1. železničářská divadelní hra ve verších

„O sedmi železničních skřítcích ze Zrušené zastávky“

aneb

„Kdo nám tu tropí neplechu“

 

Hra bude sehrána na perónu kavárny „Káva s párou“ a v nejbližším okolí v sobotu na Silvestra 31.12. 2022 od 13.00 do 15.00 hod.

 

Role a obsazení:

 1. Přednosta Artur … Mirek Plíhal

2. Paní přednostová Alžběta … Jana Plíhalová

3. Dcerka Anička … Eliška Fidrantová

4. Syn Hubert … Jáchym Trochta

5. Hlavní Ajznbón (růžová čepička)… Karel Svoboda

6. Nerudný pán … Vladimír Foud

7. Nerudná paní … Ivona Kadlecová

8. Paní ze Ztrát a nálezů … Katka Sedláčková

9. Tma … Renka Bechyňová

10. Světlo na konci tunelu … Monika Trochtová

11. Strojvedoucí … Roman Stříbrný

12. Servírka z Kávy s párou … Veronika Kabelková

13. Bratr Álois … Láďa Sedláček

Náhradnice: Markéta Štěrbová

 

Skřítci … děti

 14. Perónek (červená čepička) … Daniela Horáčková

15. Fírek (oranžová čepička) … Míra Plíhal ml.

16. Hradlík (žlutá čepička) … Aleš Trochta … tatínek od Jáchyma

17. Klička (zelená čepička) …Lucka Foudová

18. Šraňka (modrá čepička) … Miri Holemá

19. Tunýlek (fialová čepička) … Ondra Trnka

 

20. Vypravěč … Karel Macas

21. Hudba … Libor Přeček, Alex Přeček, Ondra Holemý

22. Režie … Hanka Macasová

23. Kamera … Roman Stříbrný

Motto:

„Na Zrušené zastávce se objevilo sedm skřítků, dělají nám všem neplechu a tak zasluhují výtku.

Kdo náhodou snad ty nezvedence na nádraží střetne, do průšvihu, co mu skřítci ztropí, nešťastník hned vlétne.

Věřme tomu, že snad se někdy sedm skřítků polepší, a všem, kdo půjdou kolem, budou činit jen to nejlepší.“

I. Dějství … na nástupišti u lokomotivy a vagónku

Režie: (vyčkává, až se příchozí shromáždí, uklidní … a ve 13.00 –13.10 hod. třikrát mocně  zaduje na strojvůdcovskou píšťalku)

Na nástupišti je vypravěč, režie a kytarista s hudebníky

Paní ze Ztrát a nálezů je za okénkem vagónu pod nápisem Ztráty a nálezy a ve vagónku je šest skřítků kromě Perónka)

Nerudný cestující stojí s kufrem blízko vagónku, nerudná cestující je blízko v davu

Tma, Světlo jsou schované v tunelu (klíče od tunelu)  

Bratr Álois je v davu blízko vagónku

Míra má v machšince připravenou houkačku a páru

Na vagónku je cedule Ztráty a nálezy

Vypravěč:

„Vážení návštěvníci Kavárny s párou, vítáme vás na silvestrovském divadelním představení o sedmi železničních skřítcích, kteří se usadili právě zde, na Zrušené zastávce Litoměřice. Ve čtyřech krátkých dějstvích hry, kterou vám zahrají ochotníci, se dozvíte, jak to tu se skřítky vlastně máme. Divadelní hra bude čtená a bude výjimečná v tom, že se odehraje na čtyřech místech.

1. dějství proběhne zde, na nástupišti před nádražím

2. dějství před portálem tunelu

3. dějství na parkánech nad tunelem

a 4. dějství zase zde na Zrušené zastávce, ale dole za budovou v amfiteátru pod holubníkem

Takže každému, kdo bude chtít vidět všechna čtyři dějství, se tak nabízí i krátká silvestrovská procházka.

Naše dnešní potulné divadelní představení bude trvat zhruba hodinu a půl spolu s přesuny.“

Hudba: Libor předvede kytarový výstup, dav se uklidní (cca 2 minuty)

Režie: dramatickým hlasem přečte Motto

 

Vypravěč:

„Je to už sto čtyřicet let, co nádraží má stejný vzhled. Stavělo se za Rakouska, vedla tu jen kolej ouzká. Támhle z tohoto tunelu, sem k nám, k tomuto kostelu.  Zde stavěly parní vlaky, jeden tu dnes stojí taky. Přednosta Artur tady sídlí, a s rodinou tu i bydlí. Alžběta, jeho panička, děti Hubert a Anička. Vida, už sem přicházejí, na volný plácek u kolejí.“

(Vypravěč naznačuje divákům, aby udělali na peróně rodině místo)

Na nástupiště Kávy s párou přichází Artur, Alžběta, Anička a Hubert … dojdou k vagónku a vyjdou nahoru na podestu před vagónkem … Libor k projití davem k vagónku hraje znělku, režie uvolňuje místo mezi diváky.

Vypravěč také přechází k vagónku a zastaví se na schodech u podesty.

Nerudný cestující se protlačí davem k vagónku a položí na zem kufr

 

Artur: „Co to moje oči vidí, na peróně tolik lidí. Věci se mají asi tak, že dlouho nejel žádný vlak. Co tu vlastně všichni chtějí, a nelezte mi do kolejí“.

Alžběta: „Silvestr je velký svátek, proto je tu tenhle zmatek. Konec roku se dnes slaví, žádný vlak tu nezastaví. Nemusíte tolik hlučet, stačí, když budete čučet. Na to, co vám sehrajeme, kulturu vám dopřejeme. O této místní železnici, jen takovou taškařici.“

Artur: „Když už jste se tady sešli, jen abyste se sem vešli. Perón až tak velký není, na divadla představení. Dopřejte nám trochu místa, zábava to bude jistá.“

Nerudný cestující: „Čekám tady dlouhou dobu, neudržím v sobě zlobu. Mašinka tu jenom stojí, kolem ní se děti rojí. A ten vagón, co je za ní, jistě není taky k mání.“

Alžběta: „Nedělejte nám tu zmatky a držte se trochu zpátky. Kdyby jak vy, každý ječel, jeden z vás by tady brečel. A navíc tu mám své děti, zatím dvě, snad někdy třetí. Přednosta se musí snažit, pod náspem ať zválí pažit.“

Anička: „Anička jsem, starší dcerka, nezdobí mě dosud kerka. Kdybych se potetovala, máma by mi asi dala. Mám ještě brášku Huberta, s ním ale mlátí puberta. Přišla na něj trochu dříve, nezdraví a taky plive.“

Hubert: „Tohle žádná pravda není, Anička má asi snění. Možná, že jsem někdy divný, můj taťka je ale vlivný. Když někdy něco pokazím, tak tatínek ví vždy, co s tím.“

Anička: „No jo, to je náš mazánek, na oko vlk i beránek. S mašinkou si doma hraje, i se skřítky, všechny zná je. Se skřítky jsme kamarádi, dospělákům ale vadí.“

Vypravěč: „Vidíte, a je to venku, než skončíme tuto scénku. O skřítcích tu vedou řeči, nikdo neví, zda jsou něčí. Že jich sedm tu prý žije, Dospěláci? Nevidí je! Jenom děti je prý vidí, říct to doma, se moc stydí. Skřítci lidem kousky tropí, ti to ale nepochopí. Když stane se jim nehoda, myslí: … je to jen náhoda! Na dětské řeči těžko dají, že v tom prsty skřítci mají, Dospělákům nervy ničí, když skřítci něco narafičí.“

Perónek se protlačuje davem ze dveří chodby a zezadu, aby ho nerudný pán neviděl, tak mu ze země vezme kufr, vyjde po schodech k vagónku s nápisem Ztráty a nálezy a kufr podá paní do okénka. Pak odeběhne zpět do chodby pro výpravku a čeká na další výstup.

Rodina přednosty Artura se přimkne k zábradlí, aby za nimi se mohl Perónek protáhnout a tváří se, že ho nevidí.

 Hubert: „Je to pravda!, s těmi skřítky, od našich však slyším výtky. Že si všechno vymýšlíme, i když jim je nakreslíme. Oni je totiž nevidí, a tak nám asi závidí.“

Artur: „Tak takhle to s dětmi máme, vymýšlí si, však to známe. Když lotrovinu někde zvedou, na skřítky to radši svedou.“

Nerudný cestující: „To mě ale nezajímá, lístek mám a je mi zima. Chci odjet rovnou do Ústí, proč tu vlak už nešustí. Chci si zalézt do kupéčka, žádné skřítky, prostě tečka!“

Alžběta: „Co tu ten pán tolik pění, jednoduché to tak není. Vlaky tu dávno nestaví, i koleje už rezaví. Pojďte radši na kafíčko, dáme vám k němu i mlíčko.“

Nerudný cestující: „Dlouho stojím na zastávce, dík zimě mám ruce v kapse. Vyhlížím, kdy mi to jede, nikdo mě tu nepodvede. A když sahám po kufříku, jsem okraden v okamžiku!“

Artur: „Asi se tu něco děje, kam společnost, kruci!, spěje. Každému se věci ztrácí, potom se mu zase vrací. Třeba kufr tady pána, je to pro něj asi rána.“

Paní v okénku kanceláře Ztráty a nálezy: (okénko je výdejní okénko ve vagónku za machšinkou)„To se tady pane stává, i mně to nebere hlava. U okna se kufr zjeví, kde se vzal, však nikdo neví. Třeba tady tenhle černý, asi ho dám na dvůr sběrný.“ 

Nerudný cestující: „To je ale moje brecko, prachy, klíče, zcela všecko! Byl tu se mnou na perónu, před nástupem do vagónu. Až zvedlo mi to strašně žluč, že ten můj kufr byl hned fuč!“

Artur: „Někdo nám tu pěkně řádí, bez pána mu kufry vadí. Tak je radši honem ztopí, a blázny si z nás pak tropí.“

Anička: „Musíte si věci hlídat, chcete-li se někam vydat. Mějte se vždy na pozoru, nic nenechte bez dozoru. Asi vím, kdo prsty v tom má, nesmím o tom mluvit doma.“

Artur: „Myslí tím asi ty skřítky, když s tím začne, tak mám mžitky. Velcí je prý neuvidí, ať se za to holka stydí!“

Paní v okénku kanceláře Ztráty a nálezy: „Něco na tom asi bude, skřítkové jsou tady všude. Když se něco někde ztratí, můžou za to skřítci z trati. Tohle to mám od Huberta, co s ním tak mlátí puberta.“

Nerudný cestující: „Už ty skřítky někdo viděl? Já sám bych se za to styděl. Na ně věří jenom děti, já už musím rychle jeti. Dejte mi tu mojí tašku, nedělejte z toho frašku.“

Artur: „No konečně ten pán zmizel, ale my tu máme svízel. Jak straka tu někdo krade. Ukradne tu všechno všade. Teď pojď Aničko ke mně blíž, co ty o tom vlastně víš?“

Anička: „Už jsem ti to řekla, tati, jenže na to nechceš dáti. Perónek je malý skřítek, děsný lumpík, pěkný kvítek. Na peróně má své místo, od té doby je tam čisto. Nosí červenou čepičku a vzal pánovi taštičku“.

Artur: „Nakonec máš pravdu asi, i když myslím, že tu straší. Každý si tu našel přeci, všechny své ztracené věci. Dostal jsem z toho škytavku. Nevíte, kde mám výpravku?“

Ze dveří Zastávky vybíhá skřítek Perónek s výpravkou, s halasem („tady, chacha, juchů) se protlačí davem a plácačku podává paní do okénka vagónu s nápisem Ztráty a nálezy … na podestě se otočí k davu.

Perónek: „Zapomněl ji v Kávě s párou, schoval se tam před svou starou. Chtěla, aby koš jí odnes´, čeká na to ještě dodnes. Ať se přednosta zamyslí, že je na plácačce závislý. Doma ať se taky stará, ne, zda z kafe stoupá pára!“ … po schůdcích vchází do vagónku, kde je už připraveno dalších šest skřítků

Hubert: „Dojdu pro ní do Nálezů, mašinkou se potom svezu. S těmi skřítky je tu sranda, je to vážně pěkná banda! Co to vidím, ale Jeje, něco se tu asi děje.“

Hubert z podesty přejde ke dveřím do vagónku a otevře je. Dveře se rozrazí a na perón pod podestou vybíhá všech sedm skřítků a řadí se vedle sebe.

Jenom bez bicích a Melodiky k nástupu hraje na kytaru znělku

 Vypravěč: „Cestujícím jsou jen k zlosti, každý s jinou dovedností.“

(Skřítci si při svém představení se, zvednou čepičku a zase si ji nasadí)

„Já Perónek s čapkou červenou, se bojím, že mě doženou. Když někomu kufr beru, hledají mě všude, … věru!“

„Já Fírek mám rád oranžovou, v té barvě mám čapku novou. Vídáte mě na mašince, zmizím s ní na běžné lince.“

Já jsem Hradlík s barvou žlutou, a sdělím vám pravdu krutou. Když vám výhybku přehodím, tak cíle cest vám rozhodím.

Klička to je zelená, já vím, co brzdit znamená. Když nabere vlak zpoždění, neskrývám svoje nadšení.

Já Šraňka mám čapku modrou, povahu mám celkem bodrou. Před nosem stáhnu závory, všem spěchajícím navzdory.

Tunýlek je fialová, v tunelu se krásně schová. A pak tam straším Bububu, mnozí čekají záhubu.

Já Ajznbón jsem na růžovou, v noci se snažím být sovou. Která ve tmě všechno vidí, jak si skřítci střílí z lidí.

Hudba: Libor zahraje na kytaru hudební vsuvku na kytaru

Vypravěč: „Tak jste tedy poznali všech sedm železničních skřítků. Skřítka Perónka, který nenápadně postává na peróně a jakmile uvidí nestřežené zavazadlo, hned jej sebere.Další ze skřítků je Fírek, který moc rád jezdí na mašině a kdykoliv se strojvedoucí vzdálí ze svého místa, Fírek ho bleskurychle nahradí a odjede mu s mašinkou kdoví kam. Je tu i skřítek Hradlík, který vám škodolibě přehodí na kolejích vyhybku a vy odjedete úplně jinam, než jste chtěli. Je tu i skřítek Šraňka, který na přejezdu stáhne závory a vy čekáte i několik hodin, než přejede vlak. Nebo skřítek Klička, který brzdí vlaky, aby měly velká zpoždění. Pak je tu ještě Tunýlek, který straší v blízkém tunelu a pak ten nejdůležitější skřítek, hlavní Ajznbón, který na vše moudře dohlíží a snaží se všechny skřítkovské lotroviny napravit.“

(Skřítci zůstávají před vagónkem a začne ústřední píseň na melodii „Koukejte vycouvat“.)

1. až 6. sloku zpívá samotný Ajznbón, refrén zpívají vždy všichni skřítci a ukazují na Ajznbóna.

Skřítci se během písně vrtí a pohupují.

7. sloku již zpívají všichni skřítci dohromady.

 

Toto jsou skřítkové

 1. Toto jsou skřítkové

     možno je vídati,

    na dráze, ve vlaku,

    běhat po trati.

2. Perónek a Šraňka,

    Tunýlek s Hradlíkem,

    Fírek pak taky Klička,

    jezdí s šéfíkem.

Refrén:

   A to je náš, šéf Ajznbón,

   co mu hlas zní, jako trombón.

3. Koukněte na Fírka,

    Láká ho mašinka.

    Klička ji odbrzdí,

    spolu vyrazí.

4. A to je Tunýlek,

    ve tmě dělá bordýlek.

    Šraňka zas u závor,

    divy vyvádí.

Refrén:

   A to je náš, šéf Ajznbón,

   co mu hlas zní, jako trombón.

5. S kufříkem Perónek,

    po nádraží vyrazí.

    Hradlík pak výhybky,

    Zručně přehází.

6. Toto jsou skřítkové,

    Jsou trochu škodiči.

    Po chvíli seznáte,

    Jsou to i baviči.

 

Refrén:

    Snad příběh náš, vás pobaví.

    O nás skřítkách se vypráví.

7. A my jsme skřítkové,

    možno nás vídati,

    na dráze, ve vlaku,

    běhat po trati.

Ke konci písničky podá režie nerudnému cestujícímu tácek s plastovým kelímkem na kávu

(bude připraven venku na stolečku)

Nerudný cestující: „Konečně mám svoje věci, teď bych si dal tak dvě deci. Kdo ví, kdy mi to zas jede, a zda tudy i trať vede. Koukám, kafe s párou mají, snad se tu i člověk nají.“

Nerudná cestující: „I já tady dlouho čučím, za sebe už stěží ručím. Z čekání jsem děsně nervní, problémy mám z toho střevní. Nervózní jsem z toho davu, přineste mi, prosím kávu.“

Nerudný cestující: „Tak už se to tady nese, hrnek se mi v rukou třese. Kávu s párou tuhle máte, cukřík, mlíčko, taky dáte?“

Vtom mašinka zahouká a zpod kol se vyvalí oblak páry. Nerudný pán se lekne a kelímek s kávou zvrhne na nervní cestující. (chrlič páry a houkačku na dálkové ovládání zajistí Fírek)

… kávu zajistí Káva s párou … nutno vyzkoušet polití kávou

 

Nerudná cestující: „Kristepane!, moje šaty! Vždyť mě stály čtyři platy. Kávu s párou jsem si přála, ne aby mě pára ťala. Teď v té mojí garderóbě, zapařím se, díky tobě!“

Nerudný cestující: „Velice se vám omlouvám, myslel jsem si, že to dám. Ruce mé, když něco nesou, drží a sotva se třesou. Lek´ jsem se a horká pára, smutnou roli v tomhle hrála. Divím se, že s párou káva, na šatech je tolik tmavá.“ 

Vypravěč: “Tak vidíte, co se tu dnes na Zrušené zastávce všechno událo. Překvapivě i dospělí uviděli všech sedm skřítků. A pokud budete chtít být účastni dalších lotrovin železničních skřítků, pojďte se společně s námi přemístit k portálu tunelu, kde bude za pár minut sehráno další divadelní dějství.“

Na konci odehraje Libor znělku, která dějství uzavře a bude výzvou k pokračování k dalšímu dějství. A dál pokračuje znělka za doprovodu bubnu a Melodiky, při které  herci spolu s diváky přecházejí k portálu tunelu, kde bude sehráno II. dějství.

Skřítci předbíhají dav a schovají se do tunelu, kde již je Tma a Světlo a zavřou za sebou vrátka

Alžběta se bere s sebou z vagónku výpravku

 

II. Dějství… před portálem tunelu

Režie: uvolní na podestě místo pro herce a třikrát zapíská

Na podestě před tunelem stojí vypravěč Artur, Alžběta (v ruce má výpravku), Anička, Hubert

Kousek od nich nerudný cestující a nerudná cestující. Álois a paní za Ztrát a nálezů stojí také stranou, ale tak aby mohli společně zpívat

V tunelu je schováno všech sedm skřítků, Tma a Světlo

Vypravěč:

„Možná vám vrtá hlavou, jak se vůbec sedm železničních skřítků objevilo právě tady u nás v Litoměřicích. Je to dlouhá historie a já vám ji osvětlím jen tak zkráceně:

„To bylo kdysi v Anglii, kde dnes už skřítci nežijí. Jezdily tam první vlaky, v Evropě je chtěli taky. S první poslanou mašinkou, skřítci jeli sem, dělat show. Přijeli k nám do Evropy, kde nám lotroviny tropí. Tak třeba tady v tunelu, si založili kapelu. Na trubku a bubny straší, každého, kdo se hned plaší. Ňáký pátek tu už bydlí, v lumpárnách se taky zhlídli.“

(Náhle se za vraty tunelu ozve hlasité zahoukání a hluk kol, jako když se na vrata zevnitř řítí vlak. Náhle zabrzdí (zvuk skřípějící brzdy, zazvonění na zvon a vlak jako zabrzdí před vraty)

Zvuky zajistí Míra (Fírek)

Otevřou se dvířka ve vratech a na podestu před tunelem vyběhne udýchaný skřítek Tunýlek s fialovou čepicí a fialovým páskem.

 

Tunýlek: „Vyběhl jsem sem k vám radši, v tunelu nám asi straší. Šedesát let tu nejel vlak, teď vyvalil se páry mrak. Šel jsem jenom na obhlídku, domova nás, sedmi skřítků. Roky bydleli jsme tady, co ujala se pára vlády. Kol nás projel každý vláček, osobák či náklaďáček. V tunelu jsme se schovali, nikdy jsme se tu nebáli.“

Anička: „To nám říká tenhle pravý, co v tunelu strašil davy. On jmenuje se Tunýlek a každý se ho ve tmě lek´. Kdo v tunelu tmy se bojí, před Tunýlkem neobstojí. Když tunelem jeli vlaky, kdekdo věřil na přízraky.“

Hubert: „Slyšel jsem, když jsem byl mladší, v tunelu, že skřítci straší. Každý, kdo sed´ do vagónu, v tunelu byl blízko skonu. Ve tmě hrozné skřeky sílí, kdo vyjel, byl hrůzou bílý.

Artur: „To jsou jenom dětské řeči, když maj´ strach, tak všechny brečí. V tunelu přeci tma bývá, všechno černě kolem splývá. Jen strašpytel se tmy bojí, černou tmou se znepokojí.“

Tma (vychází z tunelu, celá oblečená v černém … Artur se hrozně lekne a uskočí): „Černočerná Tma jsem tmoucí, nevidí nic vlakvedoucí. Kdo do černé tmy se řítí, přemýšlí o konci bytí. Černá jsem jak v kotli uhlí, i hrdinům by rysy ztuhly.“

Artur: „Ježíši, to jsem se lekl, před tebou bych si i klekl, (kleká si a smeká čepici) a i smekl.

Vždyť i já se tě Tmo bojím, strachy tady sotva stojím. Nedej nic na moje řeči, jsem z toho teď trochu v křeči.“ (naznačuje křeč)

Anička: „To máš z toho, milý tati, jak dítě si nechceš hráti. Mám na to jenom vzpomínky, když jsi nám pouštěl mašinky. S Hubertem jsme se tak smáli, kolem hraček tancovali. Přednosta jsi velmi přísný, zapomněl jsi i na své sny.“

Hubert: „Kdyby sis hrál jako dítě, naši skřítci našli by tě. Vždyť se kolem pořád rojí, žádný z nich se Tmy nebojí. Je škoda, že je nevidíš, snad zdají se ti, když už spíš.“

Alžběta: „Co tím myslí naše děti? Že jsou tady ňácí skřeti? To bych se na to podívala, výpravkou je zvalchovala. (pohrozí výpravkou) Z téhle tmy též nemám strach, posvítím na ní, zbyde prach.“

Alžběta s výpravkou přichází k vrátkům do tunelu a zkouší je otevřít.

Tu se proti ní z vrátek vyběhne dalších šest skřítků a postaví se Tunýlka a začnou společně zpívat … upravenou zkrácenou verzi písně

Toto jsou skřítkové ...

Vypravěč: „Tak takhle by to asi vypadalo, kdyby dospěláci viděli všechny skřítky. Jenže oni je normálně nevidí. Tak tedy mimořádně využijme naší dnešní divadelní hry, kde se jim v rámci představení skřítci zjeví a každý z nich se i představí.“

Tunýlek (fialová čepička): „Já jmenuji se Tunýlek, v tunelu se mě každý lek´. Kdo se zrovna z okna díval, na toho jsem rukou kýval. A kdyby někdo jenom cek´, dostal ode mě pohlavek. Neměl strkat z okna hlavu, vyhnul by se bolehlavu.“

Perónek (červená čepička): „A já jsem zase Perónek, co po perónu kufry vlek´. Když je kufr bez dohledu, ztopím ho, to vážně svedu. Pak se všichni děsně katí, že se jim tu věci ztratí. Měli si je lépe hlídat, nezbývá jim, než se vydat, do kanclu Ztrát a nálezů, kam všechny věci donesu.“

Fírek (oranžová čepička): „Já Fírek se zas jmenuji, rád s mašinkami cestuji. Miluji hejblátka, páčky, plnou parou do zatáčky. Strojvedoucí z tendru sleze, pak už nemám žádné meze. Tajně do budky vylezu a z nádraží vlak vyvezu. Oranžovou nosím čepku, strojvedoucí mají depku.“ 

Hradlík (žlutá čepička): „Jsem Hradlík s žlutou čepičkou, a umím točit s výhybkou. Kamkoliv si já umanu, tam klidně vláček dostanu. Každý se pak děsně diví, na co vlastně z okna civí. Měl už býti v cíli cesty, zatím bloudí mezi městy. Až z toho pěkně procitne, kde se nechtěně ocitne.“

Klička (zelená čepička): „Klička jsem a brzdím vlaky, za zpoždění můžu taky. Když někdo někam spěchá moc, já přispěchám mu na pomoc. Zařídím mu, ať se zklidní, cestující maj´ být vlídní. Jen ať z okna klidně hledí, nevadí, že dlouho sedí.“

Šraňka (modrá čepička): „Jsem Šraňka, co si libuje, když vám závory stahuje. Závory jsou děsně prima, stáhnu vám je před očima. Ten, kdo chce v autě pospíchat, zůstane před přejezdem stát. Ať se v autě děsně vzteká, kdo chce být za nadčlověka.“

Vrchní Ajznbón (růžová čepička): „Hlavní jsem ze sedmi skřítků, zasluhuji vaší výtku. Že je všechny neuhlídám, ale vězte, jsem na to sám. Cestující chci uchránit, skřítky se snažím umravnit. Je to ale velký pech, uhlídat ten pytel blech.“

Vypravěč: „Tak teď jste se právě seznámili se všemi sedmi železničními skřítky, kteří způsobují všemožné lotroviny cestujícím i návštěvníkům Zrušené zastávky a Kavárny Káva s párou.“

Artur: „Že se tady dějí věci, tušil jsem … no ale přeci? Že by za tím skřítci byli a takhle nám zatopili? Děti o nich řeči vedou, co ti skřítci všechno svedou. Já jsem je nikdy neviděl, abych se za to zastyděl.“ 

Anička: „Skřítky dospělí nevidí, straní se totiž od lidí. Skrývaj´ se před celým světem, ukazují se jen dětem. Jsou to naši kamarádi, skřítci mají děti rádi.“

Hubert: „To, že lidem dělaj´ věci? Ti si za to můžou přeci. Lidi pořád někam spěchaj´, děti na pospas tu nechaj´. Tak ať se tedy nediví, že je tu všechno bláznivý. Když jim skřítci ztropí škodu, svádějí to na náhodu.“

Nerudný cestující: „No to se mi jednou stalo, možná se mi to jen zdálo. Vjel jsem vlakem do tunelu, nepřejte si znát tu melu. Když uprostřed vlak zastavil, tak zažil jsem moc děsných chvil.  V kupéčku nás bylo málo, představte si, co se stalo. Uprostřed strašná tma byla, za oknem se v černo slila. Člověk se s tím těžko smíří, byli tam i netopýři. Tak mě strašně tloukli křídly, až mi z toho vlasy zřídly. (prohrábne si vlasy)

Nerudná cestující: „No to se mi snad jenom zdá, v tom kupéčku jsem byla já. To vy jste se ke mně nahnul a na prsa jste mi šáhnul. Deštník ještě, že jsem měla, otravu jsem odrážela. Jak selátko jste pištěl jen, z tunelu jste běžel ven.“

Tunýlek: „To si přesně pamatuji, v paměti si zalistuji. Z vlaku vyskočil jeden pán, snad ten, co je tu zmiňován. Podoben z pušky výstřelu, hledal světlo na konci tunelu. Málem mě ve tmě porazil, tak jsem mu nohy podrazil.“

Ze vrátek tunelu vychází důstojně Tma a staví se ke skřítkům

Tma: „Ve tmě ten pán špatně viděl, za ucho tak dostal příděl. O pražce by se přerazil, když ze tmy běžel ze všech sil. Tunýlek mu také škodil, na kolej ho sem tam shodil. Běžel bez nutných povelů, k světlu na konci tunelu. Ňáká paní měla metlu, tou ho hnala k tomu světlu.

Ze vrátek tunelu vychází Světlo na konci tunelu a staví se ke skřítkům

Světlo na konci tunelu: „Mám jméno trefné k účelu, Světlo na konci tunelu. Tomu, kdo mě uzří v dálce, k cestě ven mu držím palce. Zachránilo jsem i pána, stíhala ho jedna dáma. Když už se něco špatné zdá, tak světlo naději vám dá. Tak mějte ve mně důvěru, Světlo na konci tunelu.“ (Světlo se ukloní)

Vrchní Ajznbón: „To byl, prosím, další příběh, jak z tunelu ten pán vyběh´. Klička za to také mohl, když se k brzdě vlaku ohl. V tmě zabrzdil tehdy vláček, dostal pána do otáček. I Tunýlek na něj bafnul, cestující zuby zatnul. Fírek na něj houknul, pán si z toho hnedle pšouknul.“

Anička: „Vidíte, co skřítci tropí, to dospělí nepochopí. Když se něco nemá státi, stane se na této trati. Tahle sedmičlenná banda, baví se a je to sranda. Jsou jen samé cukrbliky, někdo z toho má i tiky.“ 

Artur: „I mě mrká pravé oko,z těch náhod jsem na divoko. Nevěřím na žádné skřítky, zmíníš-li je, mám hned mžitky. Na pořádek dbáti musím, Ibalgin si vzíti zkusím.“

 

Vypravěč: „Naši milí diváci, tak zde končí naše druhé dějství železničářské hry o sedmi skřítcích. Pokud budete chtít být účastni dějství třetího, poprosím vás o přemístění se po těchto schodech nad tunel a pak dále na parkány s výhledem na soudobou železnici, vedoucí po pravé straně Labe z druhé strany Zrušené zastávky.“

Na konci odehraje Libor znělku, která dějství uzavře a bude výzvou k pokračování k dalšímu dějství. Diváci spolu s herci vycházejí za zvuků znělky a bubnu po schodech nahoru na parkány nad tunel.

 

III. Dějství … na hradbách (parkány směrem ke schodům v Jezuitské ulici)

Režie: třikrát zapíská

Všichni herci se postaví vedle sebe blízko hradeb

Nerudná cestující, nerudný cestující jsou blízko ve svahu

Světlo, Tma, Álois, paní za Ztrát a nálezů stojí trochu stranou ale tak, aby se mohli přidat ke zpěvu.

 

Vypravěč:

„Tak teď jsme se ocitli na litoměřických hradbách, na tzv. parkánech, kde často posedávali naši skřítci a nadýchávali se čerstvého vzduchu po svém pobytu v tunelu. Kochali se výhledem na zastávku Litoměřice – město a na řeku Labe, do které se u mostu vlévá řeka Ohře.“

 

Hudba: Libor zahraje hudební vsuvku

 

Vypravěč: „Skrz tunel vést dvě koleje, to fakt asi, nemožné je. Tak před šedesáti lety, radní shrbili hřbety. Chopili se staré verze, podle Labe, trať, že vést lze. A tak padesátá léta, tunelu tak dala veta. Trať teď vede podle řeky, zdá se, že asi na věky. Skřítci žijí na Zastávce, kde pan Artur dělá správce.“

Artur: „Pod hradbami tunel vede, už z něj vláček nevyjede. Přes šedesát let, je to tak, kdy projel jím poslední vlak. Jedna kolej nestačila, trolej páru vytlačila. Dneska nová trať už stojí, Kolín – Děčín spolu pojí. Po řeky Labe pravé straně, vlaky jezdí spořádaně.“

Anička: „Trať teď vede po náplavce, vyhnula se i Zastávce. Tam, kde bydlíme s rodiči, tak teď už pára nesyčí. Káva s párou je tam sice, s výhledem na Lovosice.“

Alžběta: „Posunuli tu trať dále, pod okny jezdí vlak stále. Je to sice z druhé strany, stejně slyším pořád rány. Zpod kol vlaků šíny duní, od úplňku k novoluní. Hluk z kol se tolik násobí, na stole cinká nádobí.  Komín mi bouchne od sazí, ze stěn mi padaj´ obrazy. Nevím, jestli mám být ráda, jede vlak a troubí Tradá!“

Hubert: „Nestěžuj si pořád, mami, s Aničkou jsme stále s vámi. I mě z polic padaj´ hračky, když vlak sviští do zatáčky. Na ten hluk si ale zvykám, nestěhoval bych se nikam.“

Vrchní Ajznbón: „My odešli jsme z tunelu, našeho nóbl hotelu. Deset let jsme ve tmě žili, dodnes se nám krátí žíly. Z vlhka, tmy a mouru špíny, chytli bychom souchotiny. Když nádraží postavili, čekali jsme jenom chvíli. Skřítkům totiž vlhkost vadí, stěhovali jsme se rádi.“

Anička: „Od těch dob tu s námi žijí, všichni čerti s nimi šijí. Lidem tropí různé újmy, ti se děsí, mají průjmy. Myslí si, že tady straší, to je jenom skřítci plaší. Děti mají skřítky rády, našli si v nich kamarády.“ 

Alžběta: „Na náš dům je krásný výhled, (ukáže na budovu Káva s párou) radost je v něm roky bydlet. S rodinou jsme velmi šťastní, že bydlení máme vlastní. Občas něco nefunguje, nevím, odkud vítr duje. Zda manžel dělá naschvály, abychom se mu zasmáli. Nebo jsou to vnější vlivy, které nám tu dělaj´ divy.“

Vrchní Ajznbón: „Myslí tím ty naše triky, přivádí je do paniky. Každý z nás se tomu směje, co se vám všem tady děje.“

Perónek: „Pohlédněte na ten perón (ukáže na perón), co tam stojí jeden vagón. Lidé jsou tam bezstarostní, usmívaj´ se, nejsou zlostní. Nemůžu to přec tak nechat, ztropit povyk musím spěchat. Slečně vezmu peněženku, kde má prachy na jízdenku. Pánovi zas s lejstry tašku, může v ní mít taky flašku.“

Fírek: „Já ujedu jim s mašinkou, hned za chvilinku malinkou. Po peróně se budou hnát, jak tvrdé Y pak budou stát. Smutní, že jim ujel vlak, na koncovky ať valí zrak.“

Klička: „Já je v tom ale nenechám, na pomoc rychle přispěchám. Zabrzdím vlak před tunelem, jedou, myslím tímto směrem. Tak počkám, až vlak doženou a budou mít tvář blaženou. Šťastní, že tenhle vlak stihli, uřícení, trochu zplihlí.“

Tunýlek: „A pak začne moje práce, nejde se smát bez legrace. V tunelu si je vyděsím, propadnou zřejmě depresím. To mě vážně děsně těší, že strašidla lidé řeší. Bát se budou ve svém vzdoru, jako někde u hororu.“

Šraňka: „A až vyjedou z tunelu, tak už se těším na melu. Já všem pravidlům navzdory, budu otvírat závory.  Bude zácpa na přejezdu, když tam zruším zákaz vjezdu. Každý z vlaku pak to schytá, bude pěkná kalamita.“

Hradlík: „A to ještě není konec, v pohádkách vždy zvoní zvonec. Zde zvoní zvonec na poplach, vždyť cestující mají strach. Že neví fakt, kam dojedou, když mou výhybkou projedou.

Nastavím ji, ať se čílí, že po strastech nejsou v cíli. Pak odněkud vprostřed polí, míří domů, nohy bolí.“ 

Nerudná cestující: „Tohle všechno se mi stalo, nevím, zda se mi to zdálo. Ztratila jsem peněženku, neměla jsem na jízdenku. Když před nosem mi ujel vlak, mě z toho málem trefil šlak. Pak, když jsem ten vlak doběhla, to pěkně jsem si naběhla. V tunelu mě vystrašili, oklikou jsem jela k cíli. Už příště tudy nejedu, dám přednost radši mopedu.“

Nerudný cestující: „Já jsem z toho vedle taky, co se to tu děje s vlaky. V tašce jsem si nesl flašky, na bolehlav chci teď prášky. Sedím v kupé jako pěna, pak tam vstoupí tahle žena. Ještě dnes jsem z toho v křeči, když ji slyším, jak zas ječí. Proti všemu pořád brblá, nedivím se, že už zblbla. Dík ukradené aktovce, dám příště přednost škodovce.“

 

Vypravěč:

„Tak teď jsme se dozvěděli, co dospělí vůbec neví. Že dělají skřítci věci, co dospělým vadí, přeci. Když někomu se něco stalo, sedm skřítků se jen smálo. Vždy v tom totiž prsty měli, zmizli pak, jako když střelí.“

Skřítci za hudebního doprovodu začnou zpívat: Toto jsou skřítkové (nebo zkrácenou verzi)

 Vypravěč: „A jestli jste zvědaví, jaké bude mít naše železničářská hra rozuzlení a dejme tomu možná i poučení, můžete spolu s námi a potulnými ochotníky pokračovat dále po Jezuitských schodech směrem napravo ke Zrušené zastávce. Mezi náspem železniční trati a nádražní budovou projdete do amfiteátru, kde vás bude čekat čtvrté, konečné dějství divadelní hry.“

Diváci za hudební znělky spolu s herci scházejí po Jezuitských schodech dolů a po chodníku projdou otevřenými vrátky u Norské módy do amfiteátru, kde bude sehráno IV. dějství.

 

 

IV. Dějství … v amfiteátru u východu ze sklepa Zastávky

Bude potřeba mít otevřenou branku i k holubníku, aby se diváci rozestavili i na horní podestě. Někteří mohou zůstat na schodech, nebo i dole v amfiteátru, ale nesmějí překážet hercům, kteří budou vycházet ze dveří nádraží, případně z prostoru vedle dveří, kde bude schovaný dvoukolák s papírovou krabicí, jako vagón.

Ještě připraveno koště v chodbě pro Ajznbóna

Skřítkové, kromě Fírka, a rodina přednosty Artura jde napřed a schová se v chodbě za dveřmi

 

Režie: třikrát zapíská

Před dveřmi do budovy nádraží stojí vypravěč

Artur má v kapse připravené dvě jízdenky

Někde v blízkosti dvoukoláku nerudná cestující a nerudný cestující nedaleko v davu

U zdi pod kolejemi je paní ze Ztrát a nálezů (na krku má pověšenou cedulku s nápisem Ztráty a nálezy), Tma, Světlo

V davu je Álois (v ruce má jízdenku)

Za dveřmi jsou v budově schovaní skřítci kromě Fírka (ten je připravený u dvoukoláku), a strojvedoucí a servírka s dvěma kávami

Režie posílá herce z chodby

Vypravěč: „Vítáme vás na nádraží, kde jsou skřítci znova v ráži. Kdo ví, co se tady stane, odkud zas dnes vítr vane. Skřítkové, co tady bydlí, že by vám nic nenabídli?

To nemůže býti pravda, každý skřítek si rád zavdá. Jejich příběh tady sílí, možná proto, že jsme v cíli. Každý jejich čin se vstřebá, skřítci polepší se třeba.

Ale pozor, kdo tu bydlí, Artur zadkem hřeje židli. Vítáme ho mezi námi, vyšel z kanclu, ze lví jámy.“

Hudba: Libor zabrnká k příchodu pana přednosty Artura … nějaký pochod (třeba Radeckého marš)… ze dveří budovy vychází Artur, Alžběta, Anička a Hubert

 

Artur: „Tak jsme zpátky na Zastávce, kde už dělám roky správce. Jsme tu ve služebním bytě, tvářím se tu důležitě. Zde dole mám i kancelář, jako nějaký hodnostář. A když si vyjdu na dvorek, mám hlavu plnou historek. Co se tu všechno událo, a kolik strastí nastalo.“

Alžběta: „Tomu nikdo neuvěří, když si to tu neověří. Stát se mu tu něco může, vyletěl by každý z kůže. Posledně se třeba stalo, co každého by fakt vzalo. Byla tady jedna paní, dala si tu kávu ranní. A pak, že hrozně moc spěchá, skákala tu jako blecha.“

Nerudná paní: „Tahle blecha, já jsem byla, na mě káva se vylila. Skákala jsem opařená, doopravdy rozjitřená. Jeden pán jí na mě vylil, pak se kvůli tomu čílil. Že neví, kdo za to může, takovéhle máme muže.“ Nepozorovaně se přesune do dvoukoláku, Fírek jí pomůže

Anička: „Mohou za to skřítci, přeci, vše jiné jsou kecy v kleci. Vždyť Fírek náhle zatroubil a  tak pán paní  kafem zlil. Hrozně se zvuku polekal, od ramen k patám paní spral.“

Nerudný pán: „Následek byl celkem mírný, odved´ jsem jí do čistírny. Však šaty se jí srazily, tak pak jsme nové koupili. Fešná v nich pak byla zase, celkem šik, už žádné prase.“

Vrchní Ajznbón: „Tak vidíte, co se stalo, taky mě to celkem vzalo. Ti nerudní cestující, mají si asi co říci. Ať nezlobí se na skřítky, když maj´ společné zážitky. Po všem co jim skřítci ztropí,  zahlazuji jejich stopy.“ (začne koštětem zametat plácek)

Vypravěč: „Nakonec sami vidíte, se skřítky je to složité. Vždyť v rámci dnešního hraní, pozlobili pána s paní. Skřítkům mohli by být vděční, místo toho jenom řeční. Nakonec to možná vyjde, pán za paní s kytkou přijde. Skřítci daj´ je dohromady, divákům pak spadnou brady.“

(Na plac přijíždí dvoukolák tažený Fírkem s bednou od ledničky upravenou jako vagón s okýnky a dveřmi. Do bedýnky mezi tím tajně vleze nerudná cestující)

 Fírek: „Nikdo si vláček nehlídal, no tak jsem si ho prostě vzal. Stačilo vláček odbrzdit, otočit klíčkem, vyrazit. A tak po zkušebním kole, ocitl jsem se tu dole. Mašinka se krásně řídí, strojvůdce se po ní pídí. Až jí tady u nás najde, na kávu už stěží zajde“

Strojvedoucí: (rozráží dveře od budovy a přibíhá uřícený s hlavou v dlaních)„Ujela mi sem mašinka, ještě se kouří z komínka. Na peróně stála v klidu, čekala, až k ní zas přijdu. Než jsem kávu stačil dopít, někdo mi jí musel ztopit. Horko mě z toho poleje, vidím jen prázdné koleje. Jak se sem však mohla dostat, klíček mi v ní musel zvostat.“

Hubert: „To se tady občas stává, i mně to nebere hlava. Že z jednokolejné trati, mašinka se náhle ztratí. Za to vážně skřítci mohou, dospělí s tím nic nezmohou.“

Anička: „Ani mně se to nezdá už, když táta říká Ančo kuš! Že ať už o tom nemluvím, a neobtěžuju je s tím. To se jim to lehce řekne, ale lhát jim, není pěkné.“

Nerudná cestující: (otvírá dvířka od bedny od ledničky a vystupuje z dvoukoláku)

„No co se tu zase děje, nastoupím a zase zle je. (rozhlédne se kolem) Sem nechtěla jsem vlakem jet, strojvedoucí se asi splet. No to mě teda zaráží, že jsem na jiném nádraží.“

Perónek: „To je zase tahle paní, poznávám jí podle řvaní. Ztratila tu peněženku, ztropila tu menší scénku. Spolčila se s jedním chlapem, ztratil tašku, běžel kvapem.“

Paní ze Ztrát a nálezů: „Peněženku tady máte, tuhle tašku taky znáte? (Mává peněženkou a taškou s cinkajícími lahvemi) Je jisté, že tu na trati, se nikomu nic neztratí. Když tu někdo něco najde, k nám do kanclu pak s tím zajde. Krádežím  tu vždy zamezí, náš kancl Ztráty, nálezy.“

Nerudný pán: „Vidím tašku, ta je moje, mám tam flašku, lejstra dvoje. Hodní jste, že jste jí našli, málem jsem si hodil mašli. Asi znám i tuhle paní, známe se od šatů praní.“

Servírka: „V Kávě s párou nosím kávu, pro vás dva mám dobrou zprávu. Jak omluvu za polití, přináším vám zdarma pití. (vychází ze dveří a na tácku přináší a podává dvěma nerudným cestujícím dvě kávy) Aby nebylo to málo, tak se na vás štěstí smálo. Máme pro vás ještě něco, přednosta vám řekne, že co.“ 

Artur: „Doživotní lístek zdarma, našla si vás asi karma. (z kapsy vytahuje dvě jízdenky) A to ještě všechno není, zdarma také občerstvení. Vyslechněte dobrou zprávu, zdarma máte s kávou páru. Až si spolu vyjedete, tak si na nás vzpomenete.“

Nerudná cestující: „Mě z toho snad klepne zase, jezdit zdarma po té trase? Kde se strašné věci dějí, ještě dnes se z toho chvěji. Když jsem někam dojet chtěla, nikdy jsem tam nedojela. Budu radši, když to svedu, jezdit jenom na mopedu. V tunelu vám navíc straší, cestující se tam plaší.“

Nerudný cestující: „Už se neplaš, moje zlato, kafe zdarma stojí za to. (Obejme nerudnou cestující)  Vyjedem´ si aspoň z města, vždyť i cíl může být cesta. Vždyť všude je přeci krásně, tak ti budu skládat básně. Tak jak autor dnešních básní, píše, když se trochu zasní.“

Vypravěč: „Básně jsem psal trochu v kvapu, nejsem Kainar, to už chápu. Když se ale člověk zasní, lépe řekne vše spíš básní. V próze těžko hledám slova, nejsem Šejkspír, Casanova. Hlavně když se lidí baví, nermoutí je z telky zprávy.“

Přichází Světlo na konci tunelu

Tunýlek: „To jsou ale krásná slova, slyšet je chci dnes a znova. Lidi nebudu tak lekat, ať se nemaj´ pro co vztekat. Snad napíšu i novelu o Světle v konci tunelu. (ukáže na Světlo na konci tunelu) Ať se na co těšit mají a  jak děti, zas´ si hrají.“

Klička: Tak i já trošku přibrzdím, ať před vámi se nestydím. Nevšimnu si brzdy ruční, po které jsou lidé hluční. Když dřív jsem za ní zatáhnul, každý se na zem natáhnul. To pak lidé děsně řvali, než se z chumlu vyhrabali.“

Hradlík: „Já méně budu měnit směr, vlakům, co jedou na sever. Hned si řeknu, že už jih ne, ať ve vlaku každý jihne. Já už z toho taky jihnu, výhybkám se radši vyhnu. Vlak ať po své trase jede, tam, kam jeho kolej vede.“

Šraňka: „Já zapomenu na fóry, zvedat si jen tak závory. Ať u závor se nevzteká, kdo autem přijel zdaleka. Ze všech železničních tratí, ať se domů každý vrátí.“

Artur:  „Vždycky zpátky s nadějí, i holubi se vracejí. Znám to támhle z holubníku, (ukáže na holubník) vrátí se ti, co maj´ kliku. Že se ve světě neztratí a vždy domů se navrátí.“

Álois: (vychází z davu) „Tak jsem se k vám taky vrátil, za jízdenku jsem dost platil. (nad hlavou mává jízdenkou) Mlád jsem odešel do světa, kde trávil jsem čas po léta. Měl jsem zácpu, černý kašel, konečně jsem se zas našel. Chci být s vámi, moji milí, můj vlak, zdá se, je už v cíli.“

Artur: „Vida, to je Álois, bráška, co nám dělal v mládí šaška. Ač dospěl, hrál si jako dítě, dneska bydlí někde v Mýtě. S mašinkou si hraješ ještě? Na průvodčí, co má kleště? Nebo s dětmi do seknice, stavíte si kolejnice? Bráško, cos byl vždycky hravý, jaképak nám neseš zprávy?“

Álois: „Neuvěříš bratře milý, vídám skřítky, i bez brýlí. Potměšilé kousky tropí, dospělí to nepochopí. Jen, že já jsem trochu dítě, vídám je v tvé lokalitě. Máš jich tu sedm v revíru, mám z toho srandu nad míru.“

Artur: „No ještě ty s tím začínej, a mým strastem se ještě směj. To, že mi tu skřítci řádí, říkaj´ dětí kamarádi. Ty moje děti, jak by smet, není to s nimi žádný med.“

Álois: „Vše se kolem skřítků točí, otevřu vám vaše oči. Můžete se s nimi sžívat, stačí se jen dobře dívat. Kousky tropí s milou lící, chtějí nám tím něco říci. Že máme mít blíže k dětem, co tu ten svět stojí světem.“

 

Vypravěč: „A tímto podnětným prohlášením světoběžníka Áloise se blížíme k závěrečné tečce za naším divadelním představením. Čím více my dospěláci budeme vnímat třeba i jen domnělé představy dětí, tím více si budeme vzájemně rozumět a pak společně uvidíme věci dosud nevídané. A k tomu nám za všech, byť nepředvídaných okolností, dopomáhá našich sedm železničních skřítků.

Nastoupí všech sedm skřítků a za hudebního doprovodu začnou zpívat: Toto jsou skřítkové

 

Postupně k nim přijdou všichni herci (nerudná cestující, nerudný cestující, Tma, Světlo, režie, paní ze Ztrát a nálezů, Álois, strojvedoucí, servírka) a písničku dozpívají společně.

 

Po ukončení písně se všichni začnou uklánět … vypravěč ochotníky představí

 

Když budou diváci stále tleskat … zazpíváme přídavek:

 

1. A my vám přejeme,

vše dobré, veselé,

ve zdraví příští rok,

všichni projděme.

2. A také v radosti,

Celý sbor přejeme,

Ve štěstí, pohodě,

Za rok se sejděme.

3.  A my vám děkujem,

Než půjdem do háje,

Přispějte na víno,

ať můžeme do ráje.

Hoj. !!! 

Když pak už bude potřeba, divadelní hru s poděkováním hercům i divákům ukončí vypravěč.