800 let od založení města Litoměřice

Divadelní hra o osmi dějstvích (vlastně o osmi historických stoletích)

a jednoho prologu (předehře) a jednoho epilogu (doslovu s vysvětlením)

představená dne 27.9. 2019 v kavárně Káva s párou

   

Vypravěč : „Vážení a milí příchozí diváci. Vítáme vás zde na nástupišti tohoto kouzelného bývalého nádraží, odkud vás náš právě přichystaný „parní stroj času“ spolu s našimi náhodně vybranými amatérskými herci, provede osmisetletou historií našeho překrásného města Litoměřice.  Pojďme dnes, v předvečer svátku patrona české země, svatého Václava, nasednout do pomyslného snového vagónku a společně se tak projet slavnými dějinami města.  Připravili jsme pro vás čtenou divadelní hru o jedné předehře a osmi dějstvích připomínajících jednotlivá staletí. Celým příběhem vás kromě mě, vypravěče, který následně představené dějinné události uvede na historicky přijatelnou míru, bude provázet Drdol … druid Dubinský od Litoměřic. Ten se se svým rodem usídlil na Dómském pahorku již čtyři sta let před narozením Krista, když naší zemi osidlovali Keltové ustupující před rozmachem říše římské.“

Drdol : „Jméno Drdol, je jméno mé. Jsem starý Kelt … mám renomé! Druid Dubinský od Liťáku, list dubu mám ve svém znaku. Už čtyři sta let před Kristem … jsem okouzlený tím místem. Tož, před pradávnými věky, na soutoku dvojí řeky, řeky Ohře s řekou Labem, která teče širším žlabem, už v mladší době kamenné, zde žily kmeny zkušené. Věděly, že energie …, řek a kopců pro ně žije. Pohleďte na Dómský vrchol, z nějž je vidět všechno vůkol.  Mnozí zde skončili cestu, však položili základ městu. Městu, které hvězd se dotkne a s dějinami se potkne. Osm set let letos slaví, slyšte příběh jeho slávy.“

 

 

Předehra … do roku 1219

Obsazení : Vypravěč, Drdol, praotec Čech, praotec Lech, kněžna Libuše, Přemysl Oráč, kníže Spytihněv II., náhodný divák, pocestný

Vypravěč : „Čtyři sta let před naším letopočtem se na soutoku dvou řek, Labe a Ohře, na Dómském pahorku tyčícím se nad dnešními Litoměřicemi usadili Keltové. Na základech starobylých osídlení, snad ještě z doby kamenné, tu Keltové vybudovali významné hradiště. V šestém století našeho letopočtu sem přišli první Slované. Z dějepisu nám známý Praotec Čech se svým bratrem Lechem a jejich družinou. Došli až k soutoku řek Labe s Ohří do míst, dnes zvaných jako Mlékojedy (známá poznámka z praotcovi památné řeči „Země mlékem a strdím oplývající“). Za řekou uviděli Dómský pahorek, vybízející ke skvělému osídlení. No, ale nikde v blízkosti nenašli brod a ani ještě žádný most. Vydali se tedy hledat proti proudu Ohře příhodnější místo k překonání toku. A tak se, bohužel nakonec, po třicetikilometrovém pochodu lužními lesy, ocitli až pod Řípem. Pak, při památném pohledu z vrcholu Řípu k budoucímu městu Litoměřice, se tu rozhodli zůstat. Jak to onehdá vážně bylo, vám přiblíží náš „parní stroj času“. Stačí jen malinko přimhouřit oči a pak společně vsedněme do vagónku, který nás spolu se strojem času, po jednotlivých stoletích proveze dějinami našeho města.“

Praotec Čech : „Po té naší dlouhé pouti, únavou se nohy kroutí. Zvostaňme tu na soutoku, vážně nedám ani kroku. Za vodou zřím pěkný kopec, zde můžem´ mít cesty konec.“

Praotec Lech : „Však nevidím tu žádný brod … ani most, co by nám byl vhod. Zkusme vyjít proti proudu, kde přebrodíme na tu hroudu.“

Praotec Čech : „V dáli vidím jiný vršek, stmívá se a bude pršet. Vážně … je Líto mně říci, se kopce na soutoku zříci. Však ráno moudré večera, říká stará pověra.“

Praotec Lech : „Dobře díš praotče rodu, ráno budem´ kázat vodu. Však teď se vínka napijem´ a slehnem´ na tu českou zem. Kopec čouhá jako řípa, strom Slovanů budiž lípa.“

Drdol : „Stačilo tak strašně málo, na Dómském vršku by se stálo. Proč Praotec Čech s družinou, dál pokračoval nížinou? Mohl před dávnými věky, zůstat na soutoku řeky. Založit tady pro příště, třeba slovanské hradiště.“

Vypravěč : „Bohužel se tak nestalo a Češi si za svůj památný vrchol místo Dómského pahorku zvolili horu Říp. O tom, že to později bylo Čechům líto, svědčí i Kosmova pověst o kněžně Libuši. Libuše totiž při svém památném proslovu stojíc na vyšehradském skalisku tvrdila : „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká.“ … a přitom se dívala dolů … po proudu Vltavy a následně po proudu Labe až k Litoměřicím. Jak to však tehdy bylo, o tom svědčí následující pohovor.“

Kněžna Libuše : „Stojím tu na prahu dějin, do budoucna země hledím. Vidím město hezké, slavné, stát na základech říše dávné. Podprahově, věřte uším … že pod Prahou město tuším.“

Přemysl Oráč : „Pod Prahou leží Stadice, tam jsem to zvoral velice. Oral jsem podle měřice, když z hradu přišla zdravice. Ať prý nechám svoje voly a vládnu i když nemám školy. Líto mě je měřice, tam leží Litoměřice.“

Vypravěčova vsuvka : „Vy, pozorní diváci a posluchači jste si jistě všimli přesmyčky, možná představující název města Litoměřice. První u proslovu praotce Čecha : “Líto mě říci, se kopce na soutoku zříci.“ A druhé u Přemysla Oráče : „Líto mě je měřice, tam leží Litoměřice.“

Takovýchto přesmyček bude v našem příběhu ještě sedm. Na závěr našeho představení bychom pak s vámi společně rozhodli, která přesmyčka byla ta pravá, která dala našemu městu jméno Litoměřice“.

Náhodný divák (ozve se z publika … ukáže cedulku náhodný divák) : „S tou přesmyčkou bych se rád chyt´, však nesmíte tak drmolit. Vždyť blábolíte rozumy, že člověk sotva rozumí. Nerušte tu, prosím v sále (podívá se na diváky) … a vy už radši hrajte dále (mrkne na herce).“

Vypravěč : „Dobrá, … díky! Pokročíme. Stáhněte si, prosím, okénka v pomyslném vagónku projíždějícím dějinami města a mrkněte směr jihozápad. Na sklonku prvního tisíciletí našeho letopočtu se odehrála na dohled od Litoměřic rozhodující bitva o vládu nad Čechy, tzv. Lucká válka. Lučané, sídlící na blízké Vlastislavi, shromáždili velké vojsko, aby táhlo proti Čechům, podporovaných kmenem Litoměřičanů, Lemuzů a Děčanů. Čechům vládnul bojácný Neklan, který za sebe v převlečení vyslal do bitvy neohroženého Čestmíra. Lučané byli poraženi ale padl i statečný Čestmír. Více jak na 400 let pak vládli Čechám Přemyslovci.“ 

Drdol : „Přemyslovcům v Lucké válce, urputně jsem držel palce. Na jih odsud, blízko Turska, srazila se česká vojska. Litoměřičtí s Děčany, tam porazili Lučany. Neklan, ten se někam schoval, po bitvě se pansky choval. Na našich svazích plných ovcí, začali vládnout Přemyslovci.“

Vypravěč : „Přemyslovců se pak, až do roku 1306, vystřídalo na trůně 30.  Pro nás je právě dnes, důležitý z Přemyslovců ten čtvrtý, svatý Václav, který má v Litoměřicích kostelík na Svatováclavském náměstí. Světec, za jehož vlády Čechy nebývale vzkvétaly, byl před Boleslavským kostelem 28. září r. 935 zavražděn vlastním bratrem Boleslavem.“

Drdol : „Proč jeho bratr Boleslav, na jeho život dýkou šáh´? Vždyť Václav byl tak tuze zbožný, že to ani není možný. Vždy v dobách zlých maj´ Češi sněm, na Václaváku pod koněm. Se svým vojskem zpod Blaníku, ochrání nám republiku.“

Vypravěč : „Pro nás Litoměřičany je pak velice významný 13. Přemyslovec, Spytihněv II., syn Břetislava a Jitky, který na základech přemyslovského hradu z desátého století na Dómském pahorku, založil v r. 1.057 Litoměřickou kapitulu s kostelem svatého Štěpána.“ 

Spytihněv II. : „V Praze přestavěl jsem Víta, baziliku, jež Čechy vítá. Že na Němce mám děsný pech, vyženu je všechny z Čech. Tady na Dómském návrší, se vláda moje završí.  Ať má katedrála nóbl vzhled, po dalších nejmíň tisíc let.“

Vypravěč : „No teda !!! Tak si v našem vagónku představte, že Spytihněv opravdu vyhnal z české země všechny Němce. Deutschland, Deutschland über alles, přeložil si: Němče zalez“ Hlavní patronkou diecéze je dnes sv. Zdislava z nedalekého Lemberka. S 12 % věřícími je tato diecéze nejméně katolickou diecézí v Čechách. Je to snad tím, že tady na severu důvěřujeme spíš sami sobě ? Litoměřici, snad nejsou lidé věřící ???! Pro náhodného diváka - toto není přesmyčka, to je realita !“

Drdol : „Tak už pojďme o kus dále, k volbě dědičného krále. Mezi všemi byl ten první …  Přemysl Otakar I. Dle Zlaté buly sicilské, to bylo vážně hektické. Koho zvolí v Čechách králem, vládne všem už jedním valem.“

Vypravěč : „Za vlády Přemysla Otakara I. na přelomu 13. století vznikaly kolem hradiště s kapitulou a kostelem sv. Štěpána osady Dubina, Rybáře a na konci Dlouhé ulice Újezd, s více než tisícem obyvatel. Vznik města Litoměřice se datuje k roku 1219. Letos tak slavíme osm set let od jeho založení. Poté byly Litoměřice povýšeny na královské město.“

 

Závěrečná rozprava :

Praotec Čech : „Kdyby jsem to býval věděl, na zadku jsem radši seděl. U soutoku Ohře s Labem,  na horu Říp příště dlabem. Bohatá zem, jak já tvrdím, hlavně mlékem, také strdím. Nebýval bych takhle bledý, kdybych našel Mlékojedy.“

Praotec Lech : „Těch patnáct set let v podhradí, nám sotva někdo nahradí. Tam, kde má dnes biskup privát, mohli jsme všem z hradu kývat. Je to vážně neštěstí, žít podle starých pověstí.“

Libuše : „I mně by tu bylo blaze, než se tísnit někde v Praze. Říkaly to Teta s Kazi, že život tu by neměl kazy. Tak společně si popláčem´, i spolu s Přemkem Oráčem.“

Přemysl Oráč : „Kdepak jsou ti moji voli, snad je někam někdo zvolí. Ať už se jim dobře daří, než to tady někdo zmaří.“

Spytihněv II. : “Bylo to zas jenom na mně, stavět hrad pro nové plémě. Útrapy však za to stály, měli jsme zde české krály. Kdo minul Litoměřice, ten nedokázal nic více.“

Drdol : „Tak tedy na prahu věků, uctili jsme velkou řeku. Kde se do ní Ohře vlívá, tajemství svá město skrývá. Ve vrcholném středověku, našli tady mnozí Mekku.“

Pocestný : „Tak si tu jdu jen tak kolem, vidím vás tu všechny spolem. Do té hry se asi vložím, někde tady hlavu složím.“

Náhodný divák : „Snad byly dvě přesmyčky, vždyť je to hra se slovíčky. Líto mě říct´, co je správně, tak jen pokračujte hlavně …“

I. Dějství  … 1219 – 1319

Obsazení : Vypravěč, Drdol, Václav I., Přemysl Otakar II, Václav II., III., Habsburk, asi vrah, Jan Lucemburský, divák

Vypravěč : „Dobře tedy, přesuňme se do roku 1219, kdy se začala psát historie města Litoměřice. Na plochém pahorku za Pokratickým potokem, dnešním náměstí, vytyčil  Přemysl Otakar I., se vznikem právního města nové jádro osídlení. Během třiceti let tu pak bylo opevněním ohrazeno více jak sto domů a založeno tržiště. Po Přemyslovi I. usedl v roce 1230 na královský trůn jeho syn Václav I., který měl za syna ctižádostivého Přemysla Otakara II. Ten proti svému otci v roce 1248 zosnoval povstání. Ovládl Pražský hrad a většinu českých měst. Jeho otci, Václavovi I., zbyly pouze severní Čechy s královským městem Litoměřice, ve kterých shromáždil velké vojsko. Svého syna Přemysla pak porazil a krátce zajal. No a potom se s ním smířil.“

Václav I. : „Věrné mé, Litoměřice, jen vám já věřím nejvíce. To, když mi bylo nejhůře, tak přítel v nouzi pomůže. Na rod náš padl temný stín, za všechno může zpupný syn. Městu dal jsem pevné hradby, svého syna dám do klatby. Až se pak trošku uklidní, bude panovník solidní.“

Drdol : „Přemyslovci se mydlí zas, však jednou jim to zlomí vaz. Úklady a bratrovraždy, v kronikách maj´ psané navždy.  O naše město mají spor, je z toho trochu cítit vzdor. Přemek chce město na hradišti, Václav dole, na tržišti.“

Vypravěč : „Za vlády krále Přemysla Otakara II. dosáhlo české království největšího rozmachu až do doby Karla IV. Dosahovalo za Alpy až k Jaderskému moři. A jelikož Přemyslovci měli město Litoměřice ve značné oblibě, tak ve své poslední bitvě na Moravském poli se Přemysl Otakar II.  o této náklonnosti zmínil v jisté přesmyčce.“

Přemysl Otakar II. : „Jsem král železný a zlatý, nechci mezi státy dráty. Táta mě hnal od Liťáku, však za pár let se dotknu mraků. Nejúspěšnější budu král, co kdy na české zemi stál.  Nedal jsem to, dost to bolí, zemřu na Moravském poli.

Tam utrpěl jsem velký šrám, fakt bo … Líto mě, říci mám.“  

Vypravěč : „Jeho nástupcem se stal tehdy sedmiletý syn Václav II., za jehož vlády nastalo období míru a obnovení hospodářské prosperity. Zavedl pražský groš a české stříbro sehrálo důležitou úlohu v zahraniční politice. Jeho syn Václav III. nastoupil na trůn v roce 1305, ale o rok později byl ve svých šestnácti letech zavražděn v Olomouci.“

Drdol : „Václav třetí, poslední král, v Olomouci dokraloval. Někdo, možná z Habsburků, chtěl odklidit tu figurku. Tak Přemyslovci zabrečí a skončí vládu po meči.“

Vypravěč : „Tady linie Přemyslovského rodu končí po meči. Však po přeslici ještě ne. Přemyslovna Eliška, sestra Václava III. se provdala za krále Jana Lucemburského. Královská linie se tak přenesla na Lucemburskou dynastii. Nový litoměřický hrad, který by nahradil hrad starý na Dómském pahorku, jehož strategický význam zanikl rozšiřováním litoměřické kapituly, začal být budován za doby vlády Václava II. Ten hrad však nikdy nedostavěl. Hrad byl součástí severozápadního opevnění a dodnes se z něj zachoval kamenný palác se stanovou střechou a gotickou kaplí uvnitř.“

Václav II. : „Sice je hrad ještě v plenkách, rád rozhoduji po dvou sklenkách. Nalévají Žernoseky, z vinic dole, vedle řeky. Dobře se mi tady bydlí, místo trůnu mám jen židli. Z děr ve zdech to profukuje, snad syn se mi sem nastěhuje. Se „stavebkem“ je dost práce, kéž dožiji se kolaudace. Když tak koukám na ten plánek, ať tu zřídí svatostánek. Svatostánek bezva vína, radnice ať je zde činná.“

Vypravěč : „Václav II. na hradě pobýval a vyřizoval obchodní záležitosti. Stavba byla však dokončena až za vlády Jana Lucemburského.“

Drdol : „Bylo to dřív jako dneska, to je ta povaha česká. Jedno kolik zvládneš vzlyků, moc je v rukou úředníků. Vůbec se s tím netají, že si tě vždy podají.“

Václav III. : „Rodově jsem Vašek třetí, v šestnácti čelím prokletí. Poslední jsem Přemek z rodu, zemřel jsem na sedmém schodu. Před kostelem v Olomouci, když mě začli vrazi tlouci. Tolik jsem toho chtěl provést, zbyla po mně jenom pověst.“

Drdol : „Jsme ve vrcholném středověku, kdy vraždili se lidé z fleku. Kdyby jsi byl třeba králem,  přežil bys to … ale málem. Vždyť nikdo se s tím netají, že hroznou vraždu chystají“

Někdo z Habsburků, asi vrah : „Radši jsem Václava zabil, než by kralování nabyl. Lepší, když je někde v hrobě, nežli králem v téhle době. A navíc ať se Přemysli, nad svojí vládou zamyslí.“

Závěrečná rozprava :

Václav I. : „Jednou, při královském gestu, hradby dal jsem svému městu. Do města jsou čtyři brány, dá se vyjít na parkány. Hradby dva metry široké jsou deset metrů vysoké. Před synem mě ochránily, když proti mně sbíral síly.“

Přemysl Otakar II. : „To město se nedá dobít, táta tu má stálý pobyt. Chtěl jsem ho odsud vypudit a město sobě podvolit. Porazil mě na Kotlině, cítím se teď trochu vinně. Snad to čas pak nějak utne, že chovám se jak děcko zpupné.“

Václav II. : „Já založím tu v hradbách hrad, co tisíc let tu bude stát. Jak maj´ v každém městě všude, kulturák tam možná bude. Třeba i muzeum vína, což bude i moje vina.“

Václav III. : „Abych se vyhnul bolehlavu, jel jsem píti na Moravu. Mají tam prý lepší vína, přepadla mě děsná slina. Chtěl jsem, aby víno teklo, však na schodech to se mnou seklo.“

Jan Lucemburský : „Když Přemyslům dali reset, to mi zrovna bylo deset. Však mají ještě Elišku, tu jsem rád hladil na bříšku. Až byl z toho pěkný malér, narodil se synek Karel.“

Drdol: „Nepředbíhejme dějiny, předci neznali latríny. Kde za sebou by vše spláchli, a z dějepisu by nám pláchli.“

Náhodný divák : „Tak jestli to fakt schválně dám. Moravské pole vážně znám. Přemysla tam hrubě ťali, a život mu navždy vzali. Než Přemysl v poli skonal, před smrtí tam ještě dodal : Tam utrpěl jsem velký šrám, fakt bo … Líto mě, říci mám.  Je to ta vaše přesmyčka, nebo pro osla mrkvička ?“

Vypravěč : „A tak vstupujeme do dalšího dějství, kdy se vlády na dalších 130 let nad českým územím ujali po Přemyslovcích Lucemburkové.“

II. Dějství  … 1319 – 1419

Obsazení : Vypravěč, Drdol, Jan Lucemburský, Karel IV., Bušek z Velhartic, Václav IV., mistr Jan Hus, náhodný divák, vinařka

Vypravěč : „Naším pomyslným časovým vláčkem jsme právě vjeli do dalšího dějství , počínajícího rokem 1319. Na trůně máme Lucemburky, z jejichž rodu vzešel ten nejvýznamnější panovník … Karel IV., který třikrát navštívil naše město.“

Jan Lucemburský : „Přemka sestru jsem si vybral, nevím, jestli jsem to vyhrál. Eliška o pár let starší, na lůžko mě žene marší. A je z toho synek Karel, sklízím jen to, co jsem zasel. Karel ten je velmi schopný, bral Elišce vdolky z plotny. Starý jsem, už špatně vidím, za svůj věk se právem stydím. Padnu v bitvě u Kresčaku, českého lva ve svém znaku.“

Vypravěč : „V květnu 1359 vydal jeho syn císař Karel IV. v Praze Litoměřickou listinu. Ta povoluje konšelům města zakládat vinohrady. Kdo založil vinohrad, měl být osvobozen od daně a po deseti letech měl odvádět desátek v podobě každého desátého sudu.“

Karel IV. : „Zde na dohled od Žernosek, kde jde Labe do soutěsek. Velmi plná vína zrají, nejskvostnější v tomto kraji. Když jde slunce do západu, zahřeje ve vinném sadu … bobulky té skvělé révy, která nám všem čistí cévy:“

Bušek z Velhartic : “ Burgundské je ale lepší, náladu ti jistě zlepší. Ať veselý je ten náš král, to český lid by si moc přál. Zdejší vína nejsou sladká, však jejich pití duši laská. Tak asi zdejší vinice, snad mohou mít své tradice.“

Karel IV. : „I když je víno kyselejší, vyrůstá ze země zdejší. Vy … Lít to … mě říct´ nebaví, i kyselé mě nažhaví. A tak Bušku, ty rádče můj, si pro věk další pamatuj. Vinice pod Radobýlem, dám lidem zdejším, s jedním cílem. Ať na nich makaj´, co to dá, a od daní je svoboda. A pak každý desátý sud, jak desátek vinný … je jmut.“ 

Bušek z Velhartic : „Rozhodls dobře, můj králi, však dějiny tě pochválí. Všechna tvoje rozhodnutí, byla jistě mysli hnutí. Po tém vínu Žernoseckém, zalíbíš se lidem všeckem.“

Vinařka : „Můj muž někde válí sudy, tvrdí mi, že jen tak z nudy. Jak desátý sud může dát, nezná do pěti počítat. Pomůžu mu sudy valit, ať na hradě král může kalit.“

Vypravěč : „V září 1369 zavítal na hrad  i Karel IV. Bylo to přesně po deseti letech, kdy v Praze vydal pro Litoměřické vinaře tzv. „Vinný desátek.“ Kronikáři zmapovali jeho přítomnost na hradě zhruba do desáté hodiny večerní, pak přišly vinné desátky a do desáté hodiny ranní nevíme o Karlovi IV. zhola nic. Snad jen to, že v gotické kapli, kde je dnes salonek pro svatby, se asi modlil.“

Drdol : „Modlil se anebo blinkal, podle toho, jak moc spinkal. Město už mělo konšele, co krále stáhli z postele. Purkmistr byl trochu stranou, vždyť ráno sotva prošel branou.“

Náhodný divák : „Já do děje zase vstoupím, ať nemyslíte, že jsem hloupým. Vždyť v anketě největší Čech, vyhrál Karel … byl první z všech. Třebas´ soutěž byla cinklá, veřejnost si na to zvykla. Když na hradě vlajky vlají, zvěstují přítomnost Káji. I když už Karel nežije, na stovce jeho portrét je.“

Vypravěč : „Po smrti Karla IV. se ujal vlády jeho syn Václav IV. Ve dvou letech byl korunován za českého a v patnácti letech za římského krále. Jako král byl nedbalý, více než rozkvět země předané mu jeho otcem ho zajímaly spíše pitky a lov zvěře. V říši rostla nespokojenost s nečinností krále. Ta vyvrcholila požadavkem šlechty o sesazení krále. V té době se již v zemi rozšiřovalo kacířství, které po upálení mistra Jana Husa přerostlo v husitské nepokoje v celé zemi.“

Václav IV.: „Zpočátku jsem hájil Husa, dřív, než mu ujela pusa. Když proti odpustkům kázal, s dobrou se tu nepotázal. U Zikmunda obstál méně, ač se hájil dost plamenně. Ten ho poslal za hranice, do teplíčka, do Kostnice.“

Mistr Jan Hus : „Kázal jsem v Betlémské kapli, odposlech mi tam pak zapli. Panstvo proti mně teď brojí, že jsem kázal podobojí. V čem je ale moje vina? Že jsem lil čistého vína? Chtěl jsem jen svobodně kázat, né jen med kol huby mazat.“

 

Závěrečná rozprava :

Vypravěč : „Bylo to století vlády Lucemburků, z nichž nejúspěšnější Karel IV. přivedl Českou zemi k největšímu rozkvětu v celé historii.“

Jan Lucemburský : „Syn byl se mnou u Kresčaku, Angličanů kol jak máku. Statečně jsme se tam bili, nežli nám všem došly síly. V synu zanechám zde odkaz, země česká ať má věhlas.“

Karel IV. : „V Liťáku jsem spojen s vínem, vládl jsem ve sklípku vinném. Můžu říct, že místní vína, jsou lepší než ty od Rýna. Navíc podléhají mýtu, a já chci Univerzitu. Ať se v Čechách mládež školí, a vůbec nic je neskolí.“

Drdol : „Na podzimním vinobraní, bývá burčák k ochutnání. Přijíždí i císař Karel, vypije i vína barel. Každoročně koncem září, s místňáky tu Karel paří.“

Bušek z Velhartic : „ Burčák … to je víno mladé, na náměstí ho maj´ všade. Po burčáku hlava bolí, všechny … i ty co maj´ školy. I ti tví … z Univerzity, zpívaj´ pak Davida hity.“

Václav IV. : „Pojďte zpět do historie, z vládnutí už blbě mi je. Všichni se proti mně bouří, zpod koruny se mi kouří. Můj bratr Zikmund je lítý, že podpořil jsem husity.“

Jan Hus : „Stejně jsem ti za to vděčný, žes nebyl k nám tak netečný. Za svou pravdou budu stát, však uznávám tvůj majestát. Než mi sfouknou moji svíci, tam v Kostnici na hranici.“

Náhodný divák : „Byla tam jedna přesmyčka, u Karlíka … králíčka. Vy … Lít to … mě říct´ nebaví, i kyselé mě nažhaví. Tak si to fakt pamatujte, a ve hře si dál hezky plujte.“

Vypravěč : „Tak naše další dějství končí smrtí krále Václava IV. a po následné korunovaci jeho bratra Zikmunda se v dalším dějství vydáme do neklidné doby, plné husitských nepokojů, které se otiskly i v historii našeho města.“

III. Dějství  … 1419 – 1519

Obsazení : Vypravěč, Drdol, Jan Žižka, Zikmund, Jiří Poděbradský, náhodný divák, husitka, křižák, klíčník

Vypravěč : „ Tak teď, v našem dalším dějství, jsme se ocitli  v roce 1419, kdy se v Čechách zrodila husitská revoluce. Pražský kazatel Jan Želivský vzal útokem se zfanatizovaným davem Novoměstskou radnici a konšele z radnice vyházeli oknem. Václava IV. z toho klepla mrtvice. Na jeho místo nastoupil jeho bratr Zikmund Lucemburský. Proti husitům vedeno pět křižáckých výprav, které byly husity odraženy. Husity vedl Jan Žižka z Trocnova, který v květnu 1421 oblehl Litoměřice.“

Drdol : „Žižka pro to měl svůj důvod, vždyť měšťané vzali život … stoupencům husitské víry, když je v Labi utopili. Bylo jich čtyřiadvacet, Žižka má jim co oplácet.“

Jan Žižka : „To mě vážně rozčílili, že husity utopili. Tak teď já s čistým svědomím, zas městu pěkně zatopím. Mám kuše, cepy, sudlice, ztrestám Litoměřice.“

Zikmund : „Když mě zvolili za krále, spával jsem v hradu na sále. Moh´ jsem tu mít silnou baštu, až husity jednou naštvu. Žižka ten mě ale trápí, s husity vystrčil drápy. Z Litoměřic se stěhuji a křižáky hned verbuji.“

Klíčník : „Ve znaku města brání lev, bránu města, jak lítý zjev. A že lev je značně lítý, zažene i Adamity. Jen pár hadrů po nich zbyde, zamknu  bránu, než noc přijde.“

Vypravěč : „Litoměřičtí měšťané se zalekli husitského vojska, připraveného město zničit a vyslali k umírněnějším představitelům husitství do Prahy vyjednávače. Ti se rozhodli toto strategické město převzít a Žižkovi nakázali město zachovat. Rozčilený Žižka na město přesto zaútočil. Husité poničili severozápadní válcovou věž obléhaného hradu ale z města byli vytlačeni. Žižka, aby si zachoval tvář, protože nechtěl ponížený odejít, přestavěl starší opevnění na nedalekém vrchu Kalich na svůj hrad, aby měl nad Litoměřicemi kontrolu.“

Jan Žižka : „Zvali mě Honza z Trocnova, jela mi česká svíčková. Od teďka se zvu z Kalicha, tím liju víno do břicha. Litoměřickým náleží, ať mají kalich na věži. Ať se vždycky trochu bojí, že jim vnutím podobojí.“

Zikmund : „Znám Zikmunda z Vartenberka, ten ti Žižko srovná pérka. On postaví hrad na Panně, budeš se tvářit naštvaně. Hrad na dohled od Kalicha, ať ti Žižko spadne pýcha. Mí věrní ti budou hrozit, neměls´ do Polabí lozit.“   

Jan Žižka : „S křižáky jsou skvělé bitky, před očima maj´ vždy mžitky. Když dáme „Boží bojovníky“, pod brněním chytnou tiky. A pak palcátem po řiti, to už je nikdo nechytí. Líto, … mě řice nebité, co opomenou husité.“

Drdol : „S křižáky Žižka boj svádí, však vnitřní spory, ty mu vadí. Věk husitů byl dokonán, v památné bitvě u Lipan. Čechy pak měly namále, dvacet let byly bez krále. Zikmund totiž taky umřel, nástupce měl býti Albert. Ten Albert z rodu Habsburků, co skonal v misi u Turků.“

Vypravěč : „Několik měsíců po smrti Alberta se jeho ženě Alžbětě narodil Vladislav Pohrobek, jehož poručníkem se stal Jířík z Poděbrad. Později, v roce 1457 byl zvolen Jiřík za českého krále. V roce 1466 byla proti Čechům podniknuta další křížová výprava, v jejímž čele stál uherský král Matyáš Korvín.“

Vypravěč : „Za pět let poté usedli na český trůn Jagellonci, kteří se proslavili boji proti Turkům. Král Vladislav II., Jagellonský pak daroval litoměřickému městu v té době již zpustlý hrad. Jagellonci vládli Čechám do roku 1526, pak vymřeli po meči Ludvíkem Jagellonským na Moháči.“

Jiří Poděbradský : „Zrovna moc jsem o to nestál, abych se králem českým stal. Jestli se toho dožiji, chci mít evropskou unii. Společně se bránit Turkům, muslimům a i Habsburkům.“

Drdol : „Že dobrý plán to vlastně je … velká evropská unie, uznají po pět set letech … v Bruselu … po mnoha střetech. Tam patří Češi každým pádem, testují jí Višegrádem.“

Vypravěč : „V polovině patnáctého století, kdy odezněly husitské bouře, se litoměřičtí radní konečně odhodlali ke stavbě mostu, který by zajistil přes řeku Labe přístup do města. Most byl dřevěný a stromy na jeho výstavbu se těžily na Mostné hoře. Od té doby má toto návrší nad Litoměřicemi takovýto název. Most byl dlouhý 575 m a 4 metry široký. Před příchodem velké vody býval rozebírán aby mohl být potom znovu postaven. Protože Čechám hrozila válka, dobudovalo se kolem města další opevnění.“

 

Závěrečná rozprava :

Drdol : „Bylo to století zmaru, když husiti táhli káru. Když všem odpustky zrušili, tak hříšnici se bouřili. Už nikdo jim nic neodpustí, do nich knězi rázně hustí.“

Zikmund : „Co husiti dokázali ? Vždyť se pořád jenom prali. Dokonce i mezi sebou, potýkali se se zlobou. Zlato všech hází do díže, nebojí se ani kříže. Jak lavina se zemí valí, co kostelů zplundrovali.“

Jan Žižka : „Však zemi jsme byli platní, bez majetku, neúplatní.  Se neuplatí penězi, že pravda vždycky zvítězí. Navždy boží bojovníci, budou míti všem co říci.“

Křižák : „ Husity v zem zašlapeme, podobojí vyženeme. Je Zikmund náš král jediný, dostanem´ z vás ty kraviny. Vítkov, Tachov Domažlice, zahodíte tam sudlice. Kéž narušíme ten váš plán, snad někdy v bitvě u Lipan.“

Husitka : „ Křižáci nám kříží plány, teď si z toho lížou rány. Pět výprav kříže, to je dost, měl papež na nás … Čechy zlost. Já … matka, stojím na voze, můj syn a vnučka v záloze. Proč musíte pořád zbrojit, snacha vnučku hodlá kojit.“

Jiří Poděbradský : „Jsem ryze český, první král, co břímě jsem na sebe vzal. Za mé vlády se stalo dost a v Litoměřicích máte most. Pro město je most výhodou, že nejste jen ti za vodou.“

Náhodný divák : „Přesmyčku tu řeším hbitě, jestliže jsou řice … řitě, pak Žižka asi správně želí, že nedal křižákům po prdeli. Líto, … mě řice nebité, co opomenou husité.“

Vypravěč : „Na konci tohoto dějství jsme si mohli oddychnout, že Žižkovo vojsko nechalo Litoměřice na pokoji a pokojně odtáhlo kamsi k Lipanům. Na českého krále Jiříka z Poděbrad můžeme být právem hrdí, protože po něm máme pojmenované kasárna v centru města a jednu ulici. U Jiráskových sadů je pak ulice Žižkova a u nemocnice Husova. Ulice, která by byla pojmenována po Zikmundovi tu žádná není. To byla krátká vsuvka o vztahu Litoměřičanů k husitství.“

IV. Dějství  … 1519 – 1619

Obsazení : Vypravěč, Drdol, Ferdinand I.,II., zpupný stav, Rudolf II., Ambrosio Balli, Maxmilián, Matyáš

Vypravěč : „Po překonání husitských bouří, kdy o Čechách bylo v Evropě opravdu hodně slyšet, jsme popojeli na začátek šestnáctého století, kde Litoměřice opět sehrály historicky významnou roli při otevřené vzpouře českých stavů proti Habsburkům. Ferdinand I., Habsburský měl za ženu sestru Ludvíka Jagellonského a tak po jeho skonu na Moháči podal žádost o český trůn. České stavy ho odmítali uznat kvůli omezování jejich práv, zvyšováním daní, zákazu reformací, což vyvrcholilo v roce 1547 v Litoměřicích otevřenou vzpourou. Ferdinand I. přijel se svým synem Ferdinandem Tyrolským do Litoměřic a chtěl, aby české stavy bojovali proti Sasům. Ale již při nástupu Lucemburků v roce 1310 si šlechta uzákonila, že ji král nebude proti jeho vůli nutit zúčastnit se dobývání cizí země za hranicí království.  Král chtěl, aby se povolaná vojska soustředila na vojenské přehlídce právě u Litoměřic, což zpupné stavy odmítly.“ 

Ferdinand I. : „Nedáte-li po dobrým, tak dáte aspoň po zlým. Jak ráno vojsko nebude, vaše město práv pozbude. Ne, jak od pěti k desíti, vy budete jen platiti.“

Zpupný stav : „Že přijdeme o vše, víme, stejně se vám postavíme. Horší pro nás, nežli Turci … tak to jste vy … vy Habsburci. Před příkořím nelze mlčet, holt čtyři sta let budem´ chrčet. Můžete se na nás mračit, však češství káru budem´ tlačit.“

Drdol : „No jo, tak nám ťafku dali, z toho jsme se oklepali. Nikdo Čecha nepřinutí, dělat to, co ho fakt krůtí. Když je blbě, posečkáme … pak to spolu zase dáme“ 

Vypravěč : „V roce 1575 zavítá do Litoměřic další císař Maxmilián II. Habsburský s císařovnou Marií Španělskou, synem Matyášem a četnými dvořany. Do Litoměřic navíc přijel lodí, takže coby propagátor vodáctví otevřel pro další generace vodáků třeba možnost proplavání Porty Bohemicy, Brány Čech, z Litoměřic až do Ústí nad Labem, ke hradu Střekov.“

Drdol : „To tu ještě nejezdila, Bohemica naše milá. Loď s tímto názvem ve vínku, dřív než v Kávě měli mašinku.“

Vypravěč : „Po Maxmilánovi Habsburském nastoupil na český trůn velice známý panovník Rudolf II., který byl také posledním panovníkem s hodností císaře. Jeho otec tomu trochu bránil, bál se aby Rudolfa neovlivňovaly české stavy ale nakonec byl Rudolf II. korunován českým králem. Jako milovník umění přispěl k velkému kulturnímu rozkvětu českých zemí.“

Rudolf II. : Následník jsem s jménem Ruda , pro Čechy jsem asi pruda. Už mám Zlatého rouna řád, tak proč bych se měl Čechů bát. V budoucnu Češi ocení, že dovalil jsem umění.“

Drdol : „ I  Liťák má stopu Rudy, když ezoterům kázal bludy. Vždyť kupříkladu v Budyni, měl alchymistů svatyni. Kouzlil tu i Tycho Brahe, když vyhnali ho z bájné Prahe. Když kámen mudrců našli, bouchlo to, asi si zašli. Alchymisté o tom vědí, na syna to z otce dědí.“

Rudolf II. : „Vždyť schraňuji  jen umění, dnes málokdo to ocení. Až archiv bude v Jiříkáčích, budete se topit v pláčích. Že nemáte tu Monu Lízu, bez Golema ... jenom schýzu.“ 

Drdol : „Na trůn nastoupí Matyáš a je tu galimatyáš. Na konci jeho štace je pražská defenestrace. Všechno začlo kdysi v Praze, třicet let války, vyšlo draze.“

Ambrosio Balli : „Stavitel jsem Ambrož Balli, do Litoměřic mě zvali. Dali mi tu velkou šanci, vtisknout městu renesanci. Pod kalichem se můj dům zve, či orel černý, kde hotel je. I pilíř mostu z kamene, dal jsem v té době zjitřené.“

Vypravěč : „Zkusíme to teď trošku zrychlit, třicet let je nechme mydlit. Na krk ať si klidně Kurnik šopa, já teď básním … to je tím, když se jen zasním.“

 

Závěrečná rozprava :

Ferdinand I. : „Já nejsem Ferda Mravenec, bych neprosadil si svou věc. Snad moudřejší byl Pytlík brouk, však ten mi ale někam fouk´“. Zchladím vaše horké hlavy, podmaním si české stavy. Že budou, jak bych byl moc rád, jen jak švadlenka vyšívat.“

Zpupný stav : „Stejně vám vojsko nedáme, aby šlo v země neznámé. Naše vzpupné české plémě, ochrání jen naše země.“

Maxmilián : „Projel jsem vám Labskou stezku, na lodi, jsem plný stesku. Skrz Bránu Čech by byla cesta, pro cyklisty … co chtěj´ z města.“

Rudolf II. : „Podél Labské cyklostezky, máte to tu velmi hezký. Za mé vlády se velice, rodí na kopcích vinice. Třeba ta Rulanda bílá, za mé vlády vyklíčila. Však škoda vína cenného, Lít do mě uříce … ného.“

Matyáš : „Matyáš jsem Habsburský, pifku měl jsem na Turky. Po Rudolfovi jsem vzal vládu, ať nejsem jen ten bráška vzadu.“

Ferdinand II.: „Když jsem byl s tátou v Liťáku, měli nás radní na háku. K Habsburkům jsou velmi zpupní, říkám táto, tak si dupni. O práva jsme je připravili, a pak najednou byli milí.“

Ambrosio Bali : „Když jste šanci městu dali, měšťané si mě pozvali. Řekli mi, Ambroži Bali, architekt jsi, z velké dáli. Zkus staré domy dřevěné, vystavět znova z kamene. Dali mi tak velkou šanci, do města přivést renesanci.“

Drdol : „Město sice krásně vzkvétá, však blíží se konec světa. Po dalších dlouhých třicet let, schvátila válka tenhle svět.“

Náhodný divák : „Rudolf druhý byl snad říčný, když chtěl být panovník styčný. Lít do něj uříce … ného, bylo škoda vína cenného. Že by další přesmyčka, jak na dortu třešnička ?“

Vypravěč : „Konec šestnáctého století je velice neklidný. Schyluje se k rozhodujícímu střetnutí mezi katolíky a protestanty. A rozbuška k tomuto konfliktu doutná v Praze.“

 V. Dějství  … 1619 – 1719

Obsazení : Vypravěč, Drdol, Ferdinand II., Jan Amos Komenský, Ferdinand III., Jiří I., G. Broggio, O. Broggio

 Vypravěč : „S naším časovým vláčkem jsem dojeli na počátek bouřlivého sedmnáctého století. Po smrti Rudolfa II. se jeho bratr Matyáš snažil upevnit pozici katolické církve. Nespokojení čeští stavové vtrhli v květnu 1618 do sídla královské kanceláře v Praze a vyhodili z okna katolické císařské místodržící. Začalo tak stavovské povstání, po němž České země zažily tvrdou rekatolizaci, emigraci inteligence, rozvrat společnosti i útrapy třicetileté války, při níž zemřela třetina obyvatelstva.  Na trůn po přelomové bitvě na Bílé hoře v roce 1620 nastoupil Ferdinand II.“

Ferdinand II. : „Po Matyáši vzal jsem vládu, nedbal jsem však jeho radu. Že jsou české stavy zpupné, po Bílé hoře to snad rupne. Shodili mi z okna chlapy, defenestrace mě trápí. Skrzevá této roztržky, by měli dostat do držky. A od teďka už dobře spím, dvacet čtyři jich popravím.“

Vypravěč : „ K potrestání českého stavovského povstání došlo 21. června 1621 na Staroměstském náměstí, kde bylo popraveno dvacet sedm vůdců rebelie. Litoměřice, jako královské město podporující povstání, byly r. 1621 odsouzeny pro velezradu ke ztrátě cti, života a majetku. Začala rekatolizace – zákaz jiného náboženství, než katolického. Do exilu odešlo víc jak 500 rodin.“

Drdol : „Nastupuje Ferda třetí, svého otce syn je třetí. Nastala tak doba temna, k Čechům nebyla moc jemná. Spoustu jich zem opustilo. Zanechali tu své dílo. Tak například Jan Komenský, se rozhodl dost dětinsky. Než vydržet další svízel, do Naardenu radši zmizel.“

Komenský : „Se mnou tisíce emigrantů, jak já tvůrčích protestantů. Jsem didaktik a filosof, co používá sílu slov. Ve světě teď zrovna letí, jak dobře vychovat děti. Co mám jenom dělat s tím, že už se domů nevrátím.“ 

Vypravěč : „Komenský odešel ve 36 letech do exilu a zemřel v Amsterdamu. Až do roku 1631 byly Litoměřice ušetřeny válečných událostí. Pak vtrhli do Čech Sasové.“

Drdol : „Sasíci táhli podél Labe, kam se na ně Žižka hrabe. Zničí most a uzmou město, toť protestantů velké gesto. Když je Valdštejn z města vyhnal, po jeho smrti Švéd se přihnal. Švédi ničí, na co přijdou, centru města se však vyhnou.“

Vypravěč : „V Litoměřicích se v září 1638 uskutečnilo setkání císaře Ferdinanda III. se saským kunfiřtem Jiřím I. o urovnání sporů. Jednání trvalo osm dní.“

Ferdinand III. : „ Jsme v jednání už druhý pátek, tak na víkend nám dejte svátek. Táhněte si zpět do Saska, než vám mé vojsko napráská. A až projdete Branou Čech, poslední ať zavře, žádný spěch.“

Jiří I. : „Tak to my teda půjdeme, snad zpět tu dálku ujdeme. Po těch našich dlouhých štrekách, dáme víno v Žernosekách. Na cestu se víno hodí a vinice dobře rodí.“

Drdol : „Bohužel je tam našli Švédi, co drancovat dobře vědí. Do města se spolu vrátí, po vínu jsou dosti sťatí. Město značně vyplenili, na sto domů poničili. Když císař se šel s nimi být, tak chtěli město vypálit.“

Vypravěč : „ Za třicetileté války obsadili Švédi město čtyřikrát. Po ukončení války, takzvaném Vestfálském míru, leželo téměř celé město v troskách. Z šesti set domů jich zůstalo jen 90. Litoměřice patřily k nejvíce poškozeným královským městům. Po skončení války se město poměrně rychle zotavovalo. Renovovala se původně gotická katedrála sv. Štěpána a ve městě se usadila významná italská stavitelská rodina Broggiů.“

Giulio Broggio : „Upravil jsem kostel Svatých i biskupství, stánek svatých. Pustil jsem se i do mostu, svou slávou všechny přerostu.“

Oktavio Broggio : „Jsem synem slavného táty, budete to tu mít zlatý. Kostelům dám nové tváře, ať nevypadají tak staře. Bude krásné na oko, to Litoměřické baroko.“

Vypravěč : „ V roce 1655 získalo město dům s kalichem, aby se z něj stala radnice. Když chtěli mít konšelé klid od povinností, vylezli do báně a popíjeli zde v klidu žernosecké víno. Aby je nikdo nerušil, postavili židli na poklop, který zakrýval schody.“

Drdol : „Z báně slyším cinkot číší, konšelé as něco píší. Zpijí se tam jako Dáni, co Švédy byli povoláni. Přesto držíme jim palce, ať nedojde k další válce.“

 

Závěrečná rozprava :

Ferdinand II. : „Vzal jsem to po Bílé hoře, budete mít, Češi, hoře. Pošlu na vás jezuity, dostanou z vás vaše mýty. Založím jim tu i kolej, protestanství ve vás skolej´“

Ferdinand III. : „A na Čechy dobu temna, moc Habsburka není jemná. Až budete hryzat hlínu, snad vám něco i prominu.“

Komenský : „V Naardenu kus české hlíny, přinesli mi z domoviny. Lépe se mi pod ní dýchá, pozdě tady hledat bycha.“

Giulio Broggio : „Město jsme dali do kupy, i dóm, kde bydlí biskupi. Velmi temná byla doba a  na Čechy padla zloba. Pak otevřel se pivovar, kde černé pivo piji na zmar. Však na … Lít to, mě, říci smím, i před vámi si pobrečím.“

Drdol : „Po Bílé hoře samé zlo, se ani městu nevyhlo. Všude, kudy táhli Švédi, zlost lid skrze zuby cedí.“

Náhodný divák : „I já bez velkých pohnutek, piji černé pivo na smutek. Na … Lít to, mě, říci smím, i před vámi si pobrečím. Přesmyčka na černé pivo, vyvolá i ve mně tklivo.“

Vypravěč : „Skoro to vypadalo, že bychom si na sklonku sedmnáctého století zasloužili po době temna přivést více světla do našich dějin ale ještě to tak bohužel nebylo. Přichází století osmnácté, kdy se městem prohnala vojska saská, pruská, francouzská a rakouská.“

 VI. Dějství  … 1719 – 1819

 Obsazení : Vypravěč, Drdol, Fridrich II., Marie Terezie, Josef II, Babinský, Laudon, zpěvák

Vypravěč : „Při průjezdu osmnáctým stoletím si pro jistotu nechte ještě v našem časovém vláčku stažená okénka. To jen tak pro jistotu, aby sem nevletěla nějaká náhodná kulka od vojáků, střídajících se ve městě. V tomto století se ujala po svém otci Karlovi II. císařovna Marie Terezie. Po jejím nástupu na trůn v roce 1740 zasáhly do života města Litoměřice problémy velké politiky. Šlo o snahy omezit její panování. V roce 1741 obsadili Litoměřice Sasové, o rok později Francouzi, pak Rakušani a Prusové. Každý měšťan tehdy pak u sebe musel ubytovat 20 – 30 vojáků.“

Drdol : „Byla to doba velkých zvratů, různá vojska na privátu. Jiné uniformy každý rok, vyznal by se v tom jenom cvok. Město furt plné vojáků, šavlí, pušek, bodáků. A aby nebylo toho dost, furt stavěl se a bořil most.“

Vypravěč : „V roce 1756 vtrhl pruský král Fridrich II. s třiceti tisíci vojáky do Čech. U Lovosic se střetl s třicetitisícovou rakouskou armádou. Tato jednodenní bitva, první ze sedmileté války, skončila nerozhodně. Litoměřic se naštěstí nedotkla. Místní ji sledovali jak na dlani z vrcholu Radobýlu. Pak se ještě několikrát přetahovali císařská vojska s Prusy o město Litoměřice. Dokonce v roce 1757 si prázdnou biskupskou rezidenci zvolil na čtyři týdny za svůj hlavní stan sám pruský král Fridrich II.“

Fridrich II. : „Vyhrál jsem už dvanáct bitev, tahle je z posledních výzev. Litoměřická kotlina, tady ať Prusko začíná. Od soutoku Ohře s Labem, až k Baltu ať je Prusko státem. Asi to už ale nedám, balím kufry, kotvy zvedám. Než si to všechno sbalíme, tak aspoň most jim spálíme.“

Drdol : „Most si místní uhasili, za Prušáky vyrazili. Hrozili jim holou pěstí, že odtáhli, bylo štěstí.“

Vypravěč : „V roce 1778 přijel do Litoměřic následník trůnu Josef II. spolu s plukovníkem Laudonem a vybudovali nové opevnění chránící most z jihu. Protože nebezpečí ze Saska trvalo i po skončení sedmileté války, bylo rozhodnuto ke stavbě pevnostního města Terezín, který byl dokončen v roce 1790. Terezín převzal z vojenského hlediska obrannou úlohu, kterou měly dosud Litoměřice.“

Závěrečná rozprava :

Marie Terezie : „Můj život byl plný boje, o dědictví, co je moje. Co po otci jsem podědila, Rakousku jsem zachránila. Všechno, snad jen kromě Slezska, co sebrali Prušáci z Česka. Zrodila jsem šestnáct dětí, školský řád a robot vzetí.“

Fridrich II. : “Pravdu máš, ty matko rodu, já pil jen víno, kázal vodu. Když pro pláč mi jen slza zbyla, ty ses zatím rozrodila.“

Josef II. : „To říkal jsem si s Laudonem, co spáchat jen tak nahonem. Sebrali jsme všechny síly, Terezín jsme opevnili. Ať Prušáky přejdou chutě, chovat se v Čechách zas krutě.“

Zpěvák : „Generál Laudon jede skrz vesnici, generál Laudon jede skrz ves. Jede skrz vesnici, má bílou čepici. Stůj ! Kdo tam ? Ženská ! Jaká ???“  (Náhodný divák tázavě : „Prsatá ?“)

Marie Terezie : „Kam se ženeš, holobrádku ? Nepoznáš císaře matku ? Pepík po mně převzal vládu, co to staví támhle vzadu ?“

Laudon : „Jsem z písně slavný generál, co v čele svých vojsk vždycky stál. Staví se tam vodní pevnost, dovnitř se dá jenom přes most. Obranná hráz před Prušáky, co tu kradou jako straky.“

Josef II. : „Nemějme z Prusů obavy, náš Terezín je zastaví. Nikdo netroufne ho dobít, natož mít tu delší pobyt.  Nazveme ji tvojím jménem, místňákům jí dáme věnem.“

Marie Terezie : „Vážně to bude Terezín ? Už teď se v hrobě obracím. Kdo ví, co v té historii, vyvolá zas hysterii. Moc dobře to asi nezní, že tu budou samí vězni.“

Drdol : „ Tak od Prušáků byl pak klid, o němž si mohlo město snít. Tak klasicismus, rokoko, v městě nahradilo baroko. Nové domy a fasády byly za této dekády.“

Vypravěč : „V roce 1796 se počala taková stavební oprava mostu, že na obou březích byl most kamenný a jeho střední část byla dřevěná, zastřešená a osvětlená. Ještě mnoho dalších povodní dřevěnou část mostu strhlo ale vždy bylo přemostění rychle obnoveno.“

Drdol : „Napoleon zemí táhne, před naším městem radši zahne. K Chlumci, kde děla zaduní a dostane tam po čuni. K vojsku se dal i Babinský, starý lotr mexický.“

Babinský : „Z armády jsem radši pláchnul, do vojenských bot jsem prásknul. Chci navzdory politice, shlédnout rodné Pokratice. V mé rodině není zvykem, že je někdo loupežníkem. Asi si za to můžu sám, že na Špilberku dlíti mám.“ „Mám už u … Lito … měříce, po plných měšcích v truhlice.“

Náhodný divák : „No prosím pěkně … ale vida, Babinský je přece třída. V truhlici si měšce ulil, na Špilberku pár let truchlil. Ty ulité měšce měřil, v přesmyčce se nám tak svěřil  .“

Vypravěč : „Zkraťme díky postupujícímu času toto osmnácté století a směle přejděme ke století dalšímu, století národního obrození.“

VII. Dějství  … 1819 – 1919

Obsazení : Vypravěč, Drdol, František Josef I., K. Hynek Mácha, Ferdinand V., Josef Jungmann, František Palacký, José Rizal, Ferdinand Blumentritt, Švejk, Gavrilo Princip

Vypravěč : „Další století je stoletím národního obrození a oslavou češtiny. Josef II., syn Marie Terezie sice zrušil nevolnictví a připustil svobodu náboženského vyznání ale v Čechách jako úřední jazyk zavedl němčinu. Konec národního obrození je připisován roku 1848, jež došlo k revoluci za prosazení občanských svobod, která zasáhla celou Evropu. Na trůn nastoupil na 68 let Franz Josef I. Vzniklo Rakousko – Uhersko.“

František Josef I. : „Při té jejich revoluci, chovaj´se jak malí kluci. Metternich i s Windischgrätzem, dají teď řád novým věcem. A Bachův absolutismus, jim zarazí ten marasmus.“

Drdol : „Před tou velkou revolucí, co spáchali prý ňácí kluci, ještě než tu měli Bacha, se  usadil tu Hynek Mácha. Autor sbírky básní Máje, na cit Čechů hezky hraje.“

K. H. Mácha : „Bydlím támhle na Vikárce, tak mi lidi držte palce. Nechci tady trpět hlady ani umřít příliš mladý. Na Vikárce dobře vaří, i psát básně se mi daří.“

Vypravěč : „V dubnu 1836 vydal vlastním nákladem 600 výtisků sbírky Máje, která se hned rozprodala. Miloval hrady a zříceniny, kterých pěšky mnoho navštívil. Koncem října si na vršku kopce Radobýl upravoval svojí poslední sbírku Cesta z Čech, když zahlédl v Litoměřicích požár. Běžel pomoci obětavě hasit a asi se nalokal vody z kbelíků, jež byla příčinou jeho infekčního onemocnění. Zemřel v Litoměřicích 6. listopadu 1836.“

K. H. Mácha : „Však Lid o mě uříce … ném, zví jak o poetu cenném. Napsal jsem vám skvělé básně, i po letech se čtou krásně.“

Drdol : „Litoměřice uhasil, však ztratil příliš mnoho sil. Umírá zde velmi mladý, jeho básně znají všady. Jméno po něm maj´ tu body, knihovna, divadlo ba i schody.“ 

Ferdinand V. : „Jmenuji se Ferda pátý, syn Terezy a Pepy táty. Říkají mi Dobrotivý, jak Metternich nejsem mstivý. Vládnout chci do revoluce, držet pevně žezlo v ruce.“

Vypravěč : „Revoluce v roce 1848 byla podnícena narůstajícím národním cítěním utlačovaných národů v habsburské monarchii. Byla sice tvrdě potlačena ale nastartovala řadu změn a procesů. Na trůn usedl na dalších 68 let tehdy osmnáctiletý František Josef I.“

Josef Jungmann : „Patnáct let zde učím česky, né německé třesky plesky. Litoměřické gymnázium, podpoří mé studium. Češtiny jsem opatrovník, Německo-český vydám slovník.“

František Palacký : „Jungmann je můj velký přítel, mockrát jsem se s ním i viděl. Napíšu České dějiny,  o lidech z naší krajiny. Aby češství nezapadlo, tak chci Národní divadlo.“

Vypravěč : „V roce 1868 byl na stavbu Národního divadla dovezen nejslavnější základní kámen z úbočí Řípu, který zdobí nápis shrnující poslání Národního divadla: „Ze Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal. I Litoměřice mají od roku 1822 své kamenné divadlo.  Postupme ale v dějinách dále.“

Litoměřice jsou známé i tím, že je v roce 1887 navštívil filipínský národní hrdina José Rizal, který se zde setkal s profesorem Ferdinandem Blumentrittem a pojilo je srdečné přátelství.“

José Rizal : „Revoluce u nás hoří, jak západ slunce v Středohoří. Až zavřou mě, tak v tmavé kobce, vzpomenu si na ty kopce. Zemřu asi velmi mladý, ránou z pušky, od armády. A až padnu mezi mechy, vzpomenu si na vás, Čechy.“

Ferdinand Blumentritt : „Řek´ Filipíncům, co si myslí, že můžou býti nezávislí. Musejí jen tomu věřit, hrozně chtít a hrdost střežit. Však semlela ho revoluce, jako svého lidu vůdce. Jeho zbraní bylo slovo, vyjádření básníkovo.“

Vypravěč : „V roce 1901 navštívil město sám císař František Josef I. a ochutnal pivo v městském pivovaru. Dále pokračoval lodí do Ústí nad Labem, kde mu starosta dr. Funke představil velkolepé žernosecké vinice.“

František Josef I. : „Ihr Bier ist wirklich gut, ihr Wein ist wieder Brut. Mé národy mi rozumí, ať každý dělá, co umí.“

Drdol : „Následník Ferdinand d´Este, od mládí byl vcelku estét. Než se mu plány splnily, na jedné z cest ho zabili. V Sarajevu, velké dálce, byl dán podnět nové válce.“

Vypravěč : „Na následníka rakousko-uherského trůnu spáchal v červnu 1914 atentát bosenský aktivista Gavrilo Princip. Tato událost vedla k rozpoutání 1. světové války.“

 

Závěrečná rozprava :

Švejk : „Tak nám zabili Ferdinanda, teď nebude to žádná sranda. To abychom se Pepka báli, na jehož obraz mouchy kálí. Poslušně hlásím, beru čáku a už se stavím do haptáku.“

Drdol : „Hlavně Švejku žádné snahy, vždyť náš císařpán je nahý. Umře někdy v půlce války, legie se vrátí z dálky. Ať si kdo chce, co chce říká, začne první republika.“

Josef Jungmann : „Toho se já nedožiji, dějiny mě takto míjí. Ještě, že jsem český jazyk, používat Čechy navyk´.“

František Palacký : „No ani já to nestihnul, však v dějinách jsem vystihnul, že pro národ Češi žijí, v starých mýtech, poezii.“

K. H. Mácha : „To bych se k vám moc rád přidal, sbírku básní jsem sám vydal. Nevím, jestli jsem psal v Máji, že se Češi maj´ jak v ráji. A tak v máji nebo září, ať se všichni hezky tváří.“

Gavrilo Princip : „Dobře jsem to pro vás myslil, asi jsem to nedomyslil. Chtěl jsem dát Habsburkům vale, oni ale vládli stále. Poslední z nich, Karel prvý, moje plány hergot zmrví.  Po válce ho chřipka skolí, mě tubera, dost to bolí. Zemřu v blízkém Terezíně, opravdu se  cítím vinně.“

Náhodný divák : „Co lid zví o svém Máchovi, ta přesmyčka nám napoví. Lid o mě uříce … ném, zví jak o poetu cenném.“

Vypravěč : „I z tohoto dějství, poznamenaného 1. světovou válkou, vyzdvihněme události významné pro naše město. Pomineme-li období národního obrození, které vyvolalo celonárodnostní sounáležitost, pak si připomeňme, že po dlouhých letech provizoria překlenul Labe most se střední železnou částí. Do Litoměřic dorazila první parní lokomotiva v listopadu 1873 v čase dokončování tunelu pod městskou zástavbou. Do provozu byla uvedena městská plynárna a začalo se svítit na svítiplyn. Na místě staré dřevěné zvonice u katedrály sv. Štěpána se postavila 66 metrů vysoká věž – nová dominanta města.“

VIII. Dějství  … 1919 – 2019

Obsazení : Vypravěč, Drdol, Henlein, městský patriot, Štěpán Trochta, Franz Křepek, průvodčí, zahrádkář, obdivovatelka Litoměřic, šiřitel popularity města

Vypravěč : „A tak jsme s naší časovou mašinkou dojeli do posledního dějství, končícího rokem 2019. Po první světové válce jsme si založili a obhájili na dalších dvacet let 1. republiku. Litoměřice se sice po vyhlášení nezávislosti připojily k  vzniklému státnímu útvaru Německé Čechy ale v prosinci 1918 se již staly součástí První republiky.“

Drdol : „Po 1. válce líp se dýchá, za dvacet let se znovu vzdychá. Že Němci mají málo místa, tak se další válka chystá. Vzali nám i pohraničí, českou hrdost Němci ničí.“

Český městský patriot : „Schovali jsme sochu Máchy, klepeme se o ní strachy. Až tu válku strávíme, tak zpět ji zase vrátíme. Ať od divadla ze svých schodů, zase básní za svobodu. I jeho vezmem´ ze hřbitova, snad v Praze před Němci se schová.“

Konrád Henlein : „Ať jsi žák anebo student, stejně budeš v Hitlerjugend. To město si zabereme, o všechno vás obereme. A jestli ještě mluvíš česky, sbal pět švestek a zmiz třesky. Ein paar Flaume iber Brucke, Sie verschwinde fofer blicke !“ 

Vypravěč : „Pak přišla mobilizace, Mnichovská dohoda, obsazení pohraničí Němci a vytvoření protektorátu Bohmen und Mahren.  10.10. 1938 zabrali Němci město a Litoměřice se poprvé v dějinách staly hraničním městem. Novou státní hranicí se stalo Labe, jehož most oddělil Litoměřice od Čech.“

Smutný městský patriot : „Jsem smutný městský patriot, musel jsem se dáti na squat. Když nám Němci vilu zabrali, tak na půdě jsme se schovali. Pět tisíc Čechů z města musí, za sedm let pak přišli Rusi.“

Drdol : „ Konec války byl dost pernej, prchal odsud major Schörner. Když na mostě Němci stojí, Rusi město bombardují. To asi chtěli trefit most, tak nechali v městě škody dost.“ 

Vypravěč : „Při bombardování města 9. 5. 1945 bylo poničeno 30 domů a zahynulo 18 lidí. Do města se uchýlilo až 70.000 vězňů z Terezína a koncentračních táborů Richard. Bylo po válce a 17. biskupem se na 27 let stal Štěpán kardinál Trochta, který sídlil v biskupské rezidenci na Dómském náměstí.“

Štěpán Trochta : „Moc jsem tu toho neužil, moc těžký život jsem tu žil. Za války tři koncentráky, v komunismu vězněn taky. Přesto mé biskupské heslo hlásá :  Práce, oběť a všem láska.“

Městský patriot : „Po válce mám chuť do práce, pak rudý únor, okupace. No a za třicet let nato, tak jsme i součástí NATO. Jednoho by to fakt vzalo, co se všechno tady stalo.“

Drdol : „Přesto ale … nemáme pech, vždyť rosteme v Zahradě Čech. Jak jablko v zemském ráji, Litoměřičtí zde zrají. Olympijští medailisté, mistři světa, alchymisté. Vinařům i znalcům piva, zdejší klima zvlášť prospívá.“

 

Závěrečná rozprava :

Franz Křepek : „Franzem Křepkem mě lidi zvou, starostou jsem byl před válkou. Válka se už zase chystá, prý Němci maj´ málo místa. Než Hitler zvedl oponu, zastřelili mě na honu. Oddaný jsem tomu místu, v Kávě s párou mám i bystu.“

Henlein : „S místňáky se popereme, na pár let město zabereme. Furt křičí na nás táhněte a pšenka nám tu nekvete. Po sedmileté okupaci, do Němec se Němci vrací.“

Drdol : „Po válce je ale veta, hleďte kol, jak město vzkvétá. Hleďte na ty širé lány, máme s nimi velké plány. Zemědělcům rozum velí, pěstují tu třeba zelí.“

Šiřitel popularity města : „Máme tady, nechme stesku, nejteplejší místo v Česku. Vždyť je to jasné nad slunce, že daří se tu meruňce. Karel čtvrtý, ten to věděl, na vinice s gustem hleděl. Rodí se tu skvělá vína, ovoce i zelenina.“

Náhodný divák : „I Franz Josef pěl jen chválu, na pívečko, nápoj králů. Proto v Polabí silnice, lemují samé chmelnice.“

Drdol : „Středověk byl doba hradů, nebyly jen pro parádu. V Středohoří to hrady hýří, vždyť je jich tu dvacet čtyři.  Rytíři v jejich pevných zdech, nám chránili vždy Bránu Čech.“

Obdivovatelka Litoměřic : „V okolí jsou krásné zámky, na náměstí staré krámky. Kaváren je víc jak dvacet, máte se vždy kam jít vracet. Čtyřicet hospod, restaurací, sem se vážně dobře vrací. Za památkovou rezervací, jako stěhovaví ptáci.“

Henlein : „I mí Němci se rádi vrací, na lodi či jiné štaci. Jdem´ za Čechy, za sousedy, na kávu, dobré obědy. Das ende gut, ist alles gut.“

Vypravěč : „Konec dobrý, všechno dobré. Náš časový vláček dojel do cílové stanice. Projeli jsme společně osmi sty lety existence našeho překrásného města a zažili jsme významné události jednotlivých staletí.

Průvodčí : „Slávu městu přejme věčnou, dojeli jsme na konečnou. Tak se slzami dojetí, načneme další století. Platné lístky všichni mějte a na slávu města dbejte.“

Zahrádkář : „V zemi naší všechno klíčí, dobře se tu zahradničí. To předvídal i táta Čech, a zvostal tu, v Zahradě Čech. Tak i tady naše země, rodí samé dobré plémě.“

Franz Křepek : „I z nádraží je kavárna, u Máchy zase vinárna. To se vám tu krásně žije, na základě historie. Že vlaky tu už nestaví, to mašinka vám napraví. Nevadí, že tolik dýmá, i tak tu máte dobré klima.“

Průvodčí : „Prosím pěkně, vystupovat, víte, jak se máte chovat. Netlačte se na výstupu, ať uhlídám tuhle tlupu. Přejme městu slávy věčné, sejdeme se na konečné. Ať tu nejsme jenom pro smích, pokračujte dále po svých.“

Náhodný divák : „Posečkejte ještě chvíli, zcela jste mě rozhodili. Která z přesmyčka je ta pravá, z které vzešla jména sláva? Jména města Litoměřic, co nás oslovila nejvíc.“

Vypravěč : „Konec dobrý, všechno dobré. Náš časový vláček dojel do cílové stanice. Projeli jsme společně osmi sty lety existence našeho překrásného města a zažili jsme významné události jednotlivých staletí. Věříme, že jste se při naší jízdě nejen pobavili ale i poučili o dějinách města. A jak to bude pokračovat dále, bude záležet na každém z nás.“

Doslov s vysvětlením :

Teď se už jen rozhodnout, která z devíti přesmyček, řečená v našem divadelním představení, dala městu jméno LITOMĚŘICE. Ale to už necháme na každém z vás, které rčení vás nejvíce oslovilo, tak to pravděpodobně bylo u vzniku názvu města.

1. „Vážně je Líto mně říci, se kopce na soutoku zříci.“ … praotec Čech

2. „Líto mě je měřice, tam leží Litoměřice.“ … Přemysl Oráč

3. „Tam utrpěl jsem velký šrám, fakt bo … Líto mě, říci mám.“ … Přemysl Otakar II.

4. „Vy … Lít to … mě říct´ nebaví, i kyselé mě nažhaví.“  … Karel IV.

5. „Líto, … mě řice nebité, co opomenou husité.“ … Jan Žižka

6. „Však škoda vína cenného, Lít do mě uříce … ného.“ … Rudolf II.

7. „Však na … Lít to, mě, říci smím, i před vámi si pobrečím.“  … Giulio Broggio

8. „Mám už u … Lito … měříce, po plných měšcích v truhlice.“ … Babinský

9. „Však Lid o mě uříce … ném, zví jak o poetu cenném.“ … K. H. Mácha

„Děkujeme za pozornost, kterou jste věnovali po celou dobu naší amatérské výpravné divadelní hry. Pokud se domníváte, že jste získali i nové poznatky o staré historii města, pak vězte, že nové dějiny náleží právě vám." 

 

Stručná rekapitulace na závěr :

Do roku 1219:  praotec Čech , Řípu, Lucká válka, založení litoměřické kapituly, Přemyslovci

I. 1219 – 1319: vznik města, Václav I. odolává útoku syna Přemysla Otakara II., stavba hradu

II. 1319 – 1419: Karel IV. zakládá vinice pod Radobýlem, Václav IV. zrod husitsví, Lucemburci

III. 1419 – 1519: Jan Žižka obléhá město, stavba hradu Kalich, vláda Jagellonců

IV. 1519 – 1619: vzpoura českých stavů proti Habsburkům, renesance, vláda Habsburků

V.  1619 – 1719: Pražská defenestrace, Bílá hora, Litoměřice v klatbě, třicetiletá válka

VI. 1719 – 1819: Marie Terezie, střídání vojsk ve městě, bourání a obnova mostu, Terezín

VII. 1819 – 1919: Národní obrození, K.H. Mácha, J. Jungmann, Franz Josef I., 1. světová válka

VIII. 1919 – 2019: 2. světová válka, osvobození, Zahrada Čech, městská památková rezervace

Obsazení rolí :

Karel Macas - vypravěč …….  Karel Svoboda - Drdol ……. Zbyněk Pěnka - náhodný divák

Jiří Klement - Praotec Čech, Václav II., Karel IV., Jan Žižka, Maxmilián II., Jan Amos Komenský, Josef II., Karel Hynek Mácha, městský patriot

Vladimír Vrabec - Praotec Lech, Jan Lucemburský, Zikmund, Ferdinand I., Giulio Broggio, Fridrich II., František Josef I., Konrád Henlein

Miroslav Plíhal – Přemysl oráč, Václav III., Bušek z Velhartic, Jiří Poděbradský, Rudolf II., Ferdinand III., Babinský, František Palacký, Franz Křepek

Jana Plíhalová – Kněžna Libuše, Přemysl Otakar II., vinařka, husitka, Ferdinand II., Marie Terezie, Josef Jungmann, průvodčí

Miroslav Plíhal jr. – Kníže Spytihněv, někdo z Habsburků … asi vrah, Jan Hus, křižák, Ambrosio Balli, Oktavio Broggio, generál Laudon, Ferdinand V. (Švejk), zahrádkář  

Jiří Berka – pocestný, Václav I., Václav IV., klíčník, zpupný stav, Jiří I., zpěvák, Ferdinand Blumentritt (Gavrilo Princip), šiřitel popularity města

Ivana Klementová – opona, Matyáš, José Rizal, obdivovatelka Litoměřic

Libor Přeček – hudební doprovod, mezihry

Hana Macasová – opona, kostýmy, dohled nad zdárným průběhem hry

Námět divadelní hry, scénář, ilustrace : Karel Macas