Vážení a milí návštěvníci města Litoměřice

                                                                                                 

Vypravte se po stopách filipínského národního hrdiny José Rizala

v srdci města Litoměřice

 ke 130 výročí příjezdu José Rizala do Litoměřic byla v sobotu 13. 5. 2017

sehrána divadelní hra s putováním po místech spojených s J. Rizalem

 

Vydejte se po stopách, kudy při výročí procházelo potulné divadlo s následujícími scénkami

 

 

1. dějství – staré vlakové nádraží – dnes kavárna Káva s párou

Na tomto nádraží (budova bývalého nádraží, dnes stylová kavárna „Káva s párou“) přesně před 130 lety došlo k srdečnému přivítání Josého Rizala a jeho přítele Máxima Violy, kteří přijeli vlakem z Drážďan, rodinou Ferdinanda Blumentritta. Byli ubytování v hotelu Rak, v pokoji č. 12. V Dlouhé ulici navštívili byt Blumentrittů, který už nestojí, protože byl zničen bombardováním v roce 1945. Dovolíme si vám předvést scénku tohoto příjezdu. Některé důležité detaily ovšem nelze znázornit přesně. Třeba to, že naše lokomotiva je samotná a nemá žádné vagóny a navíc je obrácena opačným směrem, než v roce 1887 původně přijela.

Blumentritt:

Vlakem z Drážďan v třináct třicet, na nádraží bude vjíždět …

ten, koho jsem roky ctitel, z Filipín, můj velký přítel.

Pár let si píšeme spolu, sedenme k jednomu stolu.

Jede za mnou přes půl světa, Zahrada Čech

… pro něj vzkvétá.

Pozor dej, Rózo, na děti, na koleje ať nevletí.

Výpravčí už mocně píská, z mašiny už pára tryská.

Zastaví zde u kapličky, nasadím si své brejličky.

Ať přítele zdáli poznám, v Německu prý vydal román

Hleďte, ten co z vlaku slízá, je spisovatel José Rizal,

S panem Maxem Violou, co pomohl mu se školou.

Netlačte se tolik, děti, počkejte si na přijetí.

Milá Róso, to jsou oni, co si dlaní oči cloní.

Rizal:

Tak tohle to je Leitmeritz, zde končí stopa kolejnic.

Na soutoku Labe s Ohří, žijí samí lidé dobří.

Pozval nás pan Blumentritt, největší z místních celebrit.

Poznávám ho i z té dáli, přítele, co jsme si psali.

Srdečně zdravím příteli, vidíme samé kostely

Zdali je to vůbec možné, že je město tolik zbožné.

A že jsme jako křesťani u vás tolik vítáni.

Opravdu nás to moc blaží, přivítat se na nádraží.

Rósa:

Zde Fridrich, Konrád, Dolores, maj´ o setkání interes.

Už milý pane doktore, čtou vaší knihu „Tangere“.

Kde píšete o svobodě, o jednotě, o národě.

Že v pravdě, lásce měl by žít, váš celý filipínský lid.

Viola:

U nás hrozí revoluce, José Rizal by byl vůdce

Ved´ by národ ke svobodě, vše by bylo o dohodě.

Ale že je humanista, rád poznává nová místa.

Prý se skvěle žije tady, … pod Řípem, kde rostou sady.

Blumentritt :

Uvěříte těmhle zvěstem, provedu vás celým městem.

Od soutoku pod nádražím provést vás se vynasnažím.

Kol tunelu mám já plány, přivésti vás na parkány.

Připojte se, určím směr, jdem´ za pár minut na sever.

2. dějství – městské parkány

Tento jižní parkán byl pojmenován po Josém Rizalovi při příležitosti stého výročí Rizalovy  popravy dne 28. 12. 1896. Byla zde i odhalena busta, kterou věnovala městu filipínská vláda. Originál busty byl umístěn v pracovně starosty města a zde na parkáně je jeho kopie.

Blumentritt:

Tož pohlédněte z parkánů, na ostré vršky vulkánů.

Kde za kopce se slunce noří, tam je České středohoří.

Nejvyšší je Milešovka, metrů víc jak osmistovka.

Větry na ní nejvíc dují, na západ tam mraky plují.

Rizal:

Tady bych chtěl míti bystu, na počest všech humanistů,

co to vždycky myslí skvěle, nežli je uvězní v cele.

Revoluce v srdci hoří, jak západ slunce v Středohoří.

Zavřou mě a v tmavé kobce, vzpomenu si na ty kopce.

Až budu psáti svojí milé, že chtěl jsem míti vzletné cíle.

Vtěsnám do několika vět, že chtěl jsem spasit celý svět.

Zemřu asi velmi mladý, ránou z pušky, od armády.

A až padnu mezi mechy, vzpomenu si na vás, Čechy.

3. dějství – Bysta Josého Rizala u Salva Guarda

V tomto domě, U černého orla, bývalém obecním úřadě, byl José Rizal přijat litoměřickým starostou. V roce 1996 firma Geos zajistila realizaci busty Josého Rizala v podloubí tohoto hotelu při příležitosti 100. výročí jeho popravy.

 

Blumentritt:

Teď došli jsme na náměstí, kde je vlídno … toť je štěstí.

Pod podloubím bude bysta, Rizal jako humanista.

Sešli jsme se starostou, uvítal nás se vší poctou.

A i v knize hostů města, máme podpis, žádná gesta.

 

Rizal:

Přesto musím dáti gesto, máte tady krásné město.

Pod věží tvaru kalichu, mi bylo trochu do smíchu.

Ochutnal jsem vašich vín, mám po nich teď splín.

Ty Žernosecké vinice, však chutnaly mi nejvíce.

A toto krásné muzeum, tu viděti je lidský um.

Obdivuji tolik práce, co vytvořily generace.

Poučit se z historie, je lepší než číst beletrie.

A támhle býval hotel Rak, kde přespával jsem

… kdoví jak.

4. dějství – Busta Ferdinanda Blumentritta u školy na Valech

Blumentrittův park je pojmenován po profesoru, později řediteli na reálce, nyní školy Na Valech, která je naproti parčíku a na jeho počest tu byla také v roce 2001 umístěna jeho busta věnována městem Litoměřice.

Blumentritt:

Tu na reálném gymnáziu, pro své žáky hlavně žiju.

Vychovat je s láskou k vlasti, k rodině, jež je součástí

společného žití státu v pokroku a žádném zvratu.

Dávat dětem velkou šanci, prožít život v toleranci.

Rizal:

Profesore Blumentritte, to jste trefil, však to víte.

My Filipínci v útlaku, chceme uvěřit zázraku,

že Španělé se s námi sbratří, budeme žít, jak se patří

Na počest tomuto místu, měl byste tu míti bystu.

Po svém příjezdu do Manily, vybuduji, seč mám síly.

Školu podobnou té vaší, kde se všichni žáci snáší.

Kde se snoubí humanita, naděje a aktivita.

Už teď vezměte na zřetel, že tam budete ředitel.

5. dějství – Muzeum ve věži česko-filipínského přátelství

Blumentrittova a Rizalova bašta je součástí městského opevnění a k zásadní obnově došlo až v roce 1996 v rámci celkové rekonstrukce hradeb. Nachází se zde stálá expozice připomínající památku obou mužů, po kterých je i pojmenována. A dnes máme výjimečnou možnost si tuto expozici prohlédnout.

Blumentritt:

Filipínci Čechy znají, stejný klín i vlajky mají.

Červená i modrá, bílá vlajky naše obarvila.

Tak na památku přátelství, ať muzeum se u nás skví.

Pohleďte, zde v této věži, filipínské věci leží.

Rizal:

V tomto domě pod hradbami, vzpomínkami budu s vámi.

Chraňte si svou historii, před vetřelci, před Unií.

Buďte soudržným národem, mezi západem a východem.

U nás se mi o tom zdává, že můj lid má stejná práva.

6. dějství – Odjezd Josého Rizala do Prahy

Blumentritt:

Tak jsme zpátky na nádraží, jedeš domů, do plantáží

Kde Španělé tvůj drahý lid až do krve chtějí dřít

Jestli se národ podrobí, čeká vás těžké období

Snad tvé názory z Evropy, někdy někdo pochopí

Rizal:

Tak se loučím, milý brachu, v srdci mám však plno strachu.

Nechci být příčinou vzdoru, mám se před tím na pozoru.

Radši všechno řeknu básní, lepší časy, že se jasní

Děkuji, žes´ mě provázel, věřím v lásku k pravdě, odvaze

Řek´ Filipíncům, co si myslí, že můžou býti nezávislí.

Musejí jen tomu věřit, hrozně chtít a hrdost střežit.

Však semlela ho revoluce, jako svého lidu vůdce.

Jeho zbraní bylo slovo, vyjádření básníkovo.

I když nikdy neměl pušku, pro Španěly byl za rozbušku.

Co zažehla revoluci, ve svých básních, ve svém srdci.

Tak střelili ho do týla, snad vtělil se do motýla.

Se svojí duší nevinnou, je José Rizal hrdinou.

Děkujeme všem, kteří nám pomohli s organizací. Jmenovitě panu Karlu Macasovi za texty a ilustrace, zaměstnankyním infocentra Litoměřice za vstřícnou spolupráci, žákům ZUŠ Litoměřice za hrané provedení historií, paní Lence Pařízkové a paní Pavle Boučkové za výběr a vedení žáků, panu Miroslavu Plíhalovi mladšímu za zvukové efekty, paní Monice Trnkové za fotografickou dokumentaci. A slečně Petře Zajíčkové za moderování celé akce.

José Rizal (1861–1896) – národní hrdina Filipín, básník a prozaik, jeden z prvních očních chirurgů v celé jihovýchodní Asii je nejvýznamnější postava filipínského hnutí za nezávislost a osvobození od španělské koloniální nadvlády. Za své vlastenecké aktivity byl popraven. Výročí jeho smrti se stalo státním filipínským svátkem. V Manile studoval filozofii a medicínu. Pokračovat ve studiích se rozhodl v Evropě. Při studiích se vydal na cestu po Německu, kde se setkal s dalším Filipíncem, lékařem Máximem Violou. V té době si již dopisoval s profesorem Ferdinandem Blumentrittem, ředitelem litoměřické reálky, který se zalíbením studoval Filipíny. Od r. 1879 začaly vycházet jeho studie o Filipínách. Rizal velmi toužil s profesorem se sejít. Při cestě domů na Filipíny navštívil Litoměřice. – A to se stalo přesně před 130 lety, 13. května 1887. Přátelství, které bylo navázáno v oněch 4 dnech v Litoměřicích, vydrželo do konce života.

Ferdinand Blumentritt (ač Filipíny nikdy nenavštívil) je připomínán na Filipínách názvy četných veřejných míst. V Manile jsou to Blumentrittova třída, městská čtvrť, nádraží i ulice v dalších městech. Sílu přátelství Josého Rizala a litoměřického prof. Blumentritta dokládá i skutečnost, že v noci před popravou napsal Rizal, kromě své nejznámější básně „Poslední sbohem“, pouze dva dopisy svým nejbližším – první své matce a druhý směřoval prof. Blumentrittovi.