci maloval sličnou Monu Lisu. Dále navštívíme slavného Michelangela v období, kdy tesal sochu slavného Davida a naposledy v historii umění zabrousíme do doby, kdy na malém neznámém ostrově vznikala slavná  známkyaModrého Mauritia. 

Ve druhé rovině se projdeme významnými díly světové literatury. Jednak to bude slavné dílo Alexandra Dumase Tři mušketýři, ve kterém budeme hledat toho čtvrtého, oficiálně neudávaného mušketýra. Poté se pokusíme zrekonstruovat kriminální zápletku, která vedla Karla Hynka Máchu k napsání poetického díla Máj. No a nakonec se podíváme do období dávného starověku, kde se budeme snažit nahlédnout do chování slavného keltského bojovníka Obelixe.

Ve třetí rovině zavítáme do známých světových pohádek. Rozebereme si postavu vodníka, která vystupuje ve více pohádkách. Dále do příběhu červené karkulky vneseme trochu pravdy a nakonec se budeme zabývat všeobjímající moudrostí děda Vševěda.

No a jací bychom to byli horalové, kdyby nás naše poslední čtvrtá rovina  nezavedla do kopců a hor, kde budeme hledat pravdu o slavných horalech, o Yettim, praotci Čechovi a samozřejmě o Krakonošovi.

Osoby a obsazení v jednotlivých dějství :

Vodkin (vodník, děd vševěd, šedý vlk, Mona Lisa, David, modrý Mauritius, d Ártagnan, Vilém, Babinský, Obelix, Krakonoš, Yetti, praotec Čech, náhodný pozorovatel) .... alternován několika ochotníky najednou:

I. dějství : Leonardo da Vinci, Máňa a Líza, matka obou dcer         

II. dějství :  Michelangelo, práče, náhodný pozorovatel, náhodné chodkyně

III. dějství : doručovatel B.Tlama, sběratel M. Znamenáček, předseda, moudrý cizinec, kapitán Flint, papoušek

IV. dějství :  A. Dumas, Vodkin, hostinská, dÁrtagňan

V. dějství :  K.H. Mácha, Babinský, dva eskymáci

VI. dějství :  Obelix, Asterix, Panoramix, César, Klapzubova jedenáctka

VII. dějství : Vodník, švadlenka Madlenka, Jack  Coustous, ital českého původu Horymír Strakáti

VIII. dějství : Červená Karkulka, vlk, myslivecký adjunkt, maminka

IX. dějství : Děd vševěd, dvoučlenná maturitní komise, Zlatovláska

X. dějství : R. Messner, mluvčí rakouské tiskové kanceláře, Yetti, rakouská myslivecká expedice

XI. dějství : Družina praotce Vodkina, praotec Čech, Vodkomil, Lech, Magoriáš

XII. dějství : Krakonoš, Kuba a Anče, sojka bonzačka, náhodný německý turista, polská výprava

 

I. Dějství

Kterak slavný malíř Leonardo da Vinci vykouzlil oslnivý úsměv na tváři Mona Lisy.

Osoby a obsazení : Leonardo da Vinci, Máňa, Líza, jejich maminka

Scéna : Leonardo vbíhá na scénu a na rukou má připevněna křídla. Zkouší svůj nový vynález – létající stroj. Vylézá na stůl a z něho padá na hlavu. Mezi dveřmi jej sledují dvě sestry, Máňa a Líza se svojí maminkou.

Vypravěč : "Zkusme se tedy nynív duchu přemístit do období, kdy na území dnešní Itálie vznikala unikátní umělecká díla, kterým se dodnes obdivujeme, do tvůrčího období renesance. V této době se zde na Apeninském poloostrově sešlo několik vynikajících umělců, kteří svým přínosem vytvořili základ uměleckého chápání pro mnoho dalších generací. Vzpomeňme umělců zvučných jmen, jakými byli Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, Rafael či Donatello.  A právě prvně jmenovanému umělci, Leonardu da Vincimu, je věnován náš první příběh, ve kterém se Vám budeme snažit věrně rekonstruovat umělcovy pohnutky, které ho vedly k namalování slavného obrazu Mony Lisy. Zkuste pozorně sledovat celý příběh, zapomeňte na to, co Vás učili manipulátoři v dějepise a snažte se si udělat správný úsudek o tom, jak to v dávných dobách doopravdy bylo. A dále podnět pro pozorné diváky a posluchače, zdali objeví v příběhu přítomnost Vodkina ? Osoby, fluida, myšlenky. Nebudeme napovídat a řekneme si o tom na konci příběhu, až si společně rozebereme, kde je pravda. Takže přenesme se do slunné Itálie, do Pisy, kde Leonardo da Vinci zkouší svůj nový vynález – létající stroj."

Vbíhá Leonard, mává křídly a poletuje po jevišti.

Leonardo : "Ha, věž na náměstí a ještě není dostavěná. Vylezu nahoru a vyzkouším svůj vynález. To se florenťané podiví, až mě uvidí nad svými hlavami mávat křídly. A co teprve ty maškrti odsud z Pisy. To se jim ta jejich pizza pěkně zadrhne v hrdle, až jim z výše popřeju buono apetito."

Vypravěč :" A tak Leonardo stoupá na vrchol věže v Pise, aby předvedl svůj pověstný skok, díky kterému získala později věž pověstné jméno. Ale o tom až později. Nyní se podívejme do výstavního domu na náměstí kupce Pontiho, kde ze dveří nedůvěřivě sledují Leonardovy přípravy ke skoku dvě sestry Máňa a Líza se svojí matkou."

Matka : "Podívejte dcerušky, támhle s těmi křídly je ten slavný vynálezce. Ten Vám už vymyslel věcí. Ponorný stroj, helioptéru, plašítko na kosy a děravou sběračku na špagety. Říká se, že je děsně bohatý. Běžte za ním, hezky se ukloňte, mile pozdravte a Leonardo dá vín či vodky. Aspoň to tak o něm všichni říkají."

Mezitím Leonardo vyleze na věž, rozhlédne se kolem a střemhlav se vrhne dolů na dlažbu náměstí.

Vypravěč : "Než se mohl kdokoliv nadát, Leonardo volným pádem profrčel jak trefená kachna podél věže a zapíchnul se hlavou do dlažby. Kráter, který přitom vyhloubil se později stal příčinou postupného náklonu věže v Pise, které se začalo po Leonardově incidentu říkat šikmá."

Máňa s Lízou : přicházejí k Leonardovi, který se otřesený sbírá se země "Uctivé pozdravení smělý vynálezče. Sledovali jsme váš úžasný let a omdléváme uznáním nad vaším hrdinstvím. Málokdo by se odvážil jen tak skočit na kebuli z takové výšky. Apropó, matka vás pozdravuje a říkala nám, že Leonardo dá vín či …. vodky. Dáte?"

Leonardo : zjevně otřesený "Víte, já bych vám i snad něco dal, ale nějak se mi to po té ráně do hlavy zatemnil rozum a zdá se mi, jako bych všechno viděl dvakrát. Ale co jste to říkali? Leonardo dá vín či vodky? Ale já jsem Leonardo da Vinci. A žádnou vodku nemám. A i kdyby, sám bych teď potřeboval."

Vypravěč : "Obě sestry se přihlouple usmívají."

Leonardo : "Jé, to je ale nádherný úsměv. S tím bych vás mohl namalovat a vy byste mohli obraz zpeněžit a za utržené peníze by možná i na tu vodku bylo. No ale musím se nějak srovnat. Opravdu vás po té ráně do hlavy vidím dvakrát. Slečno, jak se jmenujete?"

Máňa s Lízou : sborem : "Máňa a Líza."

Leonardo : "Ó, Mona Lisa. Jen co se trochu srovnám, namaluji obraz Mony Lisy s tímto tajemným úsměvem."

Vypravěč : "A tak vznikl slavný obraz Mony Lisy s tajuplným úsměvem, ve kterém mnozí badatelé hledali klíč k rozluštění mnohých bohatství lidstva. Leonardo vykonal za doby svého života ještě mnoho významných děl. Ale tajuplný úsměv Mona Lisy učaroval natolik i Leonardovi, že se s oběma sestrami nakonec oženil. Důsledkem rány do hlavy při svém skoku z věže umocňovaným značným množstvím vodky, kterou mu Máňa s Lízou ochotně dolévaly nikdy, a to až do konce života nepoznal, že Mona Lisa jsou dvě."   

"A tady si vážení posluchači můžete na základě příběhu udělat posudek, co mělo největší vliv na umělcovu obrazotvornost při tvorbě krásného obrazu. Zda zajímavý rozhled z vrcholu věže v Pise, vyjevený holub, kterého při svém skoku z věže Leonardo nechtěně strhnul s sebou, nebo sympatický úsměv Máňi s Lízou, mocně podpořený několika doušky pravé italské vodky.  A nepřipadá Vám možné, že v těch několika doušcích byla přítomna múza Vodkina, symbolu svobody, pohody, radosti a inspirace, která prostřednictvím připitých sester políbila umělce na potlučené čelo."

"Věřte, nevěřte! My vám teď povíme, jak to doopravdy bylo  … s tou vodkou to byla pravda. Vypijte sami půl litru vodky a podívejte se do zrcadla, jak se usmíváte. S těmi sestrami to byla lež. Byla jenom jedna. Jmenovala se Lísa a po vodce byla na namol. Obraz se jmenoval Namol Líza, ale ústním podáním se upravil jeho název na Mona Líza."

II. Dějství

Kterak Michelangelo rozumně ustoupil z nápadu vytesat z jednoho kusu mramoru krásnou Afroditu.

Osoby a obsazení : Michelangelo, socha Davida, práče, náhodné chodkyně

Scéna : Michelangelo tesá na scéně sochu (muž obalený různými prostěradly a hadry, které postupně Michelangelo strhává), kolem obchází malý posměváček – práče s dřevěným prakem v ruce

Vypravěč : "Přesuňme se ve stejné době, v jaké se odehrával příběh Leonardův a slavné Mona Lisy o několik ulic dál, do sochařské dílny Michelangela Buonarottiho. Slavný sochař, který dosud marně usiluje o přízeň vyšších státních kruhů, se chce vymanit z jemu nemilé práce a to z  tesání náhrobků pro různé kněží a papeže a tak se rozhodl vytesat z bílého mramoru sochu krásné Afrodité. Touto sochou dokáže celému světu, že krásné lidské tělo je jako stvořeno pro sochařské umění, ke kterému dali kdysi podněty slavní řečtí sochaři a které časem upadlo v zapomenutí a zavržení."

Michelangelo : tesá, tesá .... něco při tom brblá ... a najednou upadne soše prso (socha má vycpanou podprsenku)... Michelangelo sebere prso a zděšeně se dívá na zpotvořenou sochu.

Práče : "Chachacha, co to socháš tesaři ? A nechybí ti někde kus ? Už jsi někdy viděl ženskou ? Chachacha. Vždyť tě vyhnali pro neschopnost z kamenolomu, že neumíš vytesat ani dlažební kostku a tady takhle kazíš kus bílého mramoru."

Michelangelo : "Hele ty práče zatracený! Že tě vezmu dlažební kostkou. Někde jí tu mám vytesanou. Neotravuj a kliď se, nebo jí brzo budeš mít jak z praku."

Práče : "Hahaha. Ta dlažební kostka, jak o ní mluvíš je tamhleto upadnutý prso. A už jsi někoho vzal prsem?"

Michelangelo : "Hele, kliď se, kliď se, nebo tě těmahle vlastníma rukama takhle zaškrtím." A začne symbolicky škrtit práče.

Kolemjdoucí chodkyně : "Haló pane, musíte toho mladíka na veřejnosti takhle dávit?"

Michelangelo : znejistí... pak se podívá na práče ... na sochu ... na práče ... na sochu

"Dávit, dávit ..... David, David .... Heuréka ! Že mě to hned nenapadlo. Vždyť já můžu z téhle soch Afrodité vytesat Davida. Davaj sem prak a upaluj domů skrčku ! sebere práčeti prak a pohodí ho na zem ... práče s brekem opouští scénu.

Práče : ještě se naposledy otočí A stejně ti tam něco chybí, hehehehe."

Michelangelo : "Proboha, no jo! Vždyť jsem nepomyslel na spodek, něco mi tam opravdu chybí." A začne znovu tesat. Soše se pod prostěradlem začne pomalu zvedat váleček na nudle.

Vypravěč : "A mezitím se kolem umělce vytvořil hlouček lidí, kteří s napětím sledovali, jak sochař dokončuje dílo. Poslední tesy dlátem, odhalení prostěradla a dílo je hotovo.  Ale ten údiv ! Proboha proč drží socha muže – bojovníka, v ruce váleček na nudle ? To je přece zbraň žen."

Náhodný zevloun (možná Vodkin) : "A co kdybyste to mistře zkusil udělat takto. Uražte ten urážející váleček na nudle a seberte třeba támhleten prak, co leží na zemi a dejte ho soše do ruky. To je přece zbraň mužů ... A teď se na to podívejte. No není to nádhera?"

Michelangelo : "Máte pravdu, cizinče. No to by mě vůbec nenapadlo, že se z původně tesané sochy Afrodité vyklube takový hezký mladík David. A to jsem to ani nechtěl."

Vypravěč : "A tak se stalo, že z nepovedené sochy Afrodité se stalo jedno z nejvýznamnějších děl světového umění a z Michelangela jeden z nejuznávanějších sochařů v dějinách. A teď vážení diváci, všiml si někdo z Vás, kdo vlastně Michelangelovi poradil tu převratnou myšlenku, jak sochu ženy přetvořit na sochu muže? Takový ten nenápadný pán v pozadí? Trochu jako zevloun, trochu jako náhodný pocestný?  Nevidíte v tomto trochu souvislost s naším dobrým Vodkinem. Přízrakem, stvořením, múzou či dobrým strýčkem pro uskutečnění našich nápadů a radostí ? Zkuste popřemýšlet. Je jasné, že Michelangelo by si s tím bez rady někoho, těžko poradil."

"Věřte, nevěřte. Zkusme rekonstrukci příběhu bez Vodkina."

Michelangelo : dokončuje sochu s válečkem na nudle, místo Vodkina jdou kolem náhodné emancipované chodkyně .

Chodkyně : "No to je nádhera, mistře. To se vám povedlo. Takhle to nechte. Anebo ne. Dejte mu místo válečku hrnec. Vlastně ne. Zkuste mu do ruky vytesat slunečník. To taky není ono. Tak třeba paličku na maso …"

Vypravěč : "A tak v téhle verzi zbyla ze sochy hromada rozflákaného bílého kamení, na které zůstal stát vítězoslavně se usmívající Michelangelo a nervózně nad hlavou mával umně vytesanou kamennou paličkou. Kolem polehávaly náhodné chodkyně držíce se nechápavě za potlučené hlavy."

"Tak tedy … věřte, nevěřte. Ano, správně. První verze příběhu byla zinscenovaná zcela podle pravdy. Jen s tím prakem to nebylo zcela v souladu se skutečností. Sami víte, jak vypadá takový prak. Že je to dřevěná vidlička s leteckou gumou, kterou se metají na dálku kameny. No a socha Davida, když si ji představíte, tak drží v jedné ruce přes rameno něco jako utěrku. Je to dáno tím, že bílý mramor je dost křehký a tak se nedopatřením při dopravě sochy stalo, že se vidličky původně vytesaného praku ulomily. A jakýsi neznámý umělec později prak trochu přitesnul a udělal z něho plácačku na mouchy. Ale pořád se traduje, že je to prak."

 

III. Dějství

Kterak se modrý Mauritius stal slavným.

Osoby a obsazení : moudrý cizinec, Tlama, kapitán Flint, Znamenáček, předseda

Scéna : ostrov Mauritius, uprostřed ostrova palma, kolem palmy posedávají tři osoby a jeden papoušek

Vypravěč : "A nyní se vypravíme za historií vzniku dalšího uměleckého díla nevšední hodnoty a to do období vzniku vzácné známky Modrého Mauritia. Možná i Vám je těžko pochopitelné, jak může být takový malý kousek vroubkovaného papírku tak ceněný a tak se Vám pokusíme naším příběhem zrekonstruovat události, tak jak se podle nás pravděpodobně staly. Mauritius je pro ty, kteří nejsou tolik kovaní v zeměpisu, takový malý, naprosto nevýznamný ostrůvek někde v Tichém oceánu, dejme tomu někde blízko Afriky. A jak se tento malý ostrůvek dostat do podvědomí téměř všech obyvatel země, kteří tají dech jen při vyslovení jména Modrý Mauritius. To bylo tak. Na ostrově se zničehož nic objevil tajemný cizinec, který byl natolik moudrý, že brzy svou moudrostí převýšil i místního správce ostrova, kapitána Flinta včetně jeho papouška a dalšího, třetího a posledního obyvatele ostrova Mauritius, ztroskotance z polabského šífu Lovosický drak, poštovního doručovatele Božetěcha Tlamu. A tak se tito tři jeden slunný den, kterých je na Mauritiu v roce něco kolem 365, sešli pod jedinou palmou a začali rozebírat politickou situaci ostrova s ohledem na možné neblahé důsledky výsledků nových neustále opakovaných voleb do senátu."

Moudrý cizinec : "Tedy pánové, snad se nebudeme zase hádat. Pojďme se už konečně rozumně demokraticky dohodnout, že vládu nad ostrovem převezmu já sám."

Tlama : "Tak to teda zas né. Já jsem sice tlama, ale u nás v Čechách se vždycky rozumně domluvíme na spoluvládí. Takže kdybychom se cizinče my dva spolu dohodli, tadyhle Flint by ostrouhal."

Flint : "Hele Tlamo, chceš přes tlamu?"

Tlama : "No to bych si vyprošoval!" … vyhrnuje si rukávy a vrhá se na Flinta

Cizinec : "Ale no tak! Neházej Flinta do žita a ty zase nech tlamu Tlamou. Zkusíme udělat kompromis."

Tlama a Flint : sborem … "Ó, promluvil moudrý cizinec, tož poslouchejme."

Cizinec : "No, Tlamu zvolíme ministrem poštovního ruchu a tady flinta zase ministrem přes pěstování žita."

Tlama a Flint : "To by šlo. Ale co budeš dělat cizinče ty?"

Cizinec : "No já napíšu dopis do Evropy, do Čech, do parlamentu, aby neházeli flintu do žita, když ještě ani nezaseli."

Flint : "Ó, moudře mluvíš cizinče.Ale jak jim z našeho malého ostrůvku pošleme ten tvůj dopis?"

Cizinec : "Ale, ale kapitáne. To bys snad jako mořský vlk měl vědět. Napíšu dopis, dopijeme tadyhle tu flašku rumu, dopis do ní vložíme, zašpuntujeme a pošleme po vlnách směr Suez, Gibraltar, La Manche, Hamburg, Děčín, Praha, Čertovka, parlament."

Tlama : "K tomu mám ale jako zvolený ministr poštovního ruchu výhradu. Jak můžete poslat dopis bez známky? Vždyť takový nikam nedojde. Na to jste nemysleli?"

Cizinec : "Ale mysleli. Jenže na známkách by měl být z profilu portrét nějakého významného státníka."

Flint : "Ale vždyť ty moudrý cizinče jsi významný státník na našem ostrově. Chvilku počkej, přinesu si kůru z naší palmy a špičkou nože tam vyříznu tvůj portrét. Pak stačí jenom rozšmelcovat borůvky, namočit do nich kůru a tvůj portrét se dá tiskat na cokoliv."

Tlama : "Výborně, mám tady ještě z dob mé pošťácké praxe pár bločků nepotiskaných známek, tak ten portrét flákneme na ně a bude. A známku nazveme podle našeho státníka : moudrý cizinec z Mauritia!"

Cizinec : "Dobrá tedy, vrhněme se do práce. Tady jsem Vám dopil flašku při psaní těch pár řádků. Ó! Výborně, známky jsou natiskané, nezbývá než jich pár nalepit na lahev a pustit napospas golfskému proudu.!

Vypravěč : "A tak se stalo. Lahev se známkou z Mauritia proplula úskalími průlivů a průplavů, přečkala bez úhony nespočet krutých bouří, aby po čase dorazila do Prahy na Čertovku, kde jí vylovil notoricky vášnivý sběratel známek, Martin Znamenáček. Opatrně sloupnul z lahve známku, ihned si ji založil do svého notýsku a spěchal do numismatického kroužku na pravidelnou čtvrteční schůzku. Lahev samozřejmě odhodil zpátky do Vltavy. A na schůzce známkařů se nad Znamenáčkovým nálezem rozproudila čilá debata."

Znamenáček : "Pane předsedo,  už jste někdy viděl takovouhle známku? To bude jistě vzácnost."

Předseda : "Ukažte. No to je zvláštní. Co je na tý známce napsán ? Moudrý … modrý … to vidím, že je to modrý, to ani nemuseli psát, a jak dál …aha … Mauritius. Člověče, to je modrý Mauritius.!

Vypravěč : "A tak se poprvé dvěma českým numizmatikům zatajil dech při vyslovení tohoto jména známky, která v dalších letech hýbla světem. A teď otázka pro naše diváky. Nezískali jste během rekonstrukce příběhu takový jistý dojem, jako by toho tajemného moudrého cizince zosobňoval nám dobře známý Vodkin? A nemyslíte, že tato známka ceněná na milion dolarů je vzácná jen proto, že je na ní zobrazený jediný existující portrét Vodkina? Věřte, nevěřte.

  

IV. Dějství

Kterak to vlastně bylo se čtvrtým mušketýrem, když všude se mluví jenom o třech.

Osoby a obsazení : A. Dumas, Vodkin, d´Artagnan, hospodská

Scéna : A. Dumas sedí v hospodě nad stolem a vymýšlí nad papíry příběh o mušketýrech, přichází Vodkin

 Vypravěč : "Téměř všichni z vás znají nezapomenutelné příběhy tří mušketýrů ve Francii Ludvíka XIV. Znovu a znovu se ve filmech, povídkách a divadelních hrách vžíváme do dobrodružství slavného dÁrtagnana a jeho tří přátel, lstivé mylady i krásné královny matky. Ale málokdo ví, že nejslavnější z mušketýrů, dÁrtagnan byl do příběhu dopsán až později. Navíc. Ale o tom vám povíme v následujícím příběhu, kterým se vám pokusíme zrekonstruovat událost, ke kterého došlo v jedné nejmenované francouzské hospůdce někde v Gaskoňsku, kde nad vínem skvělého červeného vína přemítal spisovatel Alexandr Dumas nad zápletkou, která by oživila jeho rozepsaný román o třech mušketýrech."

Dumas : sedí s tužkou nad papíry ..".Sakra, pořád to není ono. Furt tomu něco chybí. Hospodo, ještě jedno Portské."

Vodkin : přichází a usedá ke stolu k Dumasovi (mezitím hospodská přináší džbánek s vínem)

"Dumáš Alexandře, dumáš?"

Dumas : "Dumám, člověče, dumám."

Vodkin : "A nad čím to Alexandře dumáš?"

Dumas : "Ále, mám tu rozepsaný příběh o třech mušketýrech, už příští týden bych ho měl odevzdat svému nakladateli, ale pořád tam něco chybí."

Vodkin : "A nemohl bys tam přidat čtvrtého mušketýrya jako do mariáše? To by mohlo být přesné."

Dumas : "Ale to už nejde. Můj nakladatel si přál výslovně román o třech mušketýrech a už v předstihu vytisknul i obal na knihu se třemi mušketýry."

Dumají tedy spolu, Vodkin objedná ještě jeden džbánek, místního teď už gaskoňského vína a přemítají. Vtom do hospody vstoupí cizinec s páskou přes oči, přisedne k nim a na jeden zátah jim vypije celý džbáne, vstane a řekne :

Cizinec : "Jeden pije za všechny, všichni platí za jednoho!" ... a odejde

Vodkin : "No to je ono. To je správné hesl ! To tam musíš Dumasi napsat : jeden za všechny, všichni za jednoho."

Dumas : "No jo, to máš pravdu. Teď mi tam ale ještě chybí zápletka". ... přichází hospodká a u stolu se jí roztrhnou korále ... Dumas s Vodkinem jí je pomohou sebrat ... ale jeden chybí

Hospodská : "Jeden chybí, že jste my ho sebrali vy! No to si mě nepřejte. Pozvu si na vás svého přítele a ten je z vás dostane!"    ... s pláčem odchází...

Vodkin : "No vida! To je ta správná zápletka. Napiš, že se královně ztratily korále ... nebo spíš tam dej, že se jí ztratily přívěšky z náhrdelníku ... ať je to poetičtější."

Dumas : "A jak to bude dál ... ?"

Náhle přichází neznámý cizinec ... podívá se na Dumase ... jednu mu vrazí se slovy :

Cizinec : "Alexandře, tumáš! ... a dej sem ty korále!"  (vytrhne mu z dlaně korále, které Dumas zrovna našel na zemi) ..."a já jdu zase dál"  ... a dá přes nos i Vodkinovi

Vodkin : "A máš to. Ptal jsi se, jak to bude dál a máš to." 

Dumas : "Co mám? Dostal jsem po tlamě. No a co z toho?"

Vodkin : "No přece pokračování svého románu a jméno hlavního čtvrtého hrdiny, který jde jakoby kolem a všechno vyřeší."

Dumas : "Tak tomu teda vůbec nerozumím."

Vodkin : "No přece .... přijde hlavní hrdina najde korále, sebere je a odevzdá královně."

Dumas : "No jo, to máš pravdu. To v románu použiju. Ale co to jméno hrdiny?"

Vodkin : "No vzpomínej. Co zásadního udělal, když přišel mezi nás?"

Dumas : "No ... dal po tlamě nám ..."

Vodkin : "No vidíš, dal po tlamě nám, dal po tlamě nám .... co tě napadá ?..... dÁrtaňan!"

Vypravěč : "A takto se událo, že ve slavném románu tři mušketýři vystupuje jako hlavní hrdina až ten čtvrtý Dalpotlaměnám. Dokonce se v hospůdce vymyslelo i průvodní heslo románu a zápletka s přívěšky.

A teď. Věřte, nevěřte. Všimli jste si, kdo za tím vším byl a kdo příběh vlastně celý vymyslel a Dumasovi nadiktoval ? Správně … kdo hádal, že to byl Vodkin, má bod. Vidíte až kam zasahuje Vodkinův vliv, jak bychom byli bez něho umělecky naprosto nemožní.

Možná jsou mezi Vámi někteří, kteří tomuto našemu úpěnlivému sdělení nevěří. Tak pro ně předvedeme závěr příběhu, jak by se byl býval udál, kdyby do hospody nevkročil Vodkin, ale kardinálova garda."

Vtrhává v dresech kardinálova garda, chytí Dumase, sváže ho a odvádí …

Do opuštěné hospody se vrací Vodkin, sbírá rozházené papíry po stole a povídá …

Vodkin : "Až Dumase po deseti, dvaceti a třiceti letech pustí z basy, zkusíme v příběhu pokračovat."

 

V. Dějství

Kterak to vlastně bylo s básnickou sbírkou Máchův Máj.

Osoby a obsazení : K.H. Mácha, Jarmila, 2 eskymáci

Scéna : zima, severní ledové moře, K.H. Mácha v kožichu sedí u díry do ledu, fouká vítr

Vypravěč : "V dalším příběhu vneseme trochu světla do věčných dohadů o příčinách vzniku básnické sbírky Máchův Máj. Tuto sbírku, jejíž děj je zasazen do jarního teplého období měsíce máje skutečně Karel Hynek napsal, ale autor nepěl ódy na lásky čas, ale na to, že by se chtěl zahřát ... viz citát sbírky : byl teplý máj. A jak jsme k těmto závěrům došli ? Je to z ústního podání loupežníka Babinského, rovněž rodáka z Litoměřic, který seděl jeden čas s Karlem Hynkem  v káznici na Špilberku v Brně, kde si Karel Hynek srovnával myšlenky na psaní svých pamětí. Celá věc se měla takto :

Karel Hynek, jak se dneska ve školní literatuře uvádí, nehasil coby hrdinný zachránce Litoměřice, ale právě on byl tím žhářem, který město podpálil. Dobrá, nebylo to sice úmyslně, nicméně místní litoměřický pobuda Karel Hynek, když kouřil balené cigárko ve stohu u města, nedbale pohodil nedopalek a způsobil tímto rozsáhlý požár města. Když z města zbylo už jen spáleniště, odchytli místní černí šerifové paliče Karla Hynka a vsadili ho do basy.  A zde vznikl zřejmě název jeho sbírky, byť nedopatřením. Jak ? Místní občané si mezi sebou šuškali : Už ho maj, toho žháře. Koho ? Máchu maj, Máchu maj. A tak asi vznikl název později napsané sbírky Máchův Máj.  

Ale nepředbíhejme běh událostí, a podívejme se do cely na hradě Špilberku, kdy Karel Hynek sdílel jednu celu spolu s Babinským."

Babinský : "Poslyš, Karle Hynku, zajímalo by mě, kde jsi si vysloužil tu svojí přezdívku Mácha."

Mácha : "Ale, to bylo při mé první severní výpravě. Když mě chytili po zapálení Litoměřic, byl jsem prý tak rozohněný a vedl jsem prý k soudcům tak plamennou řeč, že mě prý pro jistotu dali k ledu."

Babinský : "ak k ledu, co k ledu? tomu nerozumím."

Mácha : "Ále, vyslali mě za trest s ledovací výpravou na sever na Špicberky dobývat pro litoměřický pivovar led. Tam ti Babinský byla taková zima, že když si na to ještě dneska vzpomenu, dostanu zimnici. Mrzlo, až to s tebou praštilo."

Babinský : "No a jak to bylo s tou přezdívkou Mácha?"

Mácha : "Ále to jsem si po dvou měsících vysekal díru do ledu a přepíral jsem si své vlněné ponožky, když tu šli kolem dva eskymáci a ptali se mě, zda-li máchám. A já jim odpověděl : „máchám, máchám …“"

Babinský : "No a jak je to s tou přezdívkou?"

Mácha  : "Ani nevím. Jenom pokývali hlavou, podívali se na sebe a řekli : „máchá, máchá“. A od tý doby mi mezi eskymáky začali říkat Mácha."

Babinský : "A jak to bylo s tou Jarmilou, jak její jméno ve spaní vykřikuješ. To mě zajímá. Baby, baby, to je moje. Proto mi začali říkat Babinský."

Mácha : "Ale to je zase omyl. To jsem si přivezl zase ze severu. Tam ti byla taková zima, že jsem při polární noci myslel na jaro u nás doma, na Zahradě Čech, v Litoměřicích, ve stohu … a protože je mi jaro milé, pořád jsem si opakoval :“Milé jaro, milé jaro, milé jaro, jaro milé, jaro milé …“,  a eskymáci zase z toho udělali vědu, že sním o jakési Jarmile."

Babinský : "Ty poslyš, Mácho. Ty jsi vlastně pěkně nudný patron. Vždyť ty jsi v životě nic pořádně nezažil. To já … Já bych mohl vyprávět. Mácha , vezmi tužku, budu ti diktovat : Byl teplý večer, první máj, milence ku lásce volal hrdliččin hlas. Když tu lesů strašný pán, to jako já, jsem se vrhnul na babu …"

Vypravěč : "A tak vzniklo významné dílo české literatury, Máchův máj. Skutečně málokdo ví, opravdu jen sám Babinský, že je to příběh jeho pohnutého života a že Mácha dělal vlastně jenom zapisovatele."

"Tak tedy Vážení diváci. Věřte, nevěřte. Byl Máchův Máj sepsán tímto způsobem? A pak ještě dotaz. Byl Babinský skutečnou postavou anebo ho ve skutečnosti alternoval samotný Vodkin? Zkusme pokračovat v příběhu, kdy Babinský uprchl ze Špilberku. Bylo to jednoduché a prosté. Po odchodu Máchy do civilu si Babinský zahnul dva zoubky na vidličce a jal se kopat tunel, který jak po dvaceti letech zjistil, byl naprosto zbytečný, protože vyústil do vedlejší cely, kde seděl jiný vězeň, který pořád něco blábolil o pohádkovém pokladu na ostrově Monte Christo. Ale to už je jiný příběh, který znáte z díla od Alexandra Dumase. Ale jak to bylo ve skutečnosti, to ví jen málokdo. "      

Mácha : "No, já bych k tomu s dovolením ještě něco dodal. Ten Vilém, jak o něm na konci sbírky píšu … víte, takový ten výkřik : Viléme, Hynku, Jarmilo … to bylo ve skutečnosti úplně jinak. Víte, blízko Litoměřic leží město Mělník se svými vinicemi a dělají tam víno Jarmilu. No a když jsme se potom po dvaceti letech sešli s Babinským nad recenzí mého díla, donesl jsem k té příležitosti několik lahví archivní Jarmily. Ale protože dvacet let je dvacet let a ani archivní víno nemusí být vždy dobré, tak tedy, když jsme ochutnali zoctovatělé víno, Babinský prohlásil ona památná slova, kterými jsme uzavřeli celou sbírku : „Vylejme Hynku Jarmilu …“"

  

VI. Dějství

Kterak Obelix velký zápas s římany sehrál

Osoby a obsazení : Obelix, Asterix, druid Panoramix, César, Klapzubova jedenáctka

Scéna : Keltská osada kdesi v Galii, galové sedí kolem ohníčku na kterém se v kotlíku vaří lektvar a pojídají divočáka

Vypravěč: "Vypravme se nyní společně na sklonek nultého tisíciletí na území dnešní Francie, kde vjedné malé galské vesničce odolává hrstka statečných galů náporu římských okupantských vojsk. Usedněme s nimi kolem jednoho ohníčku, na kterém se v kotlíku hřeje kouzelný nápoj, který dává galům obrovské schopnosti ubránit se přesile, přikusujme z divočáka a zaposlouchejme se do příběhu, který ve své podstatě byl základem pro jednu z nejpopulárnějších míčových her na celém světě."

Asterix : "Ty, Obelixi, třetí divočák na lačno, nepřeháníš to trochu? Vždyť se zakulacuješ, jako ty tvoje menhiry, které nám sem pořád taháš z okolí."

Obelix : "No, no, no, Asterixi. To je furt řečí pro kousek žvance. A dejte mi už konečně napít toho vašeho kouzelného nápoje. Panoramixi, nebuď škrt."

Panoramix : "Obelixi !, dej ty svoje lopaty od kouzelného lektvaru! Ty ho vůbec nepotřebuješ pít. Ty se motáš přece už od malička, když jsi do něho jako batole spadnul."

Obelix : uraženě odchází ... "Ale no jó, to je spravedlnost ... du si pro dalšího divočáka.."

Asterix : "Panoramixi, to jsi nemusel. Vždyť se na něj podívej, jak odchází rovně. Vždyť on se skoro vůbec nemotá."

Vypravěč : "A teď přichází ta vhodná chvíle, kdy bychom vám mohli vysvětlit kouzlo zázračného lektvaru, který vařil Panoramix pro Galy a po kterém byly neporazitelní, pokud ovšem sami po přílišném požití nápoje neupadli. Jednou do roka, v měsíci zasvěceném keltskému dubu, se Panoramix vydával se svým rezavým srpem do lánu obilí nasekat vzácné ingredience do kouzelného nápoje. Nasekané žito potom s několika homolkami cukru nechal patřičně dozrát a potom jej hezky za tepla prohnal spletí různých trubiček přes lavor studené vody do butilky, kterou ihned zazátkoval a nosil neustále u sebe. Nezaměnitelným znakem toho, že je nápoj hotov a že ho má Panoramix dostatečnou zásobu pro všechny, byl jeho červený nos. Ano, jistě i laici lehce přišli na to, že tímto kouzelným nápojem byla vodka, kterou galové takto pokoutně bez povolení vyráběli a celé kouzlo jejich neporazitelnosti bylo v tom, že se po požití vodky natolik motali, že je římané nemohli vůbec trefit, bodnout nebo je jakkoliv dostihnout. 

Ale pozor, na scénu vstupuje pod vedením Césara nejslavnější římská legie s pověstným názvem Klapzubova jedenáctka!" ...  přichází 11

Asterix : "Proboha, zase ti otravní římané. Honem nám dej Panoramixi napít, ať jim to nandáme, až se jim z toho půjde hlava kolem. ...s Panoramixem se napijí a motají se mezi římany, kteří je nemohou chytit.

César : Proboha, co se tam tak motáte ? Když jdete do útoku, musíte jít ze zajištěné obrany. A co to pravé křídlo  to je fakt nemožné."

Vypravěč : "A právě zde před branou malé keltské vesničky při této malé epizodě v dějinách, byly položeny základy nejslavnější míčové hry na světě. Římská legie tzv. Klapzubova jedenáctka zapomněla totiž v táboře metací stroj na dobývání opevnění. Ale protože velkou koženou kouli na metání naplněnou pískem si s sebou vzali, chtěli dělat před Césarem, jako že se nic nestalo a snažili se tuto kouli dokopat do brány galské vesničky , kterou chtěli tímto vyrazit."

Klapzubova jedenáctka : hraje fotbal ... "přihraj, dávej, střílej, podej" ..... až se dostanou před bránu

Najednou se brána rozletí a uprostřed stojí Obelix, obrovský gal.

Klapzubáci křičí jednohlasně :  "Gal, Gal, Gal!" ....a rozprchávají se

Cézar : špatně slyší ... a ptá se ..."Co, že to křičí ? Gól, gól, gól. To asi znamená, že jsme se dostali do galské brány. Vivat, vivat ... veni, vidi, vici!"(venda vidí věci ... pozn. překladatele)

Obelix : "Kdo z vás dal takovou dělovku?" na krčící se římany "Poteče mu červená, o to se osobně postarám." ... a vyndavá z kapsy červenou kartu

Vypravěč : "A tak byly dány základy fotbalu mezi dávnými rivaly … Francií a Itálií."

"Věřte, nevěřte …. Kde je pravda ? Ten, kdo hádal, že celý příběh byl smyšlený, má pravdu. Nic takového se neudálo v Gálii za římské okupace, ale až o mnoho století později v jedné malé české vesničce, rodišti jistých jedenácti bratrů, kteří vyškolili svět ze hry nazývané fotbal."

"Ale přece jenom něco se ujalo v terminologii fotbalu právě z doby Asterixe a Obelixe. Zrekonstruujme si celou událost."

Cézar : sedí u stolu a připravuje se vypít natočené pivo

Asterix : "A kde je vlastně Cézar?"

Obelix : "Kope támhle do sebe desítku."

Vypravěč : "A tak pojem kopnout desítku se ujal až do dneška … a to je pravda … věřte, nevěřte!"

 

VII. Dějství

Kterak pravda o vodníkovi najevo vzešla.

Osoby a obsazení : Vodník (Vodkin), švadlenka madlenka, Jacque Custoue, italočech Strakáti

Scéna : rybník, vrba s pentlemi, na vrbě sedí vodník a zašívá si botu, přichází tři pocestní

Vypravěč :  "A nyní se dostáváme do cyklu pohádek, ve kterých můžeme najít mnoho moudra, které se dědí z generace na generace až do dneška. Ale protože jsme národ lidí racionálně myslících, zajisté v různých pohádkách nacházíme spoustu nepřesností, neřku-li naprostých hloupostí. A proto se vám pokusíme v našich dalších třech rekonstruovaných pohádkových příbězích ukázat, kde je pravda."

"Začněme příběhem o vodníkovi. O postravě tajemné, ktero ještě nikdo ve skutečnosti na vlastní oči neviděl, ale o které se vyprávějí nevídané věci. Tak se tedy zaposlouchejte do příběhu, který se odehrál na břehu nejmenovaného rybníka, kolem nějž se vydali v noci tři postavy. Mladá krejčová švadlenka Madlenka, vášnivý sběratel keramických hrníčků, ital českého původu Horymír Strakáty (v příběhu vám jistě neujde, že si na Madlenku myslel) a slavný francouzský potápěč na penci Jacque Coustou. Nezbývá než ještě do úvodu napovědět divákům bez velké představivosti. Na vrbě sedí vodník a látá si botičky."

Vodník : zpívá ..."Sviť měsíčku sviť, ať mi šije niť ..."

Strakáti : "Hola, jako bych zde při měsíčku zaslechl jakousi tklivou melodii."

Madlenka : "Je mi to nějaké povědomé. To zní jako u nás v krejčovské dílně, když se vztekáme, že nám dochází nítě."

Costou : "Jó, to znám. To je šumění moře, když zpívá, přiložíš-li si mušli k uchu."

Strakáti : "No jó. To jsem taky zažil. To bylo jednou, když mi bylo šoufl, tak jsem si u nás na toaletě dal hlavu do mušle a to bylo šumění."

Vodník : ... hlasitěji a úpěnlivěji ... "Sviť měsíčku, sviť, ať mi šije niť .."

Madlenka : "A hele, co tady dělají ty pentle na vrbě. Ty jsou pěkné. Ty bych mohla vzít holkám na dílnu, aby si z nich spíchnuly pléd."

Costou : "No já nevím. Co když někomu patří. To jako na Korsice. Tam na takový pentle chytali rybáři takovýhle tlouště" ....a ukazuje na Madlenku

Strakáti : "Co mi to jen připomíná, co mi to jen připomíná."

Vodník : už křičí ..."Sviť měsíčku sviť, ať mi šije niť ..."

Vypravěč : "Když tu náhle v nestřežené chvíli Madlenka šáhne po pentli, zaškobrtne, ztrácí rovnováhu a źbluňk ...klesá ke dnu."

Strakáti : ke Coustoovi  ... Proboha, Cousto, dělej něco ! ... zachraňování tonoucího jste přeci museli mít ve vašem zkladním potápěčském kurzu.

Coustou : "No, to máš sice pravdu, ale rád bych uvedl věci na patřičnou míru.  Jednak to původně nebyl kurz potápění, ale kurz naprosto regulérního plavání a to, že se nám při výcviku utopila většina absolventů nás přiměla k tomu pojmout kurz jak potápěčský."

Strakáti : "No ale Madlenka se zrovna potápí, tak s tím proboha snad něco dělat můžeš!"

Coustou : "Ale já tu nemám svůj batyskaf a ani ručník na mokrou hlavu. To vážně nemůžu."

Strakáti to nevydrží a strčí Coustoua do rybníka, ten se ihned potopí. .... poté se vynoří, bez Madlenky, ale s hrníčkem s pokličkou ... "Pod vodou jsem nikoho nenašel, jen na polici ve špajzu tenhleten hrníček."

Strakáti : Ó, ten je krásný. A jistě vzácný. Nebylo jich tam víc ? Ale ta poklička ... co mi to jen připomíná, co mi to jen připomíná ...

Vodník : "Zatracenej měsíc, přetrhla se mi nit. Nevíte, jak je ta písnička dál?"

Coustou : "A co to tam proboha takhle pod mrakem na vrbě provádíte s nití?"

Strakáti : "Co mi to jen připomíná, co mi to jen připomíná ..... ty pentle, vrba, měsíček, hrníček s pokličkou ... nejste vy náhodou vodník?"

Vodník : "Ale kdeže. Já jsem Vodkin (to je podoba jmen čistě náhodná). A zašívám si tu na vrbě natrženou pohorku. Cestuji si tu tak krajem a hledám si pohodu."

Strakáti : "Ale co ta utopená Madlenka?"

Vodkin : "No, v podstatě se ta naivní holka ani 0to navlíct, abyste  ji, Strakáti, požádal o ruku."

Strakáti : "No to jsem ale … a přitom já si na ní celou dobu myslím …"

Vodkin : "Ale, nic si z toho nedělejte … a nevezmete si utopence?"

Strakáti : zdrcený … Ale jo …   přichází utopená Madlenka, dává mu na prst prstýnek, políbí ho a odvádí si ho

Vypravěč : "A tady vidíte, že to s vodníkem v těch lživých pohádkách nebyla až taková pravda. Vodník z pohádek byl v podstatě zlý a nerudný stařík, který ubližoval, kde jen mohl. A vidíte ! V naší verzi je vodník zcela záměrně podobný Vodkinovi. Milému a hodnému chasníkovi, který umí i pomoci neprojevené lásce."

 

VIII. Dějství

Kterak červená Karkulka smyšleným příběhem oblouznila mladého mysliveckého adjunkta.

Osoby a obsazení : červená Karkulka, myslivecký adjunkt, maminka, babička, vlk

Scéna : mýtina v lese, na mýtině pospává Karkulka, kolem jde mladý myslivecký adjunkt

Vypravěč : "Každý z vás zná jistě velmi dobře z dětství pohádku o Červené Karkulce a zajisté ji dokáže okamžitě předříkat svým dětem ve verzi, jak byla upravená a cenzurovaná pro veřejné rozšiřování. Ale pravda o Karkulce byla zcela jiná a mají v tom prsty hbití cenzurové, že od svých dětských let žijeme v bludech, které nám naše tehdy nedemokratická společnost nerozumně vnucovala. Cožpak je možné, a k tomu stačí jen špetka trochu racionálního chápání, aby vlk, který může mít velikost dejme tomu středně vyvinutého loveckého psa, spolknout jen tak jako předkrm tuhou babičku i s čepcem a následně jako zákusek Karkulku i s bábovkou? No to snad i nezaujatí posluchači musí přece naprosto rezolutně uznat, že je to úplná blbost ! A navíc .... dovolte mi, abych se pousmál, po rozpárání břicha prý Karkulka i s babičkou čiperně vyskočí a jdou si po svým. A co žaludeční šťávy, které v žaludku pracují atd. Těch hloupostí je v příběhu mnohem víc."

"A tak nám nezbývá, než vystát za dost naší milé povinnosti, předvést vám příběh o Karkulce tak, jak se doopravdy udál. Takže nyní se pohodlně usaďte a zaposlouchejte se do pohádky, o které si mylně myslíte, že jí znáte. Zaposlouchejte se do Červené Karkulky."

Maminka :  !Tady ti dávám Karkulko do košíku trochu těch dobrot pro babičku, co žije za lesem. Půjdeš tam sama, tak si dej pozor. My si tu zatím s tatínkem doma uděláme pohodu."

Karkulka : "Neboj maminko, dám na sebe pozor. Vždyť je mi už sedmnáct, tak čeho byste se mohli bát ? A taky bych už mohla přestat nosit ten debilní červený čepeček, co mi dáváte odmalička na hlavu, když mám jít za babičkou."

Maminka : "Ten čepeček je parádní památka právě po babičce a vždycky když tě v něm vidí, můžou jí oči vylézt z ďůlku a pusu otevírá úžasem tak, že by mohla spolknout celou bábovku na jeden záběr."

Karkulka : "A no jo. Když vám to udělá radost. A jak silný je to víno, co nesu babičce?"

Maminka : "O víno se nestarej a už upaluj."

Vypravěč : "A tak se Karkulka vydala přes les na návštěvu babičky, která se jí už nemohla dočkat. Zprvu její kroky mrštně poskakovaly přes kameny a výmoly na nerovné cestě. Později na mýtince jí trochu rozbolely nohy, usedla do trávy a náhle jí napadlo, že by se mohla podívat do  košíku na zoubek lahvičce vína. Bylo jí sedmnáct, tak proč by si nepřihnula. To si říkala, když odzátkovávala lahvičku. Jeden lok, za chvilku druhý ... a za chvilku byla láhev dopita.  Sluníčko na mítinku vesele svítilo a tak jí stačila jen chvilinka a byla nadraná, jak zákon káže."    a zrovna přes mítinku přebíhá vlk

Karkulka : "Hek, ... škyt ... vlkuúůu ... kam deš, pocem... škyt ... a proč, hek, máš vlku tak velké očíí ... škyt ... a tak velké ušííí .... škyt .... a tak velkou pusu ... pojď ke mně, ať si tě chytnu."

Vypravěč : "A tak Karkulka chytila vlka. A za chvilku přechází přes mýtinu mladý myslivecký adjunkt Vašek. Uvidí pomotávající se Karkulku, jak na obojku drží vlka. Přejde k ní a opatrně se jí ptá."

Adjunkt : "Poslyšte slečinko, co tak sama uprostřed hlubokého lesa? Co kdyby se vám nedej bože něco stalo? A to jste tu opravdu sama?"

Karkulka : "Sama né, chytila jsem vlka. Podívejte jak chodím."  A nejistým krokem přejde přes mýtinu

Adjunkt : "No to je mi líto. No ale hlavně že jste nechytila nic jiného. A nechcete někam doprovodit? A to je ale hezký pejsek. Můžu si ho pohladit? ´Tu, ťu, ňu, ňu ... podívejte, ten pejsek mě fakt žere ...!

Vypravěč : "A tak ho vlk sežral. Ba ne, tak to nebylo. To bysme se opakovali po staré verzi pohádky. Karkulka ochotně přisvědčila a spolu s adjunktem se vypravili za babičkou do domečku za lesem."

"A po cestě ji adjunkt vyprávěl o svých zážitcích z dob, kdy sloužil na trojstěžníku na moři. O tom, jak honil piráty a získával poklady, potápěl lodě .... no zkrátka, pravý mořský vlk. K babičce už samozřejmě nedošli. A zanedlouho se konala veselá svatba, kdy se vdávala Karkulka s chyceným vlkem a brala si pravého vlka mořského."    

Vlk : "Rád bych na závěr příběhu taky něco poznamenal. Karkulka, když jsem přebíhal přes mýtinu,  byla samozřejmě opilá namol. No to byla hrůza. A když se potom potkala s adjunktem, poslali mě k babičce samotného, abych je prý nerušil. A jak to dopadlo  u babičky, to už znáte z původní verze pohádky."

Maminka : "U babičky za lesem jsme od té doby nebyli a ani jsme si tam už netroufli poslat samotnou Karkulku. Náhodní turisté říkají, že babička prý od jisté doby úplně zvlčila."

Vypravěč : "Tak tedy to je konec celého příběhu. Pokusili jsme se kvůli dětem zachovat původní verzi s babičkou a jejíma velkýma očima, ale pro dospělé jsme museli kvůli čistému svědomí přidat tu pravdivou pasáž s mořským vlkem a i s tím vlkem chyceným. To druhé se dá léčit mastí."

 

IX. Dějství

Kterak děd Vševěd v rámci rčení dlouhé vlasy, krátký rozum odešel k holiči.

Osoby a obsazení : děd Vševěd, dvoučlenná maturitní komise, Zlatovláska

Scéna : Děd vševěd sedí na potítku před dvoučlennou zkušební komisí

Vypravěč : "Abychom uvedli na pravou míru i další z pohádek, tu o dědovi Vševědovi, dovolili jsme si zapochybovat o absolutních znalostech tohoto kmeta. Rozhodli jsem se děda Vševěda vyzpovídat před maturitní komisí, abychom vám dokázali, že to s jeho fenomenálními znalostmi nebyla až tak docela pravda."

Předseda komise : "Tak přistupte děde. Teď se dozvíme, jak jste si připravil odpovědi na vytažené tři otázky. Jestli odpovíte na všechny správně, udělíme Vám čestný titul děda Vševěda s doživotní platností."

Přísedící : "Dost řečí a přistupme k první otázce. Kolik přání mohla splnit zlatá rybka tomu, kdo ji vylovil?"

Vševěd : "To máte jedno. Buďto dvě nebo tři. Podle toho, kolik přání si rybář přál."

Předseda : "Správně. Tak tedy druhou otázku. Kolik trpaslíků vystupovalo v pohádce o Sněhurce a sedmi trpaslících ? Můžete se splést maximálně o tři."

Vševěd : "Čtyři."

Předseda : "Výborně, odchylka je v toleranci. Další otázka je zodpovězena správně. A nyní poslední třetí otázka. Podle čeho dostala jméno Šípková Růženka?"

Vševěd : "No to bylo proto, že byla furt ospalá a princ ji proto poslal k šípku.

Předseda : Dobrá tedy, zdá se, že jste nám na všechny otázky odpověděl. No, nicméně, měl bych tu ještě jednu doplňující. Jestli víte, co by se stalo, kdybyste použil na své tři zlaté vlasy Prágnerovu vodičku na růst vlasů ?

Vševěd : Teď jste mě předsedo dostali. Nevím, nevím, nevím. Vždyť já jsem si v životě ani jednou nemyl hlavu."

Přísedící : "A máme tě, Vševěde. Nevíš ! Ale my ti to předvedeme. My ti umyjeme hlavu!" …a vytahuje lahvičku Prágnerovy vodičky na růst vlasů a kropí jimi vševědovy vlasy. Tak, teď ještě zabalit a nechat chvíli působit. Přehodí mu přes hlavu ručník a zatáhne před dědem oponu.

Vypravěč : "A tak maturitní komise dokázala, že děd nenosí své jméno oprávněně. Neví, co s ním udělá vodička na růst vlasů. Bude se zřejmě muset sejít posuzovací komise, která dědovi titul vševěd odebere.  Ale protože vás nechceme dlouho držet v napětí, ukážeme vám, co se stalo se vševědem po aplikaci Prágnerovy vodičky na růst vlasů." …rozhrne oponu, tam sedí postava podobná dědovi s utěrkou přes hlavu … vypravěč strhne utěrku a vstane Zlatovláska.

"Ó, jaká to změna se udála. Z děda Vševěda se vyklubala Zlatovláska. Jak se cítíte děde po té omlazovací kůře?"

Zlatovláska : "Ááááá. Tak nějak nevím. Zatraceně, jakto, že nic nevím ? Pánové, já doopravdy nic nevím. Vždyť já jsem úplně hloupá. Úplně jsem ztratila rozum."

Předseda : "No vida, já to vždycky říkal, dlouhé vlasy, krátký rozum. Takže nám tu pěkně odevzdejte autorizační průkazku opravňující vás k moudrému rozhodování."

Zlatovláska : "Jé, já jsem úplně blbá. Já vůbec nevím, jestli nějakou průkazku mám. No nějaký papíry tady s sebou zrovna náhodou mám." A podává přísedícímu svazek papírů.

Přísedící : "Ale tohle né, to jsme nechtěli. To jsou vaše papíry na hlavu."

Vypravěč : "A tak se prokázalo, že osvědčení o vševědoucnosti bylo dědu Vševědovi vydáno neoprávněně. Děda vševěda v podobě Zlatovlásky, za kterou se po aplikaci Prágnerovy vodičky nerozumně vydával, odvedli dva pracovníci ústavu v Bohnicích, kde ho zavřeli na ženské oddělení mezi dalších jedenáct zřízenkyň. A odtud se traduje, že další osud Zlatovlásky byl téměř pohádkový. Jiřík, který rozumněl řeči zvířat, dorazil po strastiplné pouti až do Bohnic, kde si chtěl vybrat za ženu jednu z chovankyň. Odvedli ho do pokoje s dvanácti dívkami, zahalenými v erárních županech, aby si jednu vybral. No a Jiříkovi se nejvíce zamlouvala ta, která rozmlouvala s dotěrnou mouchou."

Zlatovláska : "Kuš moucho jedna, neotravuj už, táhni do .."

Jiřík : "Ano, to je ta pravá, tu si vezmu za ženu. Rozumí stejně jako já řeči zvířat."

Vypravěč : "A tak si za velké slávy odvedl Jiřík z ústavu v Bohnicích jednu z chovankyň. To ještě neměl ani potuchy, co se stane v budoucnu, až si Zlatovláska nedopatřením splete lahvičku živé s mrtvou vodou."

"A teď vážení diváci. Věřte, nevěřte. Byl náš příběh sehrán podle pravdy nebo zde zapracovala příliš velká fantazie scénaristy? Příběh jsme si z velké části vymysleli. Děd Vševěd totiž ve skutečnosti neuspěl při maturitě ani v jedné z položených otázek. A tak se mu začalo říkat ne děd Vševěd, ale děd Nedvěd. A protože se chtěl zviditelnit, začal hrát na kytaru líbivé písně o lásce, které po čase zlidověly.

A kde je v příběhu schován symbol Vodkina? Nevíte … zkuste tedy popřemýšlet o kouzelné lektvaru na vlasy lazebníka Prágnera."

X. Dějství

Zda-li byl praotec Čech prvním, kdo zdolal horu Říp aneb Čechy krásné, Čechy né?

Osoby a obsazení : praotec Čech, praotec Vodkin,  praotec Vodkomil, praotec Lech, družina, Magoriáš

Scéna : vrchol hory Říp znázorněný židlí a stolem překrytým prostěradlem … přichází samostatně praotec Čech a znavený usedá na židli. Vzápětí přichází početná družina vedena praotcem Vodkinem … Vodkin vylézá na stůl a je o kus výš než sedící praotec Čech 

Vypravěč : "V dávných dobách našeho národa se udál příběh, který významnou měrou poznamenal vývoj celého našeho pokolení.  Dneska se Vám pokusíme zrekonstruovat tento příběh dle skutečných událostí na základě dochovaných výpovědí očitých svědků, abychom vyvedli celý národ z mlhy nevědění, do které jej uvedl o mnoho let později ten ulhaný kronikář Kosmas."

"Tedy zkusme se znovu zasnít a představit si tu malebnou polabskou krajinu, přes kterou se občas přežene stádo divokých husí, voděnka klokotá vůkol samý les, zemský ráj to na pohled. A tam na obzoru jako kulatá vojenská přilba nedbale pohozená ledabylým vojákem se zvedá kopec. Není to ani tak kopec jako vrch. Něco jako obří krtina, ze které se něco klube. Jako by se ze země klubala obří řepa a načechrala úrodnou půdu. Řepa, řepa … Říp ! Ano, to je ten slavný kopec, kde se utvářely dějiny."

"A nyní již můžeme sledovat dvě útočné skupiny, které se každá po jiné trase pokouší kopec zdolat. Nejsou to ani tak dvě skupiny jako jedna skupina a jedinec, každý na jedné straně kopce nevědouce o sobě. Ten samotář a sólolezec je starý morous, kterého doma v hradišti nazývají praotec Čech a který se na vlastní pěst vypravil hledat do světa medovinu. A ta druhá skupina, to je známý horal Vodkin se svojí podpůrnou družinou."

Praotec Čech : přichází ke stolu a znaven usedá na židli

"Ech, to jsem si dal. Po červené značce přímo na vrchol. A medovina nikde, jenom samé strdí. Asi se zase vrátím do Němec. Co bych taky v této nehostinné krajině pohledával. A ani není odtud nikam pořádně vidět."

Praotec Vodkin : přichází s celou družinou a vylézá na stůl … je o poznání výš než praotec Čech.

"No konečně na vrcholu. Už jsem se bál, že sem nedojdeme. To bylo furt, praotěc Vodkin, postůjme a popijme z měchu vodky, jsme v cizí zemi, tož musíme dezinfikovat. Už je mi jasné, proč jsme nemohli jít přímo rovně na vrchol po červené. Nemám pravdu, praotče Vodkomile?"

Praotec Vodkomil : "Tož pravdu díš, ale po té klikaté cestě, kudy nás vedla zelená značka jsme se sem přece dostali."

Praotec Vodkin : "No jo, ale v půlce kopce jsme se nějak kousli. Jako bysme nemazali a zadřel se nám píst."

Praotec Vodkomil : "Tož my jsme mazali a to dost. Ale praotec Lech se nám zakousnul do měchu s Vodkou skoro až u dna. No a než jsme mohli vyprázdnit nádrž praotec leh´."

Praotec Vodkin : "A co praotec Lech? Dokonči větu a nenechávej mě v nejistotě."

Praotec Vodkomil : "No vždyť to říkám. Praotec leh´."

Praotec Vodkin : "No sakra, u Peruna. Co praotec Lech?"

Praotec Vodkomil : "No leh´. Zalehnul, padnul za vlast, sklátil se, upadl … jak ti to mám vysvětlit?"

Praotec Vodkin : "Jó, už chápu ! Praotec Lech leh´. No jó. Že jsi to neřeknul hned. Lech leh´."

No ale teď jsme na nejvyšším vrcholu kopce a pojďme se pokochat tou nádherou vůkol. Bory šumí po skalinách, řeky hučí po lučinách, a to je ta krásná země, země ……. Jaká vlastně? Vždyť se sem kodrcáme z naší vlasti už jakou dobu a kdo ví kde vlastně jsme."

Družina sborem : "Nazvěme tuto zemi praotče po tobě.  A po našem kmeni vodků. A po našem národním pití. Přihni si kmete." Podávají mu čutorku s vodkou

Praotec Vodkin : "Dobrá tedy, mojí věrní druhové. Ode dneška se bude tato země vůkol nazývat Vodka vlast!"

Praotec Čech : rozčileně … "Ale to není možné! O této zemi mám rozhodovat já. Já jsem na tento kopec vylezl jako první. Já mám právo dát zemi jméno. A chci, aby se jmenovala po mně, po praotci Čechovi!"

Družina sborem : "Chachacha. To by jsi musel být první na nejvyšším bodě kopce. A to jak na tebe hledíme spatra, tak to zrovna nejseš. Seber si svých pět švestek a utíkej zpátky domů."

Praotec Čech : brblá a balí si uzlíček …švestky, švestky … "Co s nimi mám dělat, ještě se mi cestou do Němec zapaří. No co, zastavím se na Moravě, odevzdám švestky a uvidíme, co se s tím dá dělat. Moravákům to totiž docela pálí. Však vy o mně vy Vodkováci uslyšíte."  uraženě odchází

Praotec Vodkin : "Tož mládenci, prvů bitvu jsme vyhráli, teď honem do údolí zaregistrovat zábor této země a můžeme se začít milovat a množit pro blaho našeho národa."

Družina sborem : zpívá … "Běží vodka k záboru, nesla měchy na horu, teďko z Řípu utíká, z měchu vodku polyká …"

Vypravěč : "A takhle se příběh skutečně udál, neboť svědectví o tom, dříve než uleh´, dal praotec Lech. No nicméně dějiny si s pravdou krutě zašpásovaly. Stížností praotce Čecha u nejvyššího soudu – u kněžny Libuše, se roztočilo těžké kolo soudní justice, které pravdu mlelo a mlelo. Navíc se k tomu přidávaly různé zcestné názory výbojných Němců a zejména obávaného inkvizitora Magoriáše."

Magoriáš : v kápi zpívá : "Vodku nepijem, my pijeme rum, vodku pijou žáby, pívo starý báby , my pijeme rum!" ..odhrne kápi a mocně si přihne z lahve rumu.

Vypravěč : "Čímž Magoriáš zasel zrnko pochybností o tom, že vodka je skutečně ten nejlepší národní nápoj vodků, sídlících pod horu Říp. Ale toto všechno mělo ještě další pokračování."

Magoriáš : zpívá …  "Teče vodka teče, po kamení skáče, řekla mi má milá …, copak jste už někdy viděli, aby vodka po kameni skákala?"

Vypravěč : "Inu další zasetá pochybnost."

Ale náhle vybíhá ze zákulisí poslední žijící vodkin v triku Vod-ky a přeskakuje z kamenu na kámen

Vypravěč : "Vidíte ? Pravda se ukázala a pravda zvítězí ! Ale jak je známo z dějin našeho národa, pravda vždy nevítězí, kolik i vyděsí. A tak se stalo, že na naléhání praotce Čecha mocně podporovaného názory výbojných bójů a Němců, rozhodla kněžna Libuše při svém historickém omylu takto : prvenství dosažení vrcholu hory Říp náleží praotci Čechovi a země tato ponese název Čechy. A tak došlo k prvnímu zkreslení dějin, které se s námi táhlo již napořád."

Znělka : …………..  česká hymna

Vypravěč : "A teď vážení diváci po tomto strhujícím příběhu se ptáme na váš názor. Věřte, nevěřte. Měl se skutečně národ čechů jmenovat po právu národem vodků, nebo byl celý příběh smyšlen pro pobavení německé veřejnosti?"

 

XI. Dějství

Kterak slavný horolezec Reinhold Messner tatíka Yettiho potkat mohl.

Osoby a obsazení : R. Messner, Yetti, komisařka horského svazu dolního Rakouska, expedice na Nanga Parbat

Scéna :  stoly, židle ... na nich prostěradla jako zasněžené kopce, horolezecký materiál, bundy na hromadě, komisní stůl, na židli sedí komisařka

Vypravěč : "Lidstvo už od nepaměti řeší záhady naší planety a vesmíru vůbec. A mezi jednu takovou záhadu patří výskyt sněžného muže zvaného Yetti. Uskutečnilo se již mnoho oficálních i neoficiálních výprav, které se snažily odhalit a potvrdit či nepotvrdit existenci tohoto bájného tvora a získat co nejvíce důkazů. Dosud se to nikomu průkazně nepodařilo i když .... ?"

"Zkusme nyní spolu s nejvýznamnějším světovým horolezcem a zároveň badatelem po stopách sněžného muže projít jeho strastiplnou cestu z dolního Rakouska až na vrcholy Himalájí a dokázat, zda  zvěsti o setkání Messnera s Yettim, tak, jak probleskly v tisku, jsou věrohodné. Přenesme se tedy do času přípravy expedice rakouského mysliveckého svazu do himalájských velehor, jejímž organizátorem a v konečné fázi jediným účastníkem byl právě R. Messner.

Ocitáme se na dolnorakouském horolezeckém svazu, kde Messner žádá o příspěvek na tuto výpravu."

Messner : "Kriskot, čili zdař bůh. Jmenuji se Messner a potřebuji peníze na výpravu do Himalají. Letos je tam dost velká zima, bodnul by spacáček a takový docela malilinkatý lihový vaříček z erárního."

Komisařka : "No vidíte. Já se jmenuji Johanka a potřebuji peníze na cestu do Arcu. Prý je tam letos zase docela horko. Bodnul by pěnový hasící přístroj a věnec buřtů na opékání."

Messner : "Ale já to myslím vážně. Nedělám si legraci. Chci jako první vylézt na všechny osmitisícovky. A nutně od Vás potřebuju prachy na cestu. Otec ode mě a od matky odešel neznámo kam, když jsem byl ještě mladý jinoch a nikdo na mě neplatí už celé roky výživné. Tak mi poraďte."

Komisařka : "No to je mi vás hochu líto, ale já vám nepomůžu. Leda ...?"

Messner : "Leda co? ..."

Komisařka : "Leda, že byste zkusil najít sněžného muže, jak o tom nedávno psali v National Geographic Zeitung. No to by byla nádhera. Už vidím ty titulky v novinách. Neznámý rakouský turista se vydává po stopách sněžného muže, aby se s ním sešel na vrcholu nejvyšší hory světa. No to je šílený, to je šílený ... kolik chcete šilinků?"

Messner : "Stačí milion. Poplatím alimenty, něco dám do kampeliček, zkusím bingo ... no a za zbytek si koupím jízdenku na vlak Linec – Himaláje – Vladivostok."

Komisařka : "A co horské vybavení?"

Messner : !No, jedny sandále mám na sobě ... laso, krumpáč, hřeby, péřovku a ostatní, to sklepu z předchozích účastníků výprav ... snad jen foťák, kdyby mohl být ze státního. Abych mohl pořídit fotku na důkaz nálezu Yettiho."

Vypravěč : "A tak se stalo, že se Messner vypravil v čele expedice rakouského mysliveckého svazu vlakem do Himalájí. Postupně se různými úskoky a rafinovanými fintami s fingovaným vystupováním z rozjetého vlaku a zábavnou jízdou na nárazníku lokomotivy postupně zbavil všech členů výpravy a po třech měsících dorazil na nádraží v Kathmándú sám, jako sólolezec. A hned bez zbytečných odkladů se vypravil jistým krokem směrem na Čomolungmu. Bez zjevných obtíží stoupal Messner výš a výš. Občas sebral z nějakého toho zmrzlého horolezce jemu již nepotřebný cetek, až se ocitl na vrcholu nejvyšší hory světa. Viditelnost nebyla valná a my vám zde přinášíme unikátní rekonstrukci setkání Messnera se sněžným mužem, díky které se začalo o této bytosti hovořit jako o Yettim."

Messner : "Uf, uf! ... těžce se dýchá. Už jsem asi hodně vysoko. A hele, ono to už výš nejde. Tak jsem na vrcholu. Ale je houbeles vidět. Zatracená mlha. To na fotkách nic nebude  a na svazu mi nikdo neuvěří, že jsem byl na vršku. No aspoň jednu fotku. Cvak! Sakra, co se to tam hýbá za stín." ...jde blíž (v mlze) a najednou zkoprní .....

„Jé ty ... tati ! Jsi to ty ?“

 Yetti : "No jsem to já, můj synku. A proč mi říkáš Yetti. A jak je tobě? Je ti zima?"

Messner : "Je mi zima. A pozdravuje tě maminka a tady se ti ze svazu dolnorakouských myslivců složili na tabáček."

Yetti : "Jé, ti jsou hodní ... Ale .... Reinholde, co tě sem do těchto nepohostinných končin vážně přivádí?"

Messner : "No, víš, maminka se dočetla v Die Weltu, že se v Himalájích pohybuje tajuplný tvor, a podle jeho popisu pochopila, že to nemůže být nikdo jiný, než ty. A protože nám dlužíš za posledních patnáct let alimenty, tak mě poslala, abych je z tebe vymohl."

Yetti : "Hm, hm, chlapče, to je mrzuté ... peněz nemám sám nazbyt. Ale víš co. Za ta léta jsem tu v horách posbíral hezkou sbírku horolezeckého vybavení, bund, čepic, bot, spacáků apod. Co kdyby jsi si to odnesl dolů. Mě to tady stejně ničí životní prostředí. Založ si s maminkou živnost na prodej těchto věcí a já budu tvým hlavním dodavatelem. Takhle si myslím, že můžeme náš starý dluh srovnat. Ale o mně nikde ani muk. Nikdo se nesmí nic dozvědět o našem příbuzenském vztahu. To by byla pohroma."

Messner : "Musíme zahladit stopy!" ...bere sněžnici do rukou a hladí ji ... "Teď je to v pořádku."

Yetti : "Chytni si hochu nejbližšší lavinu do údolí, ať jsi zase brzo u maminky a pozdravuj jí ode mně. A ať vám obchod kvete" ....volá za ním ...

Vypravěč : "A tak po návratu do dolních Rakous si Messnerovi založili výnosný obchůdek s horolezeckými potřebami, který jim slouží dodnes. A jak to bylo s pátráním po sněžném mužovi ? Messner samozřejmě všechno zapřel, nicméně rakouskému mysliveckému svazu se dostala do rukou rozmazaná vrcholová fotka z Everestu, kde byly v mlze zřejmé obrysy jakési postavy. Po sérií výslechů Reinholda Messnera, kterého se ptali, kdo že je to  na té fotce a po jeho zarputilých tvrzeních  ... Vodkin, vodkin, vodkin ... se od výslechů upustilo.

A nyní je to na vás, vážení diváci, rozhodnout se, zda námi předložená verze o výskytu Yettiho alias Vodkina je pravdivá, či nikoliv."

 

XII. Dějství

Kterak mocný Krakonoš odhalil geografickou nepřesnost a svým přičiněním stvořil řeku Labe.

Osoby a obsazení : Krakonoš, Trautenberk, Kuba, Anče, sojka bonzačka,  německý turista, polská výprava

Scéna : Anče s Kubou tahají kameny z vrcholu Sněžky Trutenberkovi na plot kolem sídla. Přichází Krakonoš na svém pravidelném nivelačním tahu.

Vypravěč :  "Tak protože jsme v Krkonoších, povíme si, jak to vlastně bylo s Krakonošem a kde se vzala tu se vzala řeka Labe. O Krakonošovi už toho bylo navyprávěno hodně, ale ruku na srdce, kdo z Vás ho viděl ve skutečnosti ? A není to jen smyšlená postava pro postrašení či obveselení společnosti ? Kdo ví. No nicméně podobnost s Vodkinem tu není čistě jen náhodná a my se v našem dalším rekonstruovaném příběhu pokusíme najít pravdu."

"To se jednou ze svého pravidelného nivelačního tahu po horských boudách vracel Krakonoš domů a jeho kroky vedly i přes nejvyšší vrchol Krkonoš, Přes 1.602 metrů vysokou Sněžku. Ale ouha. Pár dnů před tím, na osobní příkaz Trautenberka museli Anče s Kubou odnosit z vrcholu pěkné množství kamenů Trautenberkovi na stavbu ohrady kolem jeho sídla. A tímto přičiněním se stalo, že vrchol Sněžky byl snížen o celé dva metry."

Krakonoš : "Sakra, sakra, přece nejsem tak mimo. Tady by to přece mělo být o hodně vyšší. Normálně z vrcholu Sněžky dohlédnu až kdovíkam a teď sotva do Polska. To je mi nějaký divný." Rozpačitě usedá na poslední zbylý kámen

Sojka bonzačka : "Píp, píp. Já vím, já vím."

Krakonoš : "Jé, sojka bonzačka. Ty mi jistě řekneš, co se stalo s vrškem Sněžky."

Sojka : "Píp, píp… to Trutenberg, přikázal Kubovi a Anče, aby odnosili z vrcholu kameny na stavbu trautenberkova plotu … píp, píp … sakra, někde mi vypadla štěnice."

Krakonoš : "Tak je to tedy. Trutenberk v tom má prsty. Jen počkej ! Krakonoš se zvedá, roztahuje plášť a chystá se ztrestat Trautenberga …. Když tu náhle přichází na vrchol Sněžky náhodný německý turista

Německý turista : Šén, šén, gutte reliefe. Alles gutte. Ja, ja" ….. měl by ho hrát někdo, kdo umí trochu německy

Krakonoš : "Jaké šén a gut. Houbeles. Srazili nám hřebínek nejméně o dva metry. To ten zatracený Trautenberg."

Němec : "Ja, ja" … kouká do slovníku …"Ich frštén, trau is trauma, ja … duchovni otřes …. Berg ist hora, kopec. Ja, ja, vy mít duchovni otřes z hora …"

Němec : ještě vede nějaké řeči, čímž Krakonoše nesmírně rozčílí

Kupříkladu : "Bringen sí uns pite špaisekart (přineste mi prosím jídelní lístek) … Tojše"

Krakonoš : "No to mám ty chytráku. Vždyť se podívej. Výhled máme díky Trautenberkovi snížený o dva metry. Což je dost na to, aby nebylo nic vidět.n sí mir dý čechiše krónen um ? (vyměníte mi české koruny ?) Vó kan man perken ? (kde se dá parkovat ?)  Mir ist švindlink und duršfál (mám závrať a průjem)"  ….  Řeči, řeči, řeči .... většinou v němčině

Krakonoš : začíná být mírně rozčílený a začíná se ohánět svou velkou holí … "Tak tohodle mám už plný zuby. Nejdřív se rozčiluji, že mi ukradnou dva metry Sněžky … Sněžka má teď sotva 1.600 metrů a to je pěkná ostuda, teďko tady ten dotěrný Němec … nic horšího mě snad už ani nemůže potkat."

Vypravěč : "A náhle na vrchol Sněžky vystupuje polská výprava."

Vedoucí polské výpravy : "A tady jsme na vrcholu nejvyšší hory Čech. Každý z vás si může vzít klidně z vrcholu kamínek na památku." … turisti začínají sbírat zbylé kamínky 

Vypravěč : "A začnou lítat po obloze hromy a blesky, boží dopuštění, jako by se všichni čerti ženili a jak je Krakonoš rozčilený, hodí svojí sukovitou holí směrem k Trautenberkovu sídlu. A jeho hůl se zapíchne dotvrdé kamenité země kousek nad kamennou zdí, kterou si nechal Trautenberg vystavět.  A to už Německý turista přelézá přes tuto zeď, aby zde získal před Krakonošem azyl. Ale není mu to vůbec nic platné, protože z místa, do kterého se zapíchla krakonošova hůl vytryskne pramen, který sílí a mohutní  a jeho vody se ženou k ohradě, kterou postupně podemílají a rozebírají. Postupně, jako když tichá vody břehy mele podemílá voda i chalupu, aby jí spolu s osazenstvem vzala s sebou. Stejně tak s první přívalovou vlnou splouvá Sněžku i polská výprava. Jen Němec, kterého přívalová vlna načapala sedět rozkročmo v laclákách na kamenné zdi, v rychlosti zalistoval česko-německým slovníkem, aby do burácení vod zakřičel:

Němec : "Wasser, voda. Sehr voda! Mně je z teho belbe."

Vypravěč : "A tak vznikl název Labe. A my jsme se díky Krakonošově hněvu naprosto jemně, lehce a logicky přenesli z hor na vodu. Můžeme s napětím sledovat výkony německého turisty v peřejích na soutoku s malým Labem, v širokém korytě řeky kolem Hradce Králové po soutoku s Metují a s Orlicí, proběhneme kolem Kolína k místu, kde Labe zesílí o Cidlinu,  v Brandýse se setkáme s Jizerou, kterou jsme již měli na dohled a se kterou jsme se rozloučili kdesi u pramene v Krkonoších a pokračujeme směrem ku Mělníku, kde se Labe spojuje s Vltavou v naši největší řeku, aby v Litoměřicích přibralo ještě Ohři a pak přes Ústí a Děčín dorazilo do Německa, do Drážďan a pak až do Hamburku, kde našeho Němce vysadí v jeho domovině."

"A protože se nám pomalu blíží akce TOP 2.000 ke svému závěru, to znamená, že se nám pravděpodobně podaří vylézt do konce roku na nejvyšší horu každého evropského státu  …. Díky Krakonošovu zásahu, kterým vznikla řeka Labe zvolna vplouváme do akce VODA 2.000, která má za cíl na lodi, pramici, nafukovací duši, lehátku, voru, plavmo, na kajaku, kanoi, sudu a jiných plavidlech , v létě nebo v zimě, prakticky jakkoliv, splout 2.000 km po českých a moravských řekách. Že je to akce reálná naznačuje fakt, že se po našich čtyřiceti nejvýznamnějších řekách dá ujet téměř 5.000 km. Bude se také soutěžit a to o modrou stuhu a každý rok se bude pořádat společná akce vodáků na vodě, podobná této naší akci horalů na horách. O všem, co se bude týkat akce VODA 2.000  se dočtete ve Vodkinovo Zpravodaji, který jen tu jednak k dispozici a který vám budeme posílat průběžně posílat domů."

Tak vám tedy přejeme mnoho štěstí při splouvání prvních kilometrů na vodě a AHOJ !

Během vypravěčova povídání se zvolna před oponou řadí sbor (nezbytné vybavení – potápěčské brýle, pádlo, nafukovací kruh …) a po AHOJ zpívá vodáckou píseň  …. následuje píseň o vodě …. bublinky, závěr …