Drž se svého pádla chlapče, nepodléhej náladám.

                      Drž se svého pádla chlapče, které tě zve k vodním hrám

Když tě potká někdy smůla, když se štěstí zamotá

                       Není důvod skočit z mostu, do vody co klokotá

Lepší je hned po té vodě, pod mostem co burácí

                       S partou jako kdysi dávno, zažít zase legraci

Drž se svého pádla chlapče, života loď sám si řiď 

                      Drž se svého pádla chlapče, v řece štěstí svý si chyť

Copak v nás asi vyvolá přečtení takovéto básničky. V nás, kteří srdcem i duší patříme k tomu početnému vodáckému národu, kterému vody hučí po lučinách a teče voda, teče, po kamení skáče. K těm nadšencům, kteří pravidelně každé léto zaplňují kempy, hospody a břehy našich řek svými nekonečnými příběhy, zážitky a sny. Klidně se třeba jen tak v duchu pohodlně uvelebme u stolu v té naší vyhlášené vodácké hospůdce a oddejme se snění.

„Kurnik šopa, tak už konečně zaber! Proboha, co to děláš? Řekl jsem přece kontra! Co to mám sakra za háčka? S tebou už na vodu nejedu! Kdo to má furt vylejvat?“ Tolik známé hlasy vodáků k nám doléhají otevřeným oknem zespoda od splavu.

 „Jo, jo“, moudře pokýváme hlavou,“ je to pořád stejné“. Čas se dá zastavit. Máme s tím přece letité zkušenosti. Zamhouříme oči proti sluníčku a náhle jakoby z mlžného oparu se vynořuje naše stará vodácká parta, která začala kdysi tak odhodlaně objevovat krásy českých řek.

Jezdit na vodu s lodí nebylo dříve zdaleka tak jednoduché jako dnes. Kdo tehdy loď už vlastnil, nerad jí půjčoval a poslat loď po železnici byla sázka do loterie, zda vůbec někdy dorazí do místa vyplutí.

A tak se tedy v partě rozhodli nenechat nic náhodě a vypravili se na svojí první vodu po svém. Vybaveni sekyrkami, pilou, klubem motouzu, čtyřmi gumovými dušemi od automobilu a odhodláním splout svoji první řeku tradičním způsobem. Na vlastnoručně vyrobeném voru ! Najít vhodnou říčku v hloubi brdských lesů nebyl problém. Přitesali pár soušek a stáhli je  k vodě. Kulatinu svázali hezky do tvaru šipky a pod hranici ponoru připevnili čtyři duše. Vše bylo tak prosté.  „Nemáme pumpičku !“. Tušili, že tuto větu, k zakalení radosti z odvedeného díla, musí v podvečer někdo nechtěně pronést. Však náhodný noční motocyklista je zachránil za slib, že se může s nimi ráno svézt.

Následujícího jitra obřadně spustili dokončený vor na vodu. Ještě se jim jakž takž podařilo naskočit ale pak začal tanec. Říčka měla ten rok jaksi nadstav, voda tekla jak šílená, přitesaná bidla zůstala nedopatřením na břehu a po pár metrech se navenek stabilní vor začal razantně převracet. Natěšený motocyklista kvapně lapající po dechu, byl ihned bacen obracejícím se vorem do hlavy a dále již z posádkou nepokračoval. Ta se v podstatě dosti nedobrovolně a s velkým úsilím snažila vzpínající se vor zastavit. Akce téměř nemyslitelná. Skok po větvi nad vodou. „Drž ! Kam se suneš ?  Chytím tě za nohy. Jé, já taky ujíždím, drž mě …“ A celý řetěz vodáků zůstává viset na stromě, aby osvobozený vor dále nenuceně pokračoval v plavbě. Rozpačitá posádka dostihla vor až po dvou kilometrech, když náhodně uvízl v náplavě větví. „Nebojte, já ho přišlápnu a on vám skrz ty větve projede!“. Uklidňující oznámení jednoho z nich, který se ihned jal svými sto deseti kilogramy živé váhy drtit naplavenou bobří hráz, aby vor podplul. Však hnedle jak bobřík mlčení mizí pod náplavem a pouze k jeho postavě nepřiměřeně malý skautský klobouček pokračuje v plavbě a ukazuje vorařům možnou další cestu. „Dobrá tedy. Zkušební jízdu máme úspěšně za sebou a teď už tedy v klidu můžeme pokračovat dále.“ Tolik potřebná slova povzbuzení zapůsobila jak pohlazení a jejich význam nemohl pokazit ani strašidelně burácející říční proud záhadně mizící v tmavé pravotočivé zatáčce. Bagáž je uložena do velkého igelitového pytle, bidla jsou odhodlaně třímána v rukou, jde se na to.

Neřízený průjezd slalomovou tratí připomínal proběhnutí odvážlivce fackovací uličkou, nečekaně časté nárazy přídí na břeh rozběhli vždy celou posádku tak, že se všichni setrvačností objevili na souši. Na prvním jezu se jim z protrženého pytle se zásobou potravin na celý týden podaří zachránit jen tři balíky rozmočených ovesných vloček, na druhém jsou nuceni ostudně zlomit stěžeň, který jim prorazil jednu duši a připíchl je na přelivné hraně jak motýla do sbírky a bidla zlomená na třetím jezu již brali jako samozřejmou oběť bohu řeky. A pořád prší a hladina řeky stoupá, aniž by to pozorovali. Když po pár dnech rozvodněná řeka zaplaví celé údolí a při plavbě je míjejí kmeny padlých stromů, byť dobrodružnou plavbou zocelení, přeci jenom trochu znejistí. Čelo povodně je žene na naplavenou hráz spletenou z větví a vyvrácených kmenů. Neodvratitelný náraz a vor se vším, co jim zbylo, mizí pod touto spletí. Zachránil je dlouhý, nikým nestartovaný skok na nejbližší větev sklánějící se shovívavě nad rozbouřenou hladinou. Když první umdleně odpadl do proudu řeky, ještě za ním s důvěrou volali, ať se vrátí se sekerou či pilou. A jejich prosba byla vyslyšena. Po třech zvrhnutích na půjčené kanoi k nim přece jenom přepádloval a z bezpečné vzdálenosti jim hodil sekeru se slovy :“ Máte vše, co potřebujete. Teď už to zvládnete jedna báseň. Já se vracím, neb musím nutně vrátit loď.“ Na to se opět zvrhl. Shledali se až večer, kdy se jim po několika hodinách podařilo vysekat vor ze spleti větví a stromů. Bohužel bez bagáže, která jim nenávratně uplavala v dál, nicméně s odhodláním, že brzy ráno se vypraví po toku dále, aby ji našli. Přes noc se naštěstí vzdula rozvodněná řeka o další metr a našim odhodlaným odvážlivcům odnesla konečně i jejich vor, aby je zachránila pro jejich další dobrodružství na vodě. Poznali kouzlo nespoutané řeky a touha být její součástí je už nikdy neopustila. 

Proud vzpomínek však náhle přeruší hlučný příchod party mladých vodáků, kteří ještě před chvílí halasili dole u jezu.  Šátky na hlavách, vítězoslavný úsměv na líci a s typickou námořnickou chůzí přecházejí místností, aby nakonec obsadili stoly na druhém konci hospůdky. Hned je jich všude plno. Rozhazují bujaře rukama, plácají se po ramenou a dávají všem hned najevo, jaké že jsou jedničky, když  bravurně zvládli sjetí nelehké šlajsny. A hospůdku zaplní cinkot pivních půllitrů.

Cink, cink, cink … cinkot ještě doznívá jako tóny  lodního zvonu v mlze, ze které se nám opět vynořuje ta naše stará parta, která se právě odhodlává skočit svůj první velký jez tentokrát na starém gumáku.

Gumový člun získali za překvapivě nízkou cenu od starého veterána. Průstřely z války byly umně přelepeny nespočetným množstvím záplat, které na první pohled budili dojem neforemného balíku, který jenom odnést k vodě byla nelidská dřina. Nicméně za flašku rumu byl balík jejich a hřálo je vědomí, že po drobných úpravách by se dal i spustit na vodu. Po strhání několika kil záplat ale změnili názor. Jejich první generálka, tentokrát na zimní vodě se zdála být ohrožena. Ve člunu zelo několik nehezkých děr a lepidlo v zimě ne a ne držet. Bez viditelné známky rozpaků člun sbalili se slovy : “Ono se to lepidlo nějak chytí“. Jejich bezbřehý optimismus je však na koruně toho jejich prvního velkého jezu opustil. Místo pádel držely ruce odskakující záplaty na patřičných místech, přesto člun výstražně syčel. Po pádu z jezu byla pak rozumně pro další jízdu stanovena funkce kanárka. Byl to vždycky ten z nich, kterému jako prvnímu počala podtékat pod zadkem voda z řeky do ucházejícího člunu. A kanárek měl povinnost na tuto skutečnost bez zbytečného prodlení upozornit, aby posádka člunu stačila ještě bezpečně dopádlovat ke břehu, kde se poté člun dofoukl. Ovšem jakmile podmáčený kanárek povstal a změnil rovnováhu na člunu, zbytek posádky se bleskurychle rozestavil po bortu a pak už to byla jen hra okamžiku, kdy se prvnímu podařilo odskočit na břeh a ostatní odrazit napospas zpět do proudu. Proti dobrovolnému skoku z potápějícího se člunu doprostřed řeky jen při pouhém vyslovení slova kanárek by stěží mohl kdokoliv něco podotknout, nebýt toho, že mrzlo jen praštělo a po řece plavaly kusy ledu. Pivo v plechovkách zmrzlo a ani v promočených teplácích nebylo nejtepleji. A to ještě nevěděli, že před nimi je řeka zamrzlá  úplně a oni budou muset nedobrovolně vystoupit na led a člun táhnout až do prvního proboření. Konečně zcela promočení dosmýkali člun k jezu, kde udiveně zjistili, že se celá řeka ztrácí pod ledovou krustou, která při nedávné velké vodě zmrzla a teď tvoří přirozenou střechu nad vodou. „Co naplat. Pojedeme pod ledem.“ A skutečně na pár kilometrů zapluli pod led. Občas si pádly vykutali nad hlavou díru v ledu aby se náhodných kolemjdoucích zeptali, jak daleko je do hospody.  

V zajetí ledu ale nebyli věčně a tak po vyplutí na denní světlo se svět zdál být růžovější. „Momentík, uděláme si fotku“, překvapivě se rozhodl jeden z nich a už s fotoaparátem v ruce balancuje na stále měkčím boku člunu. „Natočte se mi . Pozor, ať se mi tam všichni vejdete… jé, ale zas tolik ne !“ Neuvěřitelné, jak dlouho dokáže člověk na jedné noze udržovat rovnováhu na krajíčku splasklé gumy. Minutu, dvě … záběr pádlem jen tak pro jistotu, a už je fotograf vlečen za člunem ke břehu. V mokrých věcech byl totiž příliš těžký a stejně potřebovali dofouknout člun. Celé jejich počínání nevěřícně sledovali místní lyžaři, kteří se chystali se zájezdovým autobusem vyrazit do hor. S pádly přes rameno následně vodáci zdůvodňovali vyjeveným lyžařům zjevnou samozřejmost jezdit v zimě na vodu. Ani si nepovšimli, že se jejich fotograf někam ztratil. Upozornil je na něj až řidič autobusu hlasitým troubením. Posunky ukazoval někam dolu pod autobus, kde si jejich parťák v leže uprostřed zasněžené silnice spokojeně hověl. Na pokyn, ať se zvedne, promluvily výmluvně jen jeho oči, které mu málem vystoupily z důlků, když se jeho cukající tělo nechtělo odlepit od země. „Aha, asi nám přimrzl.“ Na toto lakonické oznámení sňali pádla z ramen a milého vodáka seškrábli ze silnice jako když se hrabe sníh. Turisté s nalepenými nosy na orosených sklech autobusu poté jen nedůvěřivě sledovali, jak namrzlého ospalce naložili na člun, chvatně skočili blízký jez a v husté chumelenici zmizeli v prudké zatáčce. Ještě několik bezvýznamných pádů do vody sražením nízko se klonící větví, převržení člunu pod kmenem vyvráceného stromu, odšlápnutí si do třímetrové tůňky pro pet lahev s namíchaným pitím, atd., nicméně po probdělé noci v mokrých spacácích si všichni dokonale doléčili vleklou angínu. Před posledním jezem jejich zimní plavby je ze břehu vážně varovala jedna starší paní zběsilým máváním a nesrozumitelným křikem. Rádi by s ní zapředli diskusi, ale proud je nezadržitelně táhnul k jezu. Po jeho standardním zdolání bokem a přiražení ke břehu je překvapil nezvyklý ryk.

„Kdo je tu nejstarší?“, křičela zběsile paní, která razantně doběhla pod jez. Nesmělé pokynutí bradou vyburcovalo paní k netušenému výkonu. Milého, však rozhodně ne nejstaršího člena posádky chytila zuřivě pod krkem a počala s ním lomcovat. „Vy, vy, vy … nejstarší ! Nemáte ani za mák zodpovědnosti za tyto nevinné mladistvé dušičky. Ženete je do záhuby. Víte vy vůbec, co se jim mohlo na tomto nebezpečném jezu stát?“ Bohužel souhlasné posunky a moudré pokyvování hlavami zbytkem posádky, si mžourající viník patřičně neuvědomoval, neb na koruně jezu nerozumně prošlápnul dno člunu až na dno řeky a vzniklou dírou si nechal nezodpovědně uplavat své dioptrické brýle.

„Kdo je tu nejstarší, kdo je tu nejstarší ?“  Vyřknutá otázka se nám ještě chvíli točí v hlavě, ale jsme znovu zpátky v té naší hospůdce, kde partička mladých vodáků čím dál halasněji opěvuje svůj první zdolaný jez a chlubí se svými prvními vodáckými zkušenostmi. Chtělo by se nám je okřiknout za to, že nás vytrhnuli z našeho snění, když tu náš zrak spočine na jedné mladé vodačce, která sedí mezi nimi nenápadně v koutku a sem tam nesměle pohlédne k našemu stolu. „Bože můj, kde jsme tuhletu holku už viděli ?“ Zasněný, trochu naivní pohled s vše odzbrojujícím úsměvem, nám připomněl naše háčky.  Kdo vymyslel dvoumístnou kanoi, musel poťouchle tušit, že to bude prostředek komunikace zjevně drhnoucí.  Nicméně ideální průprava pro společný život ve dvou je vzít svou dívku na vodu. Ta, hovící si na přídi lodi, na tzv. háčku, zdánlivě netečně komentuje veškeré dění kolem. Pak ale v té jediné veledůležité chvilce, kupodivu vždy úspěšně, nepochopitelným mávnutím pádla hatí veškeré kormidelníkovy snahy o vyhnutí se již z dálky zřetelně viditelného balvanu. Za to si poté od ní  kormidelník vyslouží nebývalou kritiku.

Jejich první společná plavba na kanoích spolu s háčky byla zpestřena jednak tím, že jim lodě přišly českou dráhou s třídenním zpožděním a jednak tím, že během té doby přišla padesátiletá povodeň. Nicméně po třech dnech strávených k velké nelibosti háčků v hospodě nebyl až takový problém se přemluvit k plavbě na čele povodňové vlny. Bloudění zatopeným lesem mezi uplavanými karavany nebo jízda mělčinou po rozbahněné louce daleko od koryta původního toku měla k romantice hodně daleko, přesto předstírali nebývalou radost z jízdy.

 „Pojeďte, já vás pustím přes zahradu.“, kynula jim babička záhadně stojící v holínkách uprostřed řeky a už jim šlechetně otvírala vrátka u domečku v protrženém meandru. „Po řece nejezděte, jsou tam padlé stromy“. A všude plno vody, vracáky a zrádné proudy.  Pár zvrhnutí pod větvemi čnícími nízko nad vodou, občasné omotání kánoe kolem bludného stromu, uplavání většiny věcí z lodí, chladno a déšť. To bylo to podstatné, co jim mohli na jejich první vodě nabídnout. Háčci totálně promočení nicméně testovacími manévry nezlomení. Naopak to kormidelníkům vrátily i s úroky. A to tehdy, když jim na přehradě byla ukradena polovina pádel a bylo nutno přepádlovat nějakých třicet kilometrů klidné vody. Háčci pohodlně uvelebení na špici pak poťouchle bez náznaku sebemenší lítosti pobízely znavené kormidelníky k ostřejší jízdě. A pak další a další řeky, bravurně sjeté šlajsny ale i ty jezy spadlé nechtěně bokem, ukázková slalomová jízda mezi čnícími balvany ale i samozřejmý náraz do jediného padlého stromu široko daleko kolem, vzorové vyvažování lodi v peřejích ale i nepochopitelný manévr s přehazováním pádel na klidné vodě s jasným zvrhnutím. Tak takhle nějak se dá charakterizovat ideální souhra dvou lidí na lodi. A pak večerní táboření, kdy oheň laskavě olizuje sušící se věci z vody a na pádle se krájí špek a cibule do společného kotlíku s fazolemi. Dopitá láhev od rumu ještě stále koluje a každý v kruhu má vždy ještě k dobru skrytý nějaký ten příběh z vody, který rozhodně vždycky někdo načne.

Veselý  smích od ohně se prolíná se zvuky teď už patřičně rozparáděné hospůdky na břehu řeky, kde se dostává do varu parta mladých vodáků. Jen ta drobná hezká  vodačka, jejíž rozpačitý pohled stále častěji dolétne až k nám, jakoby do tohoto reálného světa ani nepatřila. Nemohla sem náhodou spadnout z toho našeho snu ? Až nápadně se totiž podobá jedné z našich nejmilejších háčků. Kolik je to vlastně let ? A jak dlouho jsme se spolu neviděli ? Ve snech jsme ale pořád všichni stejní. Sedíme v té naší hospůdce a myšlenky se nám rozbíhají do těch nejneuvěřitelnějších kombinací.

 „Je čas jít na vodu !“ Vytržení ze světa představ je přímo vysvobozující.  Co je nám po dešti, který se zrovna venku spustil. Ani nevadí, že bude brzy tma. Bereme pádla schovaná pod věšákem a za doprovodu nevěřícných pohledů mladých vodáků vychází naše stará garda ven do sychravého večera. Rozjaření vodáci se všichni vyhrnuli před hospodu v očekávání srandy, až se ti páprdové vyklopí. Jejich provokativní poznámky ale necháváme spolu s nimi pod přístřeškem, kam neprší. Své lodě nacházíme ukryté v křoví jako vždycky a jejich posvátné spuštění na vodu je nám zase tak blízké. 

Tři staré kanoe odrazí od břehu jak vystřelené šípy, nad jezem se stočí po proudu a jedna za druhou ladně proskočí šlajsnou. „Tak jako za mlada“ , zavýsknou si a po pár záběrech pádlem se jejich lodě pomalu noří do večerního oparu nad vodou. Na hladině řeky po nich zůstávají  jen stopy vlnek postříbřené svitem vycházejícího měsíce. 

Přístřešek před hospůdkou je už dávno prázdný, hlahol veselí už také pomalu utichá, jen v mokré trávě dole u vody se choulí v dešti drobná postava.  Potůčky deště stékají po dlouhých blonďatých vlasech, zmáčené triko nezatají křivky mladého dívčího těla, sepjaté ruce objímají kolena a zadumaný pohled  putuje za vodáky do mlhavého oparu nad řekou. V uších doznívá dávno zapomenutá melodie, kterou jí, když byla malá, broukala před spaním její máma. Melodie, která se jí kdoví proč připomněla zase po letech v přítomnosti těch starších vodáků, co seděli v koutě naproti a kteří její pohled něčím nevysvětlitelným tolik přitahovali.

I když každý z nich cítí v zádech její pohled, nikdo se neotočí. Záběr pádlem a na krajinu nad řekou se pomalu snáší všeobjímající soumrak

Drž se svého pádla chlapče, života loď sám si řiď               

                                             Drž se svého pádla chlapče, v řece štěstí svý si chyť …